Překvapení v metru

.

- Slušný muž pustí ženu sednout!
Ozvalo se nade mnou, ještě než jsem se pohodlně usadil na sedačku v metru. Vzhlédnu nahoru a vidím asi pětatřicetiletou ženu s nasupeným výrazem ve tváři.

- Promiňte, ale mám bolavý kotník a jedu na rentgen.
Vyhrnuji si nohavici a odhaluji stažený kotník.

Dáma to komentuje na celý vagón:
- I kdyby byl zdravý, stejně by nepustil!

Mile jsem se na dámu usmál a abych předešel konfliktu, pochválil jsem jí účes. Pravda, trochu nešikovně:
- Máte krásné vlasy, paní, to jistě s tím měl kadeřník dost práce.

Dámu pochvala docela nadzvedla. Přidala na hlasu a zahalekala:
- Co je vám do mých vlasů, dědku?!

Opět jsem se na ni usmál.
- A na manikúře se taky činili, že? Máte nehty vyzdobené jak manekýnka. Jistě ještě pospícháte na solárko. Tak si pospěšte, ať to stihnete ještě v pracovní době.

- Co si to dovoluješ, dědku, nevíš, s kým mluvíš. Kdybys to tušil, tak jsi už dávno vystoupil!

Na dámu jsem se opět usmál.
- Paní Nováková, vím, kdo jste. Ale vy určitě ani netušíte, kdo jsem já. Jmenuji se Černý a od pondělka jsem vaším novým vedoucím kanceláře. Tak já tady vystupuji, vy se mějte o víkendu co nejlépe a nashledanou v pondělí.

Naposledy jsem se na ni usmál a odkulhal na ten zatracený rentgen. Byl jsem sám se sebou spokojený, vždyť se mi podařilo téměř vyřešit první úkol ještě před nástupem do zaměstnání.

Úkol zněl: Zbavte se nějak elegantně Novákový!

Myslím, že v pondělí ráno budu moci oznámit panu ministrovi, že paní Nováková dala sama výpověď a že jsem ji vůbec, ale vůbec k ničemu nenutil.

.