Probuzení

„Hej, to vřeštení tady se nedá vydržet! Táhněte do háje!“ Zařval Scotty, vyzáblý mladík s dlouhými, jakoby umaštěnými vlasy, svíraje čerstvě zapálenou cigaretou, jež svým zaklenutím mezi prsty prozrazovala nespornou sebejistotu svého konzumenta. Naneštěstí zařval z okna svého domu o chvilinku dřív, než jeho zarudlé oči přivykly poněkud agresivním slunečním paprskům.

Když konečně zaostřil, jeho tělo sebou škublo jako po zásahu elektřinou. Cigareta vyklouzla ze sevření, opsala po cestě dolů dvě osmičky a s miniaturním ohňostrojem sebou žuchla na podlahu. „Milenky!“ Zasyčel to slovo k vlastnímu překvapení, když spatřil dav rozčilených žen pod oknem. Tělo instinktivně následovalo směr tabákové trajektorie. To už se ale zvedla další sprcha ječení a hvízdotu, pro Scottyho svým způsobem familiérní, v tomhle případě ale trochu neobvyklá a, řekněme si na rovinu, nepříjemná. Jestli měl dosud šanci dělat mrtvého brouka, teď už se rovnala nule. Tlustý, velký nule, nikoliv nepodobný prkýnku od záchoda. To byla ostatně Scottyho další zastávka. Taky nepříjemná.

Nadávky burácely domem a Scotty začal panikařit. Za šest hodin měl koncert a dosud nebyl dost slavný, aby si mohl pořídit ochranku, ačkoliv v téhle situaci už snad raději žoldáky. Ospalost čerstvě probuzeného rockera byla ta tam, ovšem za cenu vzestupné tendence třeštění hlavy a bušení srdce. V každém hlase, který zazněl z ulice směrem k jeho oknu, rozpoznával různé příhody, historky, ale hlavně, hlavně konkrétní ženy. Promítal se mu život před očima. Desítky, stovky a možná tisíce tváří, když do promítání Scotty přidal trochu fantazie, mu zaplavovaly obrazovku jeho zavřených očí. Jedna po druhé v jeho náručí, v jeho objetí, v jeho rukách. Život pestrý, jen co je pravda.

Řev z venku začal nabírat na hustotě výrazů, které se styděl vyslovit i samotný adresát, jenž se právě potil pod stolem s prsty zabořenými do dlouhých vlasů. Jak hrozná musí být jeho karma, že se dostal do téhle situace? Jak zpustlý a chlípný život vedl, že ho teď takhle škrtí oprátka? Jak krátkozraké bylo jeho počínání? A jak se krucinál dostane na koncert? Všechny tyhle myšlenky pochodovaly Scottymu jeho útrpně pulzující hlavou, když zazvonil telefon. Scottyho oči se rozsvítily. V kombinaci kocoviny a šoku úplně zapomněl na okolní svět, a tak ho ani nenapadlo zavolat o pomoc. Osud mu teď naštěstí podal pomocnou ruku. A jak krásně teď znělo jindy otravné kovové řinčení.

Rozběhl se k telefonu povzbuzen vírou v dobrý konec tohohle hororu. Už už zvedal sluchátko, když se z okna vedle aparátu začal dovnitř tlačit zástup jeho bývalých milenek. A rovnou po něm začaly chňapat. „Ááááá!!“ Vyškubl se z jejich sevření a dal se na útěk směrem k druhému telefonu do kuchyně. Ještě se mohl stát zázrak, ale potřeboval čas. Třískl za sebou dveřmi a zablokoval kliku koštětem. V momentě, kdy myslel, že už řinčení musí ustat, zvednul sluchátko a v rychlém, hysterickém přívalu slov vylíčil akutní potřebu jakéhokoliv zásahu zvenčí, který by situaci v jeho domě zachránil. Ze sluchátka se však ozvalo jen další monotónní zařinčení. „Co to? Co to znamená? Proč nemluvíš? Pomoc!!!“ Lomcoval Scotty se sluchátkem jako s nějakou chřestící perkusí. Při dalším úhozu kladívka o zvonek telefonu už lezly milenky oknem i do kuchyně. „To je konec.“ Řekl si v duchu Scotty a k jeho samotnému překvapení měl pravdu.

Se zvláštní výčitkou se Scotty smiřoval s neúprosnou realitou jeho pravého života, a i když jeho pokusy o navození předešlého snu ještě na chviličku zabraly, jejich provedení už postrádalo autentičnost. Neochotně se posadil na postel a promnul si ulepené oči. Telefon vedle stále řinčel. „Scott Oldman“ Představil se a vyslechl si od svého šéfa stručnou přednášku o dochvilnosti pracovníků. Scotty položil telefon, vstal a přesunul své ztuhlé tělo do koupelny. Na kartáček vymáčkl poslední ždibet pasty, vrazil si ho ledabyle do úst, podíval se do zrcadla na své nové vrásky a potichu se rozplakal.