Černá vdova

21:17

Černá vdova
Opatrně odemykám a tiše nahlížím do místnosti.Ano, je tam zas. Klidně si sedí v mém křesle a beze slova zírá na zrnící obrazovku.
,,Co tady sakra děláte?! Kdo jste? Jak si dovolujete!"
Ani se na mě nepodívá, vlastně jsem nikdy neviděl její tvář a možná je to dobře.
Jen vnímám dlouhý černý hábit na vysoké hubené postavě a černé vlasy sahající někam k pasu. Beze slova se zvedne a zmizí někde v domě.
Mám z toho husí kůži, rychle kontroluji zadní východ, ale zámek je v pořádku, okna jsou také zavřená, tak kudy se sem dostává?
A co vlastně chce?
Již dříve jsem měl pocit, že je něco jinak. Občas jsem viděl mihnout se stín v chodbě, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Ostatně již nějaký ten rok žiju po rozvodu sám a samota mě neděsí.
Vždyť mám věrnou kamarádku, lahvinku ve skříni, ta vždy zaplaší největší chmury. A všichni mi můžou políbit řiť!
A hlavně ženský! Stejně jsou to všechno coury.
Zase mě zlobí ta noha, nechce se hojit potvora, prý je to z chlastu. Nejraději by si mě nechali ve špitále, straší mě, že mi odchází ledviny. Prdlajs vědí, felčaři! Jen prachy by chtěli hrabat!
Usínám. Ale probouzí mě divné zvuky - zase ta televize! Potmě narážím do stěn a snažím se zorientovat. Marně cvakám vypínačem. Vždyť mi elektřinu dávno odpojili, vzpomínám si matně. Peněz se nedostává a já mám jiné priority.
Nahmatám v chodbě velké poleno, tentokrát ji zaženu napořád, mrchu. Ale křeslo je prázdné, jen obrazovka je ještě teplá.
V tom si všimnu, že mi kradou na dvoře 4 výrostci dřevo. Belhám se, co noha dovolí, svírám poleno a jdu do nich. Mlátím je hlava nehlava, ani se moc nebrání, zbabělci. Kosti jen praskají. Slyším lupnutí lebky.
Co se to jenom stalo? Myšlenky se pletou, mám strach. Běžím ke dveřím, odmykám a pryč odsud. V zádech dobře cítím její pohled. Už vím, kdo to je..
Říká se jí Smrtka.