Život v mlze

Život v mlze
Už jako malá slečna jsem se snažila vypátrat svého otce. Matka se od něj odstěhovala, když mi byly sotva dva roky, takže mi na něj nezůstala žádná vzpomínka. Nikdy o něm nevyprávěla a vždy, když přišla řeč na téma týkající se jejího života s mým tátou, vyhýbala se dlouhým proslovům a vždy celou debatu rychle uzavřela bez dalších komentářů. Pokaždé, když jsem se z ní nenápadně snažila vyloudit alespoň jednu malou informaci, zamračila se a dále se víc nevyjádřila. S příchodem mé puberty jsme se také začaly víc a víc hádat, takže v této době o mém otci nepadlo ani slovo. Po střední škole jsem odjela na vysokou školu zabývající se překladatelstvím. Mým hlavním jazykem se nestala angličtina, ale čínština. Ačkoli čínsky hovoří polovina celé Asie, vyučuje se pouze zřídka, neboť spousta studentů v tomto jazyce vidí hrozbu. Považovala jsem studium jako výzvu, to bylo důvodem, proč mě lákaly neobvyklé předměty. Teta vždy říkala, že k takovému umění je zapotřebí nejvyššího talentu, který jsem naštěstí získala. Pamatuji si, jakoby to bylo včera. Všude kolem panovala sváteční nálada. Na zledovatělé silnice se jako lesní víla lehoučce snášel hustý sníh a v sousední ulici vzbuzovalo poplach hlasité houkání jednoho z automobilů. Seděla jsem na posteli a četla si knížku, kterou dodnes ukrývám v malé knihovničce v obývacím pokoji. V tom někdo zaklepal na dveře. Vzhlédla jsem jejich směrem a přesto, že jsem nestihla odpovědět, bez mého souhlasu se otevřely. Stála v nich maminka vysmátá od ucha k uchu a v rukou svírala malý dárek zabalený v ozdobném vánočním papíru. Tiše si sedla vedle mě na postel a podala mi ho. Dodala, že ho mám otevřít hned. Poděkovala jsem jí, a samozřejmě jsem neváhala a okamžitě jsem rozvázala stužku. Nemohla jsem uvěřit svým očím, maminka do krásného papíru zabalila drobnou krabičku, do které vložila stříbrný křížek. A právě tento dárek mi naprosto změnil život. Pár dní na to mi pověděla, ať ho nosím na krku, má mě tak ochraňovat před vším zlým a přinést mi odpovědi na všechny otázky. A tak jsem sebrala odvahu, zaťala pěsti a pustila se do otázek. Matka sklopila hlavu, skoro jako by mě ani trošku neposlouchala, poté se zamyslela a po nesmírných letech žijících v úplném tajemství, se konečně rozpovídala, svými slovy mě dokázala zavést do minulosti…

Pokud někdo z vás nezná muže odnaproti, smí se nazvat šťastným člověkem. Bohatý pán středního věku s tmavě hnědými hustými vlasy a kulatým obličejem si neustále bezdůvodně stěžuje. Svou urostlou postavu denně obléká do značkových košilí, kabátů a sak. V garáži před svým velkolepým domem, který můžeme nazvat palácem, schovává dvě předražená auta a vždy si časně z rána, okolo čtvrté hodiny, vybere jedno a jede do práce, z níž se vrací v odpoledních hodinách. Obvykle samozřejmě pracuje i doma, jakmile přijede ze své firmy, neboť na své práci velice lpí a hlavně, prahne po penězích. Vede značně prosperující podnik, takže obchoduje se zahraničními státy a také s obyvateli nejvzdálenějších zemí. Není divu, neboť výborně komunikuje cizími jazyky. Dokonce skvěle pracuje s moderními počítačovými programy a softwary. Nicméně, navzdory svému vzdělání a svým dovednostem ho nejen sousedé, ale také zaměstnanci a podřízení neuznávají. Po domě, který obývá se svou nádhernou manželkou, touží polovina jejich známých. Nejen díky jeho zahradě a perfektnímu bazénu, ale také díky neuvěřitelně luxusnímu interiéru. Drahý nábytek zdobí plno starodávných sošek a na stěnách visí spousta významných obrazů, přesto si náš lakomý kamarád stále pořizuje nové techniky a vymoženosti a dokola upravuje své království. Chudák jeho žena. Nízká rudovláska se zelenýma očima a rozkošným úsměvem. Získává obdiv mužů z celého okolí, ale se svým manželem se stále hádají. O jejich životě kolují různě ostré pomluvy, ale tento muž se stará hlavně o své vlastní pohodlí. Tvrdohlavost a touha po moci mu zaslepily mysl, za to jeho kráska vždy ráda pomohla ostatním lidem v nesnázích. Bohužel, celý svět se spikl proti jejím názorům. Její muž nesnášel černochy a Japonce a odmítal s nimi vést obchody. Lidem, kteří u něj zažádali o finanční pomoc, se hlasitě vysmál a zavřel jim s hlasitým bouchnutím dveře před očima a přitom se každý týden vychloubal svým bohatstvím. Přátelé z města se stále jen přetvařovali a podkopávali si navzájem nohy. Při dlouhých oslavách v městském paláci si s mužem povídali a uznávali jeho peníze a umění. Lichotili všemu, co v domě zahlédli nového a přesto jejich majetek na druhý den pomlouvali. Nicméně jeho žena o každé lži věděla, ale mlčela, protože cítila, že se její manžel nezmění. A měla pravdu. Den za dnem se choval hůř. Svou moc ve firmě si dokazoval nemožným způsobem. Objevoval se na předávání významných cen ve společnosti stovek naprosto stejných lhářů. Nepohodlné zaměstnance bez příčiny vyhazoval a ze zástupů uchazečů o místo přijímal nové, přesto se k nim choval jako pes k plyšové hračce. Naneštěstí vyplácel sumu peněz, takže veškerý personál mlčel a raději se jeho vtipům smál. Známí se tvářili, že je vše v pořádku a hltali každý nesmysl o jeho výborném řízení, který jim vtloukal do hlavy. Celou společnost pohltil jako ďábel drtící nevinné tváře. Lidi v jeho okolí drtil, jako své oběti, a ošidil, co se dalo. Ostatní se jako poslušní beránci hrnuli vpřed a poníženě kývali hlavou. Pouze jeho žena opodál mlčky seděla a beznadějně pozorovala, co se dál bude dít. Její snahu nikdo nevnímal a nezajímal se o pravdu, kterou se snažila vymluvit postranní úmysly svého muže a jeho společníků.
Ubíhaly měsíce a dáma nevěděla, jak zabrání neustálému vykořisťování. Chování lidí v jejím okolí se zhoršovalo a zášti bylo plno na každém rohu. V blízkých dnech se však vše nečekaně na pár měsíců změnilo. Narodila se jim malá, roztomilá dcerka. Každý soused jí ze srdce přál skvělého talentu, spoustu dovedností a především štěstí, neboť za zády ji každý částečně litoval. Také manžel se v období jejího roku zklidnil, bohužel, jakmile se naučila říkat pár jednoduchých slov, opět se rozpoutalo peklo. Zesměšňoval chudé, protože svým ratolestem nemohli dát moderní hračky. Vychloubal se zdravím své dcery a smál se rodinám s postiženými dětmi. Společnost kolem něj potápěla světové problémy a sobecky si hlídala každou korunu. Ačkoli jejich dcerka získala stoprocentní finanční jistotu, její matka již nemohla snášet další zesměšňování. Odstěhovala se i s dcerkou za hranice a s obyvateli ulice se přestala stýkat…

Svůj talent na jazyky jsem získala po otci a touhu po učení a zdokonalování se ve své práci také nemám po matce. Teprve ten den jsem pochopila, o čem má teta vždy povídala. Stále jsem myslela na odpornou povahu mého otce a nemohla jsem uvěřit, že by byl tak zlý. Rozhodla jsem se ho navštívit. I když mě má matka nepodporovala v mých úmyslech, řekla mi adresu a já jsem se odvážila na pár dní odjet. Není to tak lehké, jak to vypadá. Jen se sebrat a přijít na návštěvu, kde nejste pozvaní a myslet si, že vás uvítají s otevřenou náručí. Zjistila jsem si nedaleké levnější hotely a vydala jsem se za dobrodružstvím. Když na to tak vzpomínám, vím, že má matka ani trošku nelhala. Jakmile jsem přijížděla ulicí, okamžitě mi bylo jasné, u kterého domu mám zastavit. Tak nádherný palác jsem ještě nikdy v životě neviděla. Úžasná zahrada a obrovský balkón mne zaujaly jako první. Představovala jsem si, jak zde před několika lety stála má matka a se svým kouzelným úsměvem na tváři pozorovala tichou ranní ulici.
Ovládla mne nervozita. Na pár vteřin jsem zaváhala a přemýšlela nad tím, jaké by bylo odjet a nikdy nezjistit, kdo se za dveřmi luxusního domu skrývá. Tuto myšlenku jsem okamžitě smazala z hlavy a pomalu jsem otevřela dveře mého auta. Nemůžu se vzdát, když jsem tak blízko k pravdě. Kráčela jsem po hezky upraveném chodníčku k hlavním dveřím a rozhlížela jsem se po okolí. Z ničeho nic se ty krásně vyřezávané tmavě hnědé dveře otevřely. Stál v nich absolutně nesympatický starší pán a tvrdým přiopilým hlasem se mně zeptal, co chci a jestli mu přijíždím nabídnout čínské šmejdy, ať okamžitě odjedu svou popelnicí domů, protože on vede prestižní podnik a trvá na kvalitě svého zboží. Nečekala jsem takové uvítání, naprosto mě vyvedl z míry. Chvíli jsem zaraženě stála a pak jsem se jen mlčky otočila ke svému autu. Matku můj brzký příchod domů udivil. Ačkoli jsem ujela spoustu kilometrů kvůli pěti minutám zklamání, jsem nesmírně šťastná, protože setkání s mým otcem mi otevřelo oči. Na Zemi žijí miliony podobných zbabělců. V televizních zprávách vidíme samé válčení, vraždění a hladomory. Ve školách nás učí, že nastala velká krize, ale nikdo si neuvědomuje, že chyba nastala v lidstvu. Chování lidí kolem nás se stále zhoršuje a my se tváříme, jako bychom byli nevinní. Můj otec mi dal nesmírného talentu, ale také nesmírné nenávisti vůči lépe zaměstnaným a vysoce postaveným sobeckým lidem. Uvědomila jsem si, jak je nutné postavit se čelem zástupu klonů a zabránit dalšímu šíření této nemoci. Proto jsem se po ukončení studia rozhodla zasáhnout, neboť pokud se v dnešním světě rozhodnete navštívit člověka, kterému ke spokojenosti nic nechybí a za svou práci nevyžaduje žádné odměny, stěží se ho dohledáte. Museli byste projít každičký skrytý kout naší planety, podívat se do nejvzdálenějších chudých i bohatých zemí a potkat nekonečnou spoustu cizinců z různých krajů. Nicméně radím vám, ať takový nápad raději rychle odeženete, neboť navzdory vaši úmorné snaze se celá cesta převrátí naruby. Poznáte akorát tak jednoho z těch, kteří bydlí vedle vás, takže stačí jen vyjít na ulici a uvidíte tu spoušť. Raději se rozhodněte v takového člověka změnit, jak by pak svět vypadal, kdybychom každý dělali to, co se sluší, než to, co se nám právě teď bez ohledu na budoucnost hodí?