Pryč a ještě dál

Vše to začalo, když jsem byl ještě malý, byly mi tři roky a ho jsem neznal, jen z vyprávění, ale to si opravdu už nepamatuju. Začalo to ve školce, kde jsme stavěli vše, co šlo, z Merkuru a ostatních hraček, už tehdy jsme trávili většinu času spolu, závody na koloběžkách nebo stavění hradů a oblíbené houpačky. Vycházeli jsme strašně dobře, ani svého bratra jsem neznal tak dobře jako jeho. A když jsme šli na základní školu, naše přátelství se pořád zlepšovalo. Fotbal, který jsme tehdy hráli oba, šel více jemu, možná proto že byl brankář anebo taky proto že zatímco on hrál, já dělal bordel, taky mě trenér potom vyhodil, ale když vyhráli ligu, slavil jsem s nimi a náš tým byl prostě super. A takhle to šlo dál a dál, první holky, první alkohol. Vše jsme zažívali spolu, nic jsme si netajili, ale ty hesla jsme si možná neměli říkat, ale o tom jindy. Když jsme vycházeli ze základní školy, šli jsme každý na jinou střední, ani nevím proč, ale chtěli jsme začít nový život a tak jsme se ani neviděli, jen na třídním srazu, trvalo to celý rok. Letní prázdniny vše vynahradily, vše se vrátilo a naše kamarádství spojilo všechny z dětství, začali jsme hrát fotbal, trávit spolu večery a grilovat. Byly jsme super parta, každý den večer vysmátí domů a ráno zase od znova. Jak bylo tehdy krásně, a nikdy bych nemyslel, že to skončí.

Ale teď už nejsem mladý, chodím do práce, stejně jako on, já skladník, on někde ve výrobě, prostě životy na hovno, dvanáct hodin denně, žádný čas pro sebe, když se potkáme o víkendu je sranda ale není to jako dřív, hádáme se a on se nechová úplně příjemně, štve mě to, ale nic neříkám, občas se to pokazí a pár dní spolu nemluvíme, ale hned se to urovná. Každý den jen sedíme na jednom místě, zatímco předtím jsme byly furt někde jinde, na hřišti kde jsme zažili nejlepší časy, v lese kde jsme u ohně strávili spoustu nocí. V létě jsme spolu byly v kempu, ale teď to vypadá, že budeme v práci. Přijdu z práce, jdu za ním a za zbytkem kamarádů. Domluvíme se, že někam zajedeme, tak jdeme zpátky do domů, práce čeká. Když máme odjet, vymlouvá se na vše možné, zase nedodržel slovo a to je skoro pořád, už mě opravdu štve. Vše vypadalo tak skvěle, ale už mě život nějak nebaví, skoro se nepotkáváme, změnil jsem práci. Změnil se a pořádně, snažím se přesvědčit, že se to srovná, ale každý týden se pohádáme, nerozumíme si. Vždy se usmíříme a vím, že on na mě nedá dopustit. Jsme nejlepší kamarádi od dětství, tak proč by to mělo skončit?


Začala zima, a pořád nejsem ani v nové práci spokojený, on dělá furt ve stejné práci, ale nestěžuje si. Chci změnu, rozhodnu se hledat brigádu nebo práci v horách, najdu práci v Jeseníkách, obsluha vleku. Necelý týden před odjezdem, se stalo něco co změnilo vše co se doteď stalo, možná to bylo tím, jak špatně jsme žili, možná tím jak každý chtěl něco jiného, už jsem měl prostě všeho dost, řvali jsme na sebe, sice tehdy kvůli úplné blbosti ale každý ten týden když jsem odjížděl naštvaný a zklamaný z jeho chování už bylo prostě moc. Odjel jsem domů a týden s ním nemluvil, on měl zájem, chtěl se mi omluvit, ale já věděl, že to bude furt stejné a nemá to cenu. Radši jsem vyjel vlakem tam, kde jsem chtěl trochu klidu. V Jeseníkách byl klid, práce sice nad hlavu a plat hrozný ale kvůli tomu jsem tam nebyl. Přemýšlel jsem co dál. Když jsem se vrátil domů, po třech měsících, vyhýbal jsem se mu. Ale byla otázka času, kdy se potkáme, kamarádi tomu dost pomohli. Usmířili jsme se, ale já cítil, že to není ono, že toho člověka, který byl dosud můj nejlepší kamarád, neznám. Teď když píšu tuto větu, sedím v letadle, které letí do New Yorku, jdu zkusit štěstí jinde, a ikdyž nevím, jestli se někdy vrátím a ho ještě někdy uvidím, tak vím jedno. Půjdu pryč a ještě dál …