Den jako malovaný

Od rána je všechno tak nějak na levačku. Vylila jsem si kafe a to je vždy špatné znamení.
No nic, řekla jsem si, uvařím si nové, v klídku si ho vypiju, než se vzbudí … Mamííí čůrat.
Sbohem kafíčko, už jsou vzhůru, zlatíčka. Mámííí, utříííít.
Začíná kolotoč oblékání, snídaně a podobných ranních radostí. Zaplať bůh za Kouzelnou školku, říkám si s pohledem na své malé dcery, usazené u pořadu pro nejmenší. Díky Františku, Michale, Dádo, Majdo, díky za tu 1/2 hodinku na vyčištění zubů.
Při vaření oběda mně čeká test z okruhu znalostí veškeré lidské vzdělanosti. Dnes mi to moc nejde, jindy sypu odpovědi z rukávu, ale snaha vysvětlit tří a pětiletému dítku, proč nevím kdy umřu, je nad mé síly. Jó to když se mě ptají na vesmír, mamuty, spalovací motor, k čemu je dobré mít filipa a proč nesnídáme vtipnou kaši, na to jsem expert. Jenom doufám, že později ve škole nebudou mít v hlavičkách zmatek (mé vysvětlení teorie relativity přece jen není bez trhlin).
Po obědě, (který se opět neobešel bez boje), nostalgicky vzpomínajíc na sladké doby odpoledního spánku, uklízíme kostičky, krmíme pračku, vysáváme rozsypanou mouku a těšíme se na tatínka. Bože kdy už přijdeš říkám si(samozřejmě myslím manžela, to bože je jen povzdech, Boha opravdu nečekám, kromě toho k obědu je rizoto).
Začínám být trochu unavená a když tatínek konečně dorazí, tak místo odpočinku zavelí do auta a jedeme nakupovat. Obléknu tedy děti, sebe už ani moc ne a jedeme. Trošku mně trápí, že je docela pozdě a holky budou už asi rozmrzelé. Ale vidina plné ledničky je silnější. Průšvih na sebe nenechá dlouho čekat. Dětský koutek je zavřený. Ploužím se otrávenými dětmi v nákupním koši a vzpomínám na dobu za svobodna. To bych v teplácích nešla ani vyhodit koš, sakra tepláky, v hrůze koukám na své nohy, ale co mám dlouhý kabát a nikdo mě tu nezná. "Jé,ahoj" ozve se za mnou, tý brďo, nejhezčí z našich spolužáků ze střední. A já? Nenamalovaná, účes zvaný prohrábni a jdi, tepláky a v košíku usoplený děcka. Manžel, který vypadá, že když ještě pět minut stráví v tomhle ráji pro chtivé nakupující, tak zkolabuje.(Nesnáší nakupování).
Čauky, odpovím ležérně Zdendovi, to víš šťastně vdaná, bla, bla, bla. Už musím, znáš to. Fakt vypadám tak děsně jak si připadám(?) a stojím frontu v bufetu na pití. Odpovědi se mi dostane v zápětí. Prodavač mně sjede zkušeným pohledem, podává mi Kinder vajíčko a povídá-to je pro vás, ne aby jste to dala dětem. To je na mně ta mateřská tak vidět?
Doma, večer když už andílkové sladce spí a já si konečně sednu k žehlení (ve stoje už bych to nezvládla) přemýšlím, jak je fajn, že už jsou holky velký, že nejhorší je za námi a kam že to půjdu do práce. Vidím se jako neohrožená kapitánka světové firmy, problémy světa řešící jen tak mimochodem, když se video zadrhne. "Už nějakou dobu tě sleduju", povídá má drahá polovička, "a jsi nějaká taková jiná, přecitlivělá, tak mě napadlo..." a podává mi malou krabičku. To nemůže myslet vážně, jdu s brekem do koupelny. O tom bych něco věděla. Nebo ne? Když po pěti minutách vyjdu, podám mu proužek na kterém se červenají dvě čárky.
Hlavou se mi táhnou myšlenky na další tři roky bez spánku, plné plen a rostoucích zoubků.
Ale co. Hurá, budeme mít třetí miminko, třeba to bude kluk. A když ne, nevadí. Holky máme natrénovaný. Teď už se můžeme jen těšit. Manžel mi hladí břicho a já náhle vím, že všechno je tak, jak má být a všechno bude fajn…