Rusák

Poslední noční autobus zablikal v dáli, ostrý vítr proniká bundou až na kůži. Na zemi křupe poprašek sněhu.Čím se zmenšuje vzdálenost, která mi zbývá domů, tím se zvětšuje sněhová přikrývka.
Lovím klíče ztuhlými prsty a snažím se odemknout.Náhle mě upoutá slabé volání o pomoc.Rozhlížím se kolem, ale nic nevidím.Jsem od přírody strašpytel, a v nočním tichu se necítím zrovna bezpečně.Proto popojdu jen pár metrů od domu. ,,Haló" nejistě oslovím přítomné keře.
Ticho.
Najednou si všimnu hroudy pod pokrouceným smrčkem.Ozývá se tiché sténání.,,Prosím pomoc, je mi zima"
Kouknu a leží tam chlap.Na sobě má podivnou otrhanou leteckou bundu, vaťáky a na zádech batoh.Nohy mu končí u kolen.Jsou vidět jen pahýly, ale nekrvácí.Dávno mu omrzly do zlověstné černé barvy.
A sakra!
Meresjev - radí mi intuice.Kde se tady vzal, tak daleko od Sibiře? Cítím, že je něco špatně.Ale chlapík mi nedává na nějaké rozmýšlení čas a z posledních sil se sune ke mně.Prosebně natahuje ruku a fixuje mě očima.Na bledých tvářích několikadenní strniště, rty se mu chvějí a cosi šeptá.Zdá se, že každou chvíli zakalí..
Neváhám tedy a táhnu ho k nám domů.Je příšerně těžký,jako bych táhla pytel brambor, ale nevzdávám to.Cítím z něj letitou zatuchlinu.Nijak mi chlapec nepomáhá, vlastně ani nemůže.Jen mi do ucha chraplavě šeptá.,,Charašó děvočka, charašó".
Pěkně mě tím rozčiluje.
Dovleču ho až k našim dveřím.Zbývají poslední tři schodky.Jenže, ať se snažím sebevíc, vždy, když ho vytáhnu vzhůru a otočím se, abych odemkla, pokaždé sjede zpět.Je to jako ve špatné komedii.Já ho celá zchvácená dostanu nahoru, a on se záhadným výrazem ve tváři, hopká po zadku dolů.
Začínám být zoufalá.
Dokonce mě napadne zbabělá myšlenka, že milého Meresjeva vrátím zpět pod smrček.Ať si ho najde někdo jiný!
Najednou si všimnu, že mě pozoruje nějaký dědek.Volám na něj, ať mi jde pomoct, že tu mám zraněného.
Děda zachrchlá a odplivne si.Neochotně se přišourá ke mně.
,,Snad si ho paninko nechcete brát domů? Takovou verbež!" kroutí hlavou dědek. Žasnu nad jeho necitelností.
,,To ho tu jako necháme zmrznout?!Zavolejte aspoň sanitku!"
Konečně cvakne zámek.
Meresjev, jako by vytušil, že se situace začala vyvíjet špatným směrem, se mě křečovitě chytne za kotník, vytáhne se na lokty a bleskurychle se snaží proplazit dovnitř.Do tepla.
Ale dědkova kostnatá ruka ho chytí za batoh a je nemilosrdně vytažen z lůna našeho bytu.Mrskne s ním o sníh a křičí na něj.,,Mazej domů!!Slyšíš, nebo zavolám poldy!Tak dělej!"
Bože,ten dědek se asi zbláznil.Jak má ten chudák jít domů, když nemá nohy? A Sibiř je přece tak daleko..
Ale k mému úžasu domnělý ruský hrdina odněkud vyloví skládací berle. Za doprovodu drsných nadávek, sám připomínajíc velké kyvadlo, neochotně mizí ve tmě.
Nechápu vůbec nic.
Děda mě otcovsky obejme kolem ramen a po řádném plivanci mi vysvětlí:,,Víte paninko, ty nohy mu neumrzly na Sibiři, ale museli mu je ufiknout, von totiž děsně chlastal. A protože má malej invalidní důchod, vždycky před zimou se snaží k někomu nasomrovat, zmetek jeden. Jo a nejni to žádnej Meresjev, ale je to Jožin odvedle z dědiny" slyším jeho slova stále slaběji a slaběji.
Probudím se celá zpocená a nadřená jako kůň. Ještě dlouhou chvíli mi trvá než si uspořádám zmatené myšlenky. Byl to jen sen? Vše se zdá normální.
Jen v uších mi stále zní tiché: ,,Charašó děvočka, charašó"