Možná bys měla zkusit sundat ty růžové brýle

Byla jsem schoulená v jeho klíně a snažila se najít polohu, ve které by mě nic nebolelo. Včera to vážně trochu přehnal. Nebyla to jeho chyba, vyprovokovala jsem ho. Vlastně jako vždycky. Konečně jsem našla pozici, kdy jsem neležela na žádné z probouzejících se modřin a mohla začít vnímat film, který pustil. Milovala jsem tyhle chvíle, kdy nebylo třeba mluvit. Jen jsme tam tak leželi a tupě zírali na obrazovku.
Přemýšlela jsem nad tím, jak to udělat, aby nepřišel na to, že jsem do toho zase vlítla. Dřív to bylo fajn, když jsem byla sama. Stačilo pár dní nosit delší rukávy, a pokud byla zima, tak to ani nikomu nepřišlo divný. Jenže teď…Je jen otázkou času, kdy zase dostane chuť na sex. Na ten vlastně taky nemám náladu. Kvůli tomu to včera začalo, když odešel. Přišla jsem si k ničemu a zpanikařila, že mě opustí. Vlastně bych se mu vůbec nedivila. Pořád jsem ho jen rozčilovala tím, jak jsem nechtěla nikam chodit. Tím jak jsem ho od sebe odstrkovala. Donutilo mě to zavzpomínat na naše začátky. Jak tvrdil, že by mi nikdy nedal facku. Že to nedokáže. Musela jsem se nad tím hloupě usmát.
„Budu muset jít,“ pohladil mě jemně po vlasech. Někdy mě až překvapovalo, jaký dokázal být. Možná by si měl najít někoho lepšího, než mě. Při té představě se mi nahrnuly slzy do očí.
„Hm,“ zabručela jsem a natáhla se pro polštář, kterým jsem nahradila jeho nohu, na které jsem do teď ležela. Musela jsem zavřít oči. Každý pohyb byl tak bolestivý. Bylo to poprvé, co mě zřídil tak moc.
Nechala jsem dál běžet ten film, i když odešel a bezmyšlenkovitě ho sledovala. Teda, vlastně jsem ho sledovala jakkoli, jen ne bezmyšlenkovitě. Z toho, co se mi prohánělo hlavou mi začalo být dost hrozně a tak jsem se rozhodla jít se projít ven. Dřív to pomáhalo.
Procházela jsem tmavým parkem a samotnou mě překvapovalo, že nemám strach. Dříve mě taková místa děsila. Možná mi bylo jedno, že by se mi mohlo něco stát. Bylo zvláštní nad tím tak přemýšlet. Dost lidí kolem mě říkalo, jak by bylo krásný, kdyby je třeba srazilo auto nebo tak. Myslím, že nechtěli ve skutečnosti umřít. Jen chtěli, aby se o ně zase někdo zajímal. A chodil je litovat. A tak. Začínalo mi být celkem špatně a tak jsem se rozhodla se si sednout na lavičku. Třeba se to za chvíli zlepší. Třeba by se to zlepšilo, kdybych toho za posledních pár dní snědla víc. Jenže já neměla chuť na jídlo. Vlastně jsem neměla chuť na nic. Připadala jsem si k ničemu. Ani jemu jsem nedokázala dát to, co potřeboval. No vážně, kdo by chodil s frigidou. Kdo by chodil s frigidou, která je stále z něčeho otrávená?
--
Otevřela jsem oči a uviděla mamku. Sakra, jak se sem dostala. Moment. Tohle není náš pokoj.
„Co se stalo?“ Zradil mě můj hlas.
„Našli tě ležet v parku, už bude dobře, neboj,“ hladila mě po ruce a z očí jí tekly slzy. Co tím myslí?
„Kde je Tomáš?“ Tikala jsem nervózně očima po nemocničním pokoji.
„Neboj se, nepustí ho sem. Už se nikdy tě nikdy nedotkne, slibuju. Tak mě to mrzí zlato. Tak hrozně moc. Měli jsme to poznat,“ zavzlykala.
„To ne, počkej, tak to není,“ dostala jsem se ze sebe hned, jak mi došlo, co tím myslí.
„Nemusíš se ho zastávat. Vím, že ho máš ráda, ale nemůžeš být s někým takovým,“ usmála se lehce. To ne. Musí pochopit, jak to bylo. Neubližoval mi. Nikdy by mi neublížil.
--
„Buď zlej,“ prohodila jsem mezi našimi polibky. Jen se na mě nechápavě podíval.
„Prosím,“ líbala jsem ho dál.
„Nemůžu,“ zvážněl. Páni, možná tohle celý skončí dřív, než to začalo.
„Prosím, potřebuju to. Mám ten pocit ráda. Aspoň to zkus,“ prohrábla jsem mu vlasy. Nesnášel to. Třeba ho to vyhecuje.
„Co když ti ublížím,“ sklopil svůj pohled.
„Řeknu ti, až toho bude moc, hm?“ Zvedla jsem mu palcem bradu a znova ho políbila. Na nic nečekal. Chytl mě tvrdě za vlasy a stáhl k sobě dolů. Jo, tohle půjde. Zvládne to…Budu nejšťastnější holka na světě…