Výlet

„Zní to jako dobrý nápad“, říkal jsem si v duchu, když jsem tak ležel ráno v posteli a vedle mě se probouzela Linda, kterou jsem znal v podstatě jen pár dnů. Sluníčko se dralo přes okno a byl před námi nádherný letní den. „Co kdybychom vzali kola a vyjeli si na Seč?“, vyhrkl jsem nadšeně. Cyklistika byla vždycky mojí vášní… Je to tedy už pár let a kolo zůstalo stejné – pánský Favorit po tátovi, který měl daleko k běžnému kolu dnešní doby, ale v touze předvést se před novou přítelkyní, jsem si nepřipouštěl sebemenší komplikace. Linda nadšeně souhlasila. Hned po snídani jsem šel z garáže vyndat kola, abych je náležitě připravil. Lindino kolo teda moc přípravy nevyžadovalo, pořídila si ho asi před čtrnácti dny. Zato u toho mého servis byl přímo nutností. Když jsem ta kola postavil na stojánky vedle sebe, připadalo mi, jako by mezi nimi bylo nejméně jedno století. Bylo něco před desátou dopoledne, když jsme nasedli. Čekalo nás nějakých 30 kilometrů. Na stromech se nehnul ani lístek, byl to takový typický červencový den, kdy se teplý vzduch vlnil nad asfaltovou silnicí. Jako správný gentleman jsem měl v batůžku asi tři dvoulitrovky pití a sušenek, že bych z toho mohl nakrmit dětský tábor. Hned po prvních kilometrech jsem si začal uvědomovat, že už to není, co bývalo, nohy tuhnuly a mně připadalo, že i ty čtyři převody, které mám na mém „super kole“, už mi někdo ukradl. Zastávky na pití byly častější a častější. Ještě, že to Lindě připadalo naopak moc milé. „Ty seš tak ohleduplnej, čumáčku. To není jak s tátou. Ten vždycky žene a nezajímá ho, že už nemůžeme.“ „Jó, kdybys holka věděla, co nevíš“, proběhlo mně hlavou a snažil se při hltání vody mezi jízdou vyklepávat pálení z lýtek. Po nějakých čtyřech hodinách jsme konečně dorazili k vodní nádrži, u které byly snad tisíce lidí. Denní teplota dosáhla maxima. Bylo nad 40 stupňů. Ale při pohledu na Lindu mně přišlo, jako by sem jela autem. Snad to je tím, že je o sedm let mladší? Nebo tím kolem? Ale vždyť to moje je ještě taky dobrý, nechtěl jsem si připustit ani jedno… „Půjčíme si kánoi a pojedeme na ostrůvek?“, říká prosebně Linda, ještě jsme ani nedali kola z rukou. No jo, mělo mě to napadnout. Pořád mi vyprávěla, jak byla na vodě tady a támhle… Přece jsem ji nemohl říct, že jsem vodáctvím nepolíbenej a do toho jejího vyprávění jsem jen přitakával, že tam jsem taky byl. Si mě chce určitě vyzkoušet a já začal vymýšlet, jak z toho ven, abych se v loďce totálně neznemožnil… „Doplaveme tam!“ Obdivně se na mě podívá. „Tobě se chce po tý krkolomný cestě ještě plavat?“ Plavat už jsme spolu byli. V tomhle už si mě prověřila a zjistila, že plavání není zrovna moje oblíbená činnost, ale mě to v tu chvíli přišlo jako menší zlo. Po třech minutách odpočinku, kdy jsem z kola spíš spadnul, jsem se vrhnul do vody. Ostrůvek nevypadal daleko, jenže - to na vodě nikdy nic nevypadá daleko. Plavali, teda já se o to spíš pokoušel, jsme asi čtyřicet minut. Začal jsem si připadat jak na soutěži Iron Man a ne jak na pohodovém sobotním výletu. Ze strachu, že nám na břehu někdo ukradne naše svršky, jsme se témě okamžitě otočili a vyrazili směrem z ostrůvku zpět. Když jsme úspěšně dorazili na břeh, zjistili jsme, že je tak asi o tři hodiny víc, než jsme si mysleli. Oblékli jsme se a vyrazili téměř okamžitě na kole k domovu. Aby toho nebylo málo, podařilo se mi píchnout. Snažil jsem se to před Lindou maskovat. „Jeď, broučku, přede mnou, budu klidnější, když na Tebe uvidím.“ Starostlivost u ženských přece taky zabírá, ne? Dojel jsem na totálně zežvejkaný přední galusce. Ten večer jsem usnul jako mimino.

Spíš než výlet to byla tenkrát cesta do pekla. Ale co na tom? S Lindou už jsme skoro tři roky.