Ukrajinka

Byl podzim roku 2006 – je mi 23 let a v mém životě se stalo hned několik zásadních změn. Dal jsem výpověď ve společnosti Český Telecom, kde jsem pracoval na velice perspektivním místě operátora mezinárodních informací, i když má slovní zásoba anglického jazyka, byla na úrovni tříletého brita švihnutého mozkovou obrnou. A to všechno proto, abych začal pracovat ve společnosti Eurotel na neméně perspektivní pozici specialisty péče o zákazníky. Po tomto mém chytrém přesunu z jedné firmy do druhé – se firmy spojily ve společnost Telefónica O2 a co se týče mého pracovního života, tak se žádná změna nekonala…. spíše se dá říci z bláta do louže. Práci jsem ale potřeboval, jelikož v touze po nezávislosti a svobodě, jsem si pořídil byt na hypotéku.
Takže co tu máme – mladíka, který dělá práci, co ho příliš nenaplňuje, uváže si na krk hypotéku a navíc ho opustí jeho drahá polovička v podobě svůdné studentky konzervatoře Pavly.
Má vysněná budoucnost, kde se po práci vracím domů ke své éterické lásce, která na mě čeká v našem malém útulném bytečku – samozřejmě v krajkovém spodním prádle .. s večeří .. se jaksi odkládá na neurčito. Místo toho se potácím v chaosu vlastního života, nenaplněných snů, ztracené lásky, nucen každý den ráno vstát a odbavit stovky hovorů nasraných zákazníků společnosti, ve které jsem pracoval. V tomto stavu jsem setrvával několik měsíců a dá se říci, že po psychické stránce jsem byl na dně.
Jako každý den v šest ráno jsem stál na ne příliš frekventovaném nádraží malého města Přelouč a zde spolu s pár mě podobných jedinců, jsem čekal na vlakovou soupravu, která mě odveze do mého skvělého zaměstnání. Vlak měl zpoždění, já stál v polospánku vedle automatu na kávu a celá nádražní atmosféra se halila do řídké ranní mlhy. V tom jsem z dálky uslyšel klapot dámských podpatků, které se stále přibližovaly – pootevřel jsem oči a vidím, jak se ke mě blíží dívka v minisukni, vysokých podpatcích s dosti vyzývavým dekoltem a líčením. Nevěděl jsem, jestli je to výplod mého polospánku, když v tom mě z něho probral hukot automatu na kávu. Žádná iluze, ale rajcovní realita, která stála vedle mě a usrkávala z plastového kelímku ranní kávu. Nebyla to žádná modelka, ale na člověka, který se právě rozešel s dívkou, éterickým andělem, s níž přišel o panictví a plánoval celý život ……. působila jako ďábel s okem na punčoše, a zároveň jako jakési vzrušení, které vás vytrhne z každodenního stereotypu.
Vlak už přijížděl a já vyčkával, jakým směrem k peronu si objekt mé pozornosti nakročí. Šla vlevo, ale podpatky jí nedovolovaly příliš rychlou chůzi – nenápadně jsem se držel těsně za dívkou, doufajíc že si k ní přisednu ve vlaku a pokusím se o kontakt. První část plánu mi celkem vyšla, i když bylo asi dosti nápadné, že jsem si v poloprázdném vagónu přisedl právně naproti, přičemž jsem měl asi deset dalších variant jak sedět sám, nikým nerušen. Zpočátku mi nevěnovala pozornost – asi v půlce cesty mi začal zvonit telefón a já musel jít s kůží na trh – už ani nevím kdo mi tenkrát volal, ale důležitější bylo, že způsob mé konverzace do telefonu dívku značně rozesmál. Po konci hovoru, jsem položil otázku „co Vás tak pobavilo“ – už si přesně nepamatuji jaké geniální věty ze mě dále vycházeli, důležitější bylo, že jsem ze své spolucestující cítil až podezřele neskrývavý zájem o mou osobu. Navrhl jsem jí odpolední setkání ve městě a ona souhlasila. Nekladla žádný odpor ani si nehrála na nedobytnou – chtěla mě a mé ego rostlo do výšin.
Po pracovních povinnostech následovalo naše první oficiální setkání. Říkala, že je vyučená kuchařka a zná nedaleko místa naší schůzky dobrou restauraci, kam chodila na praxi a celkem obstojně tam vaří. Neprotestoval jsem a za deset minut jsme naproti sobě seděli u stolu – dal jsem si pivo a ona dvojku bílého. Poté se pustila do studia jídelního lístku a já měl možnost o detailnější pohled na moji potencionální oběť. Ve tváři na ní bylo opravdu něco rajcovní – nebyla to ta typicky jemná dívčí tvář, ale kombinace rafinovaného líčení s dlouhými řasy a rty od kterých by chtěl kurva vykouřit…znova a znova. Něco mi napovídalo, že by s tím dáma naproti neměla až takový problém a průběh naší konverzace mě v tom utvrdil.
Málem bych zapomněl – ona tajemná dívka se jmenovala Táňa – bylo jí čerstvě osmnáct a po třech dvojkách to z ní začalo padat – rodilá Ukrajinka, se kterou sem utekla její matka asi před osmi lety – učila se kuchařkou, ale učňák nedodělala - teď pracuje v čínském fastfoodu a o víkendech si přividělává jako striptérka po místních barech. Kdyby mi neřekla, že je Ukrajinka – vůbec by mě to nenapadlo – mluvila česky líp než já. Potom začala mluvit o svých bývalých – nechápu proč to lidi dělaj a to včetně mě. Tváříte se, že Vás to hrozně zajímá a snažíte se vypadat naslouchavě – přičemž Vám je to vlastně úplně jedno – co na tom kolik týpků měla – kolik ptáků vykouřila – proč se s nima rozešla. Když jste zrovna sám a nemáte žádný šukání – tak sou Vám tyhle keci opravdu ukradený – jediný co mě zajímá..je kdy jí vošukám a jestli to bude dobrý.
Nechal jsem Ukrajinku žvatlat o svejch bejvalejch – o rodině – o tom jak to má v Čechách těžký – mozek se mi vypnul ….. najednou jsem přestal vnímat její slova i okolí – jediným středobodem mého vesmíru se v tu chvíli staly její velká ústa – její výstřich a představa jak s ní jen tak šoustám – ne miluju, ale šoustám. Postupně jsem se oddával představám co všechno sem chtěl dělat s tou mladou ukrajinkou co se mnou seděla u stolu , když v tom mi začal v uších znít její pronikavý hlas a já se opět začal vracet do reality. Když jsme vyšli z restaurace ven následovalo takové to mlčící tápání chvilkové pohledy do očí které následně končili jejich sklopením k chodníku a vyčkávání kdo z nás dvou udělá ten první krok – za účelem dalšího setkání. Byl jsem to já – chopil jsem se sám sobě překvapen iniciativy a návalu chtíče jsem navrhl ukrajince, že bychom mohli jet vlakem zpět ke mně do bytu a strávit společný večer – kdy já jí oslním svým kuchařských uměním. Ukrajinka překvapivě neváhala a mé pozvání přijala. Cca za dvě hodiny jsem stál u sporáku tápajíc co se svých pěti rádoby receptů, které jsem ovládal, uvařím. No v podstatě nebylo moc na výběr – buďto jsem mohl udělat Toasti ala Tomíno – nebo mi má lednička svým obsahem dávala volbu druhého mnou oblíbeného jídla a to leča. Zvolil jsem tu druhou variantu ať děvče vidí jaká jsem partyje – neboť lečo vyžadovalo alespoň nakrájení zeleniny párku cibule a to samo o sobě vypadá v mužském pojetí daleko lépe nežli pouhé vložení sýrového plátku mezi dva toastové chleby. Za hodinu bylo hotovo – za deset minut snědeno a teď byla chvíle naladit ukrajinku do té správné nálady. Pro tyto příležitosti ač jich do té doby nebylo příliš – jsem měl v lednici připravenou sedmičku bílého, která ten večer byla prolita našimi hrdly a odbourala zbytečné zábrany – no myslím, že spíše ty moje nežli ukrajinky.
Kolem desáté hodiny začal tedy milostný akt a za pět minut bylo hotovo – díky sexuálnímu strádání v posledních měsících jsem se jaksi stal mistrem jogurtem o něco dříve nežli jsem chtěl. Ukrajince to ale zjevně nevadilo zavřela oči a doprovázena lehkým funěním usnula.
Ráno jsem otevřel oči – místo ukrajinky jsem vedle sebe našel shrnutou peřinu … myslel jsem, že se po ránu vykradla z mého bytu a popravdě řečeno nebyl bych ani proti, ale v tom jsem ucítil jak se z kuchyně vinula vůně čerstvě udělané kávy a míchaných vajíček. Cítil jsem se skvěle – hodil jsem na sebe tričko a vydal se vstříc mé ranní společnosti a pochutinám co mě čekaly v kuchyni. Po snídani a trocha ranního smíchu, který jsem z dívky vyloudil mými osvědčenými vtipy ……. nastalo opět to trapné ticho, čekající na výkřik jednoho z nás. Iniciativy se tentokráte chopila ukrajinka – tak já bych zítra dopoledne k tobě zase přijela a můžeme spolu strávit den – řekla mi. Chvíli jsem tápal a pak jsem si uvědomil, že druhý den je sobota a já mám sedět ve volební komisi města ve kterém jsem žil – ne, že bych se tak angažoval – ale jako sobotní brigáda za litr a wurstenku to nebylo špatný. Mé uvědomění jsem sdělil ukrajince a navrhl jsem, že se můžeme vidět jindy – ta se ale nevzdávala – to vůbec nevadí …. já k tobě ráno přijedu ty mi dáš klíče … já ti tady uklidím vyperu uvařím a ty pak večer přijdeš a užijem si pěkný večer. Zřejmě jsem v té chvíli přemýšlel ještě penisem při ranní erekci a souhlasil jsem. Potom jsem ukrajinku doprovodil na nádraží – když odjela vlakem pryč, ani jsem nevěděl kam – odebral jsem se zpět do svého bytu. Bylo asi kolem jedenácté – mě čekala odpolední šichta v práci a měl jsem takové nutkání se pochlubit mým večerním dobrodružství mému kamarádovi. Zvedl jsem tedy telefon a zavolal kamarádovi Tomášovi – tomu jsem dychtivě vylíčil celé mé dobrodružství, včetně toho, že ukrajince, kterou znám sotva 24 hodin dám ráno klíče od bytu a nechám jí ho naivně na pospas. Po tom co jsem dohovořil Tomáš chvilku mlčel …… a pak se do telefonu ozvalo --- ty debile – ty si vážně myslíš, že až se zítra večer vrátíš domů, že tam najdeš svoje věci ---- ty seš vážně dost naivní. Po tom co jsme dohovořili se mi začali Tomášovi slova rozkládat v hlavě a řekl jsem si, že má asi pravdu ….. začal jsem chodit po bytě a začal přemýšlet jak vyřešit vzniklou situaci – ukajinka se mi líbila a bylo mi jasné, že když zruším již domluvené předání klíčů už jí neuvidím, ale popravdě řečeno – o své věci jsem také přijít nechtěl. Zamířil jsem ke skříni a vyndal z ní svojí devadesáti litrovou krosnu a začal do ní házet veškeré cennosti – hodil jsem tam dokonce i aparát od pevné linky. V bytě jsem nechal snad jen věci o kterých jsem si myslel, že by ukrajinka neunesla – i když dneska mi je jasné, že pár ukrajinských kamarádů a jedna dodávka – by lehce nahradily toho nejšikovnějšího malíře, který by mi měl vybílit byt .
Byl druhý den ráno – já byl již ustrojený k volbám a čekal jsem na zvonek – jenž ohlásí příchod ukrajinského stvoření. Zvonek zazvonil a teď vážení přátelé si představte situaci kdy – otevřete dveře svého bytu – naproti vám stojí malá ukrajinka a vy proti ní stojíte ve dveřích s krosnou na zádech s tím, že ona ví, že nejdete na žádný čundr ale k volbám. Chvilku jsme stáli mlčky naproti sobě – přičemž po chvilce dívka vyhrkla – kam jdeš s tou krosnou – hmmmmmmm - no k těm volbám – řekl jsem -------- jo a co v ní máš ---- s touhle otázkou jsem nepočítal, ale velice pohotově jsem zareagoval – nemají tam stolní počítač – tak tam nesu svůj – na sčítání hlasů. No dodneška nevím, jestli mi to sežrala, ale další otázky, které by směřovali k mé krosně již nenásledovali --- já předal klíče a upaloval k volbám. No a teď si zase představte situaci jak přijdete k volbám – tam na Vás čeká pět soudružek z volební komise a koukají na vás jako na blázna, proč přicházíte s devadesátilitrovou krosnou. Výhružné a nechápající pohledy soudružek z volební komise nicméně po deseti minutách ustali --- já s nechutí absolvoval den ve volební komisi – a navečer jsem se vydal domů. No tedy spíše jsem měl trochu stran, že do holobytu.
Přišel jsem ke dveřím a zazvonil na zvonek svého bytu – dveře mi kupodivu přišla otevřít ukrajinka a já vstoupil do atmosféry hřejícího domova provoněného vůní svíčkové, která na mě čekala na stole. Opravdu jsem se po dlouhé době cítil dobře a zároveň jsem se v duchu trochu zastyděl nad mojí nedůvěřivostí. Ale jak se říká .. důvěřuj, ale prověřuj . Po večeři se šla ukrajinka vysprchovat a já tu chvíli využil k tomu, že jsem začal z krosny nenápadně vybalovat její obsah. Jestli si ukrajinka po sprše všimla nových přírůstků v bytě to už si vážně nepamatuju  - ale prožil jsem s ní jeden z nejkrásnějších půl roku mého života. Někdy se hold vyplatí někomu důvěřovat.