Z deníku včely - Leonard

Byla prázdninová neděle. Slunce se blížilo k okraji pražského panoramatu a já se právě vracela z víkendu na venkově. Syn byl u příbuzenstva, takže jsem si užívala svou „mateřskou dovolenou“. Zaparkovala jsem stařičkou felicii u domu na modré zóně, kde jsem neměla co dělat, vypustila z auta psa a vytáhla bagáž. Z otevřeného okna našeho bytu se linuly zvuky veselé společnosti. Domov, sladký domov... povzdechla jsem si.

Ještě než jsem stačila odemknout byt, zarazila mě vypouklá prasklina na dveřích. Aha, nový šrám na naší aureole poklidné domácnosti. Zevnitř dveří to už nebyla jen puklina, ale díra jak hovado, zvící velikosti a tvaru vojenské boty.

„Ahoj zlato, tak jak jsi se měla?“ přivítala mě rozjařená Lola, jen v tričku a spodních kalhotkách.

„Můžeš mi prosím vysvětlit, co se tady stalo?“ spustila jsem místo pozdravu.

„Jo tohle. No, prosímtě, to udělal Tomáš. Však ho znáš, ten muzikant.“ odpověděla mi, jako by mi oznamovala, že jde koupit housky.

„Sagittar? Proč by to dělal?“ Nechápala jsem.

„My jsme tu měli takovou menší sešlost v pátek, trochu jsme pili a tak... no a on se strašně opil, začal být agresivní a tohle provedl. Ale neboj, pěkně jsem si to s ním vyřídila, ty dveře zaplatí.“ prohlásila s přesvědčivostí pockerového hráče. Neměla jsem sílu to dál pitvat. Stejně by mě uhádala. Veškerá energie nabraná za víkend padla na oltář prokopnutým dveřím a předtuše toho, co dalšího tu najdu. To musela být ale jízda. Vzdala jsem to a šla si hodit batoh do pokoje. Lola vesele odskotačila do svého budoáru, kde měla očividně ještě nějakou návštěvu.

Pocítila jsem akutní potřebu kávy a dalších legálních drog. V kuchyni bylo otevřené okno, na lince tlel standardní bordel jako slupky od cibule, kousky mrkve a prázdné lahve. Dlaždice na podlaze kolem linky strašně lepily, kolem stolu bylo pár špuntů od vína a nějaký ten vajgl. Stěnu zdobily nové nápisy a citáty v živých barvách pastelek a na židli u okna seděla shrbená rozcuchaná postava.

„Ahoj Leonarde, jak se máš? Co se to tu prosímtě dělo?“ pozdravila jsem postavu otázkou.

„Čáááu...“ odpověděl mi, aniž by přestal motat brko. „Jestli myslíš ty dveře, tak nevim. Přišel jsem až včera a to už byly prokoplý.“ procedil skrz filtr připravený v koutku úst a zase se sklonil k balení. Rezignovala jsem a šla si dělat to kafe.

Leonard byl zvláštní tvor. Inteligentní, sečtělý a celkem pohledný mladý samorost s rozhlehlými kouty v ustupujících, věčně rozcuchaných nestříhaných vlasech. Život se s ním nemazlil a on na něj taky zanevřel. Ve svých pětadvaceti si vydělával jen příležitostnými brigádami. Lékařsky diagnostikovaný závislák na marihuaně, člověk ani nevěděl, jakou má barvu očí, protože je měl neustále přivřené do úzkých štěrbinek a v podstatě pořád vypadal, jako by spal. Rozvláčná klidná gesta, ještě rozvláčnější mluva a vřelá povaha z něj dělala hotového beránka. Přesně do chvíle, než mu došla tráva a někdo ho v tom stavu naštval. To se pak z beránka stal tajfunem s nímž cloumá vztek, který si vybíjí fyzicky na všem a verbálně na všech, kdo jsou v dosahu. Bohužel je to asi přirozený rys jeho povahy a dostatečné dávky lehkých drog ho drží na uzdě a činí snesitelným. Nejspíš i pro něj samotného. Nedávno se s ním rozešla přítelkyně. Krásná mladinká vysokoškolačka, kterou jen brzdil. Odjela na stáž do ciziny a neměla už sílu se neustále s ním o něčem dohadovat a tolerovat jeho výstupy. Měla ho pořád ráda a měla o něj starost, ale už to na ní bylo moc.

Leonard se vlastně nejmenoval Leonard, ale všichni mu tak říkali. Nevím, jestli vůbec někdo kromě jeho rodiny zná jeho pravé jméno. Možná Lola. Která se nejmenovala Lola. V podstatě celá společnost, co se tu vyskytovala, nepoužívala svoje vlastní jména. Leonard nebyl Leonard, Lola nebyla Lola, já jsem nebyla já... Každý z nás měl nějaké alterego. Někoho, koho si vymyslel, koho ukazovat, aby nemusel odkrýt sám sebe. Aby se mohl schovat do šuplíku s jiným štítkem, aby nemusel čelit vlastním strachům a démonům. „To ne já, to moje alterego“, asi tak by zněla výmluva, kterou bychom nejraději ospravedlnili vlastní neschopnosti a poklesky a shodili tak ze sebe břímě odpovědnosti. Jenže tyhle alterega už používáme tak dlouho, že se staly součástí naší vlastní osobnosti a naše vlastní osobnost alteregem. Dobrovolně jsme se tedy vzdali sami sebe i únikové cesty, tak hledáme jinou, další, lepší. Nová jména, nové začátky, nové konce.

Leonard mezitím dobalil, rozvalil se na židli a zvrátil hlavu dozadu.

„Hele, mám teď nějaký trable. Potřebuju si tady v Praze vyřídit pár věcí, než zase pojedu domů. Nemám kde přespat a Lola říkala, že tu těch pár dnů můžu zůstat. Nebude ti to vadit?“ zeptal se.

„Ne, jasně že ne. Ale moc postelí tu není.“ odpověděla jsem.

„Já se vměstnám kamkoli. Lola říkala, že klidně můžu spát u ní v pokoji.“

„Pro mě za mě... je to její pokoj. Ale hulit prosím jen na balkóně, ne přes den a ne před prckem, až tu bude.“

„To je jasný. Díky.“ řekl a posadil se do přirozenější polohy.

V tu chvíli se do kuchyně vřítila Lola a za ní se přišoural vysoký tmavovlasý pralesní muž.

„Leonarde, už jste se domluvili?“ zeptala se kvapně a šmátla na stůl pro tabák, papírky a filtry.

„Jo, domluvili, klidně ať tu zůstane.“ odpověděla jsem za Leonarda, který jen dlouze zakýval hlavou i s horní částí trupu a dál balil do papírku další kuřivo, tentokrát obyčejný tabák.

„Héééj, tak to je supr!“ okomentovala to Lola a široce se spokojeně zazubila. „Mimochodem. Tohle je Teku.“ ukázala na týpka za sebou, který jen pozvedl dlaň na pozdrav, pokýval hlavou a něco zahuhlal procítěným basem. Skoro to znělo jako „ahoooj“.
„A podívej zlato, co nám donesl.“ Lola se na mě šibalsky usmála a několikrát pozvedla obočí, když mi ukazovala láhev archivního bordeaux. Pak se ke mě naklonila, objala mě kolem ramen a nenápadně mi pošeptala, že Teku má nádherný velký péro.

„Moc milé. Vítej u nás, Teku.“ odpověděla jsem s úsměvem. A rovnou šla vytáhnout čtyři sklenky. Ta lahev za večer padla a po ní ještě asi čtyři další. A pak další, ale to už jsem si šla s pořádnou opicí lehnout.

Tak se Leonard stal dalším dočasným spolubydlícím. Co na tom, že z pár dnů byl jeden „furt“. Byl to hodnej kluk. A tichej. Teku jsem už od té doby neviděla.