Za odměnu potrestán

„To byste neuhádla, co na mě přišlo na vedení za anonym,“ řekl řidič autobusu starší ženě, která pocházela ze stejné vesnice, jako on a pravidelně si sedávala na první sedadlo, aby si mohli povídat.  

„Nevím. Někdo si stěžoval?“ zkusila možnost, která je v dnešní době nejpravděpodobnější.

Řidič, který právě projížděl nebezpečným úsekem, kde jedna nepřehledná zátočina střídala druhou, zakroutil hlavou a nechal ji dál hádat.

Ženu však nic jiného nenapadlo a tak jí to řidič záhy prozradil. „Přišel na mě pochvalný anonym,“ pronesl nahlas, jakoby toužil, aby tuto zprávu zaslechl celý autobus.

„No nepovídej,“ pravila překvapená paní. „A co se tam psalo?“

„Že prý jsem jeden z mála šoférů, co se snaží jezdit tak, aby zpoždění přes rozkopanou příměstskou část bylo co nejmenší.“

„Však je to pravda,“ souhlasila po chvíli žena. „Takovej Mirek nebo Jirka, ti si jedou jako by se nechumelilo a pak je člověk na nádraží o pět deset minut pozděj a nechytne žádný spoj do města. O chudácích, co spěchají na vlak, ani nemluvím.“

Řidič si svým běžným (dosti nechutným) způsobem odkašlal a následně položil ženě otázku, jestli ten anonym nebyla náhodou ona. Na kratičký okamžik se na ni při své otázce otočil, ale hned na to se zas pozorně díval před sebe na cestu.  

„Kdepak,“ popřela jeho domněnku, „ale klidně bych se pod to podepsala, protože když jedeš ty, tak nemám problém být všude včas.“

„Škoda, že se ten dotyčnej nepodepsal,“ pronesl řidič. „U nějakých stěžovatelů to člověk pochopí, že nechtějí bejt odhalení, ale tady to moc smysl nemá,“ prohodil se soustředěným výrazem, neboť se právě vyhýbal robustnímu bagru.

„Třeba je to nějaká tajná ctitelka,“ nadhodila s úsměvem možnost, kterou řidič mávnutím ruky zamítl.

„Ale ať už to byl kdokoli, je škoda, že mu – nebo jí – nemůžu poděkovat.“

V tu chvíli mě zamrzelo, že jsem místo svého jména napsal jen pravidelný cestující. Kdybych se byl podepsal, mohl jsem si alespoň myslet, že by se třeba nějakým způsobem dověděl (například od dispečera, který by mě dle jména zřejmě poznal, neboť bydlel jen kousek od nás) o tom, že dobrý skutek pramenil od někoho, koho tento řidič svého času pečlivě kontroloval, jako nějakého potenciálního podvodníka, zatímco většinu ostatních cestujících nechával v klidu projít, aniž by jim důkladně prohlížel jízdenky či průkazky nebo se jich vyptával, kam jedou, aby mohl přepočítat, zda sedí počet tarifních zón na jejich cestovních dokladech.

O týden později, kdy jsem opět ráno seděl v autobuse hned za řidičem, jsem vyslechl další rozhovor, který se týkal mého nepodepsaného dopisu. Z počátku jsem si myslel, že se chce pochlubit, jak ho vedení na základě mého oznámení odměnilo a dalo ho za příklad ostatním, kteří zbytečné navyšují zpoždění a vymlouvají se přitom na opravovaný úsek.

Řidičův výraz jsem sice neviděl, ale dle jeho hlasu nebylo pochyb, že zní poněkud rozladěně.

„Vzpomínáte, jak jsem se vám minulej týden chlubil s tím anonymem?“ ptal se řidič známé, zatímco v poklidu dál vyčkával na zastávce, ačkoli všichni cestující už dávno nastoupili, a netrpělivě se jeden druhého ptali, na co se čeká.

„Jo, vzpomínám. Tak jak se na to tváří šéfové? Bude nějaká prémie nebo to odbyli lacinějším způsobem – nějakou pochvalou?“ hádala žena, která si nemohla nevšimnout, že řidič toho rána neměl svůj smysl pro humor.

„Kdepak,“ pravil po chvilce, kdy ležérním dotekem knoflíku na palubní desce konečně zavíral přední dveře.

„Tak mě nenapínej,“ řekla žena o něco později, kdy se už řidič rozjížděl. Jel však tempem, které přímo drásalo nervy. Ze zadní části vozu se začínali ozývat nespokojení cestující, kteří nahlas pronášeli své obavy, zda se takto pojede až na nádraží.

„Vedení si mě nejprv zavolalo, abych jim vysvětlil, co to má bejt,“ řekl řidič zdánlivě klidným hlasem, který zněl však úplně jinak, než bylo jeho pohodářským zvykem. „Nějak nemohli pochopit, jak to, že jezdím většinou včas a jiní ne,“ sděloval stejnou rychlostí, jakou se pohyboval autobus. „A protože jsem jim to neuměl vysvětlit, tak si z tady těch krabic,“ ukázal na strojek připevněný na palubní desce, „vytáhli data o mých jízdách.“ Na několik desítek vteřin se odmlčel, neboť se právě dostal do další zastávky, která k zoufalství většiny osazenstva byla ještě stále ve stejné obci, z níž tou dobou bývali již dobrých pět minut pryč.

Když nastoupili dva zamračení cestující, kteří svým výrazem chtěli dát zřejmě najevo svoji rozhořčenost ze zpoždění, vybídla žena řidiče, aby jí dopověděl, jak to dopadlo s tou odměnou.

„Šéfové zjistili, že jsem na předměstí projel několikrát zastávkou dřív, než je v jízdním řádu, a že jsem v některých úsecích překročil povolenou rychlost.“

„To jim nakecali nějací důchodci z toho předměstí, ne?“ skočila mu žena do řeči.

„Kdepak,“ řekl řidič, ukázal na již dříve zmíněný strojek před sebou a pohrdavě si nad ním odfrkl, „to všechno vyčetli z tohoto.“

„A co blbnou?“ nechápala žena. „Vždyť za tebou v těch místech stejně jede hned další spoj, tak komu to může vadit? A s tou rychlostí je to ještě větší pitomost. Copak jsi měl nějakou nehodu, nebo tě stavěli policajti?“

„Ne, ale to nikoho nezajímá. Navíc přišli s tím, že se v depu proslýchá, že projíždím semafory na předměstí na červenou, jezdím tam prý jak hovadu přes díry, jako bych chtěl odrovnat tlumiče…“

„Ty a na červenou?“ skočila mu znovu do řeči. „Tebe jsem neviděla ani jednou. To spíš třeba takovej Mirek, ten si to tam mydlí. Celou dobu se vleče jak na nějaké vyhlídkové jízdě, ale jakmile spatří v dáli semafor, co se právě rozsvítil na červenou, začne najednou spíchat a je mu úplně jedno, že zelená už tam pěknou chvíli není,“ rozhořčila se žena nad tímto neoprávněným nařčení. „A kdo jim ty nesmysly napovídal?“

Řidič pokrčil rameny, že neví a dodal: „Prý jsou to anonymní sdělení, co na mě mají.“

Žena kroutila hlavou a řidič, který se tvářil, že nevnímá nic z toho, co na jeho adresu nadávají nervózní cestující, následně již sám od sebe dopověděl, jak to dopadlo s tou jeho odměnou za můj anonym. „Tak jsem nakonec za ten pochvalnej anonym dostal napomenutí, strhli mně prémie a dál se budou mou maličkostí zabývat na nejbližší poradě,“ pronesl tónem, z něhož bylo patrné, co si o tom myslí, a následně odkašlal svým nechutným způsobem, z kterého se kdekomu obracel žaludek.

Najednou jsem byl rád, že jsem se pod dobře míněný dopis nepodepsal.

Na nádraží jsme ten den dorazili s desetiminutovým zpožděním, kdy již odjely oba navazující vlaky, stejně jako všechny autobusy. Známá, která právě vystupovala do prudkého deště, mu výjimečně nepopřála hezký den, neboť se musela vydat na dva kilometry dlouho procházku.

„Tak schválně, kolik anonymů dostanu po této předpisové jízdě,“ prohodil řidič s kyselým úšklebkem na houf pospíchajících cestujících a pak si z otevřeného okénka odplivl.