Rozchod

"Je v tom někdo jiný." Slyšel to naprosto jasně, ani se nezadrhla, nemumlala, nekoktala, nemluvila potichu. A přesto musel ta slova zopakovat, jako by nebyl při smyslech, když to říkala. "Je v tom někdo jiný? Jak to myslíš? Jak někdo jiný? Já tu nikoho nevidím, kdo jiný v tom sakra je?" Začal se rozčilovat. Věděl, že to není dobré, nesměl se rozčílit. Občas si připadal jak komiksová postava. Jakmile mu vyletěl tep příliš vysoko, nedokázal se kontrolovat. Kdyby si na to vzpoměl v jiné situaci, asi by se pousmál. Ona by se ho zeptala čemu se směje a on by jí to pověděl. A ona by se stejným úsměvem vědoucně přikývla. Ale teď s ní žertovat nechtěl. Chtěl na ní být vzteklý. Naštvaný. Nenáviděl ji a chtěl jí ublížit. Ale co kdyby? Co když to není definitivní a ona se zas vzpamatuje... Napadlo ho, že to, co tady ve své hlavě předvádí je dokonalá ukázka toho, jak málo dokáže někoho skutečně milovat a spíše jej dokáže vlastnit. A taky toho, jak ubohý sám sobě připadá, že se nechá ovlivnit tím, jestli ho někdo jiný miluje. Začal mít vztek i na sebe. Zavrtěl hlavou a koukl na ni. "No.. Víš, je to někdo, koho jsem dřív znala. Vlastně jsme spolu chvíli chodili. Ale byl mi dobrým přítelem a rozešli jsme se kvůli mě. Byla jsem na něj hnusná a dost nespravedlivá. Když sem se s ním rozešla, tak sem si to vyčítala. Pak sem to ale přešla no a snažila sem se na něj zapomenout.. Potkala sem tebe. No teď ste tu dva. Přišel za mnou, ví, že ho miluju. Oba to víme. Ale miluju i tebe. Nevim jak se rozhodnout. Jestli mě nesnášíš, tak to chápu, ale já prostě nevím, co mám dělat. Nechtěla jsem ti to říkat, ale vážně si mi nedal navybranou." Koukla na své nohy a vypadala tak provinile, že měl chuť jí utěšit a říct, že jí dá všechen čas světa. Možná by to dokonce pomohlo. Možná by to posunulo misky vah k jeho straně. Možná si toho byl vlastně i docela vědom, když rozzuřeně praštil pěstí do jejího oblíbeného stolu. Napadlo ho, že ona teď lituje, že to neudělala někde venku. Lituje, že si ho pozvala domů. Protože mu věřila? Nebo to bylo tím, že ho neznala.. Určitě ho neznala, je to jen naivní kráva. Tolik ho těšilo, že jí může něco rozbít, že přemýšlel, na co by se zaměřil teď. Ale počkat.. Znala ho. Často ho upozorňovala na věci, které si sám neuvědomoval, že dělá. Nebo netušil, že jsou vidět. Ano. Dobře ho znala. Trochu se uklidnil a prsty si začal mnout kořen nosu, jako by to mohlo něco vyřešit. Vrátil se v myšlenkách k tomu, co říkala. Co vlastně říkala? A jasně.. Vážně mu tady vypráví, že miluje někoho jinýho? A ještě si troufá lhát mu do očí, že mu to vlastně nechtěla říct? Zas začal zatínat zuby a v hlavě mu tepalo. Koukl na ní. ´Takže si vůbec nechtěla ulevit svýmu svědomí, ty malá děvko?´ Prolítlo mu hlavou. ´Jasně, udělej ze sebe chudinku, hysterko. Jediný co ti jde dobře je manipulovat se mnou.´ Ruku svíral v pěst. Hrnulo se mu teplo do konečků prstů. Byl jen kousek před tím, aby ji uhodil. Když si všiml něčeho zvláštního. Přivřela oči a zatajila dech. Chytla se pevně pohovky, jako by čekala jízdu na horské dráze. Jen krátce, lehce, sotva postřehnutelně. Sám se divil, že si toho všiml, když byl tak vytočený, ale něco na tom zkrátka rozptýlilo jeho pozornost. Překvapeně zamrkal. Opravdu pochopila, co se chystá udělat? Poznala to? Byla to náhoda nebo ho vážně dobře zná? A i kdyby ho znala, je to důvod nechat si něco takového líbit? Proč neutekla, nezamkla se? Proč nevzala telefon a nezačla vyhrožovat policií až by mlátil na její dveře? Tohle zjištění ho tak vykolejilo, že naprosto zapoměl o čem se vlastně bavili. Povzdychl si. Zvedl se a koukl na ní. Byl ohromen tím, jaká žena před ním vlastně seděla. Možná to bylo dobře, že to udělala ona. Že zničila, co mezi nimi bylo, protože mu bylo jasné, že pokud ne ona teď, pak by to určitě zničil on a musel by si to akorát vyčítat. Všechno zlé pro něco dobré. On nebyl dobrý pro vztah. Nebo vztah nebyl dobrý pro něj, kdo ví. Kdyby jí poznal třeba dřív, třeba by se podle ní lépe sformoval, byl by klidnější a ona by neměla nikoho před ním, byl by tam jen on a tím by se cítil dost výjimečně a ona by neměla srovnání a nepochybovala o jeho dokonalosti... Nebo něco takovýho. Nebo by neměla dost pochopení pro chyby druhých, tak by si s ním ani nezačla. Nebo by byli přátelé. No ano.. Můžou zkusit být přátelé. Chyběla by mu. Ne, nemůžou být přátelé, nedokázal by se s ní stýkat a jejímu frajerovi by rozhodně dřívě či později rozbil hubu. "Víš.. Uvědom si jedno. Za pět let třeba budu já někde poblíž. A řeknu ti, že tě pořád miluju. A ty si vzpomeneš a tou dobou už budu já přítel, kterého si odkopla. Byla si k němu nefér. A to hezký budou nádherný vzpomínky, nebude nic špatnýho, víš? Budu taky přítel z minulosti a pro tebe to bude osvěžující změna. Mohla sis to celý ušetřit, ale jestli potřebuješ změnu..." Pokrčil rameny a směřoval ke dveřím. Když je otevřel, pro jistotu došel až za ně, když se na ní otočil, aby mohl dramaticky odejít a hlavně aby po jeho drsném proslovu neviděla, že se mu třesou ruce. "Já ale chtít nebudu, snad toho nebudeš litovat." Přikývl a snad se i trochu pousmál. Ve všem tom zmatku a nenávisti, smutku cítil velmi mnoho uspokojení, když viděl, že je z toho zdrcená. Jak jen tak sedí a teče jí slza, ramena shrbená a sotva se nadechuje, jen na něj zírá z dola. "Snad budeš šťastná." Při těch slovech se otáčel a ani už se neohlídl. Dal jí co pro to. No ano, miluje jí, ale to se nedá nic dělat. K němu se takhle chovat nebude. Poučí se. Ale on už se k ní nesmí vrátit. Ale k čemu by to poučení pak bylo? Bude trpět akorát on. Sakra, vážně mu bude chybět. Ne, nechce se mu brečet, v žádným případě, utřít slzu a rychle nasednout zpátky na koně. Ne, není ten typ chlapa, co se ufňuká, že ho nechá buchta. I když jí měl rád. To už bude jeho úděl. Přijde jiná. Povzdychl si. Přijde jiná. Ale ten její výraz. Když jen tiše čekala, že přijme všechno, co jí dá. Proto se do ní zamiloval. Protože ho přijímala. Naprosto. Nikdy nečekala nic víc. Hmm.. Tak byla výjimečná. Ale ne jediná.. Sakra.. Važně mi bude chybět...