Střepy

Ohlédla se za ním přes rameno. „Co mi tím chceš vlastně říct?“
„Co myslíš?“ Lhostejně si pohrával s papíry položenými na psacím stole, za nímž stál. Vzhlédl k ní, zdála se mu jiná, tolik jiná než v době, kdy ji potkal. Před dvěma roky. Na koncertu Chinaski.
„Co asi?“ Hlas se jí chvěl. „Chceš se rozejít?“
Pokrčil rameny. „Už to tak bude.“
„Takže vážně konec? Jen tak?“ nevěřila.
„Jen tak to není.“

Jen tak to není… Jen tak to není! Slova jí jako ozvěna hučela v hlavě. Jen tak to není. Jistě, nic přece není jen tak. Jednu po druhé strhávala fotky ze zdi nad postelí. Jen tak to není. Shrnula do krabice cédéčka z poličky. Už nikdy nebude poslouchat Chinaski. Zbláznila by se.
Marek.
K čertu s ním, blesklo jí hlavou. K čertu s ním. Jen tak. Aby byla změna.
Odložila krabici plnou maličkostí, kterými ji Marek v uplynulých dvou letech zahrnul. Posadila se na postel a nehybně se zadívala do zrcadla nad kosmetickým stolkem. Ve velkém oválu viděla svůj pláčem napuchlý obličej na pozadí bílé zdi.
Černá řasenka v potůčcích lemovala nos.
Rozcuchané vlasy.
Kruhy pod pomněnkově modrýma očima.
Otřela si slzy a jeden z černých potůčků se rozlil na celou tvář. Bylo dokonáno. Jen tak, ale zároveň to jen tak nebylo. Dívala se do zrcadla a najednou měla hlavu k prasknutí. Teprve v tu chvíli si uvědomila, co se stalo.
Vážně konec.
„K čertu s tebou!“ Potřebovala tu zlost vykřičet, ale nestačilo to. Natáhla se ke krabici, chytla to první, co v ní našla, kávový hrnek s kreslenou kočkou, a mrštila tím proti svému odrazu. Nechtěla se na sebe dívat. Nechtěla se dívat na tu zoufalou tvář.

Seděla na patách uprostřed pokoje.
A stejně jako se před okamžikem rozlétlo zrcadlo, rozpadl se i její život. Nebo si to aspoň myslela. Na stovky, tisíce, možná i miliony drobných střípků.
Jen tak.

Nikdy neměj strach ze stínů.
Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.

Všude kolem spousta lidí. Fronta před kasou se zformovala do beztvarého houfu, pasáží se rozléhaly hlasy. Překřikovaly se, doplňovaly, každý chtěl mít navrch.
Stála opodál a čekala na kamarádku, celý ten shon jí unikal. Nechtěla být součástí toho drtivého, nedočkavého davu. Koncert začínal za necelou hodinu. Každý chtěl vstoupit jako první, najít si místo a být co nejblíž pódiu. Kromě ní.
Dveře se otevřely.
„Jestli máš lístek navíc, dám ti cokoli.“
Vzhlédla. Byl tam. Ještě ho neznala, na první pohled se jí ani nelíbil. Typický frajírek. Ale usmál se a ona zapomněla, že druhý lístek není volný. Že ten druhý lístek patří Tereze.
„Mám. A pak se domluvíme.“ Nepoznávala se.

Člověk může váhat celý život, než učiní první krok, ale nemůže již couvnout, když jej učinil.

„Miluju tě, víš to?“
Leželi v posteli, ranní slunce se pomalu vkrádalo škvírou mezi závěsy. Mhouřil oči proti ostrému světlu a ona se nemohla vynadívat na jeho tvář.
„Moc tě miluju,“ zopakovala.
Marek.
Nikdy toho moc nenamluvil.
Patřilo to k němu. Milovala ho i s tou jeho málomluvností.

„Terezo, prosim tě, nech si to vysvětlit!“
Ale kamarádka poslouchat nechtěla. „Hele, Marty, ty víš, že já toho vydržím hodně. Ale na ten koncert jsem se těšila, moc a moc. Chinaski v Lucerně! Stála jsem na lístky dvě hodiny ve frontě. A co ty uděláš? Dáš můj lístek prvnímu klukovi, který projde kolem!“
„Marek není jen tak někdo,“ bránila přítele Martina.
„Jasně, jen tak někdo ne. Je to idiot, kvůli kterýmu jsem přišla o koncert. Byl to první pražský koncert Chinaski, o který jsem přišla.“
„Mělo by tě těšit, že jsem zamilovaná. Tak to totiž mezi kamarádkama bývá.“
„Mezi kamarádkama,“ zamumlala Tereza.

Někdy s tím, jehož miluji, zmocňuje se mne
vztek ze strachu, že plýtvám neopětovanou
láskou…

„Dneska nemůžu.“ Marek. Krátká věta. Zase. A bylo to třetí ,dneska‘ tento týden, kdy neměl čas.
„Zítra?“ navrhla Martina s nadějí v hlase.
„Ještě nevim.“
Vstal, netečně, spíš z povinnosti, než protože by to tak cítil, ji políbil na čelo a bez jediného dalšího slova odešel z místnosti. Bouchly dveře. Zůstala sama.
Dneska. I zítra.
Pozítří Marek přinesl růžové poupátko. „Ty víš, jak to je, Marty.“
„Vim.“ Ale moc jistá si nebyla.

A je mi jasný, že je to zlý,
život se s tebou nemazlí,
všechny slova sou zbytečný…
Nebreč, holky sou statečný!

Seděla na patách uprostřed pokoje.
A stejně jako se jí před několika hodinami rozpadl život, rozlétlo se i zrcadlo. Nebo si to aspoň myslela. Na stovky, tisíce, možná i miliony drobných střípků.
Jen tak.

„Marťo, Martinko, jsi u sebe?“ Máma zaklepala na dveře a opatrně nahlédla dovnitř. „Marťo, co…?“ Střed pokoje byl plný střepů. Mezi nimi se krčila její dcera. Matka okamžitě klesla na kolena. „Marťo, co se stalo?“
„To nic není, já jen…“
Stačil jediný pohled na uplakanou dívku, aby bylo jasné, že tohle ,nic‘ není jen tak.
„To bude v pořádku, holčičko.“ Vzala jeden z větších střepů a zadívala se do něj. Mohla vidět jen necelou polovinu tváře. Potom jej nastavila tak, aby se v něm viděla dívka. „Víš, co se říká, ne?“
„Rozbité zrcadlo, sedm let neštěstí,“ vzlykla Martina.
Máma ji pohladila po vlasech. „Ale střepy, miláčku, střepy přinášejí štěstí.“

Neboť jen naše slzy dávají kolem nás vzklíčit smutkům…