10 minutes_Homeless person_Pizza

Miluji chození po ulicích Prahy se sluchátky v uších a rozhlížení se kolem sebe, pozorování lidí, obdivování krásných historických domů a také holubů. Miluji také přírodu a její stromy, skály a nebe s mraky a červánky. Je to nádhera.
Jednoho zimního lenového dne jsem se zas tak procházela starou Prahou a snažila se zapamatovat si každičký detail okolí, kudy jsem procházela. Byla zima a začínat padat sníh. Já měla svou novou velmi teplou zimní bundu a čepici naraženou hluboko do čela, abych zakryla co nejvíce odkryté kůže. Tváře a nos jsem měla úplně promrzlé, ale i tak jsem si procházku moc užívala. V uších mi hrály mé oblíbené písničky.
Jak jsem tak chodila křížem krážem ulicemi, z ničeho nic jsem ucítila vůni dobrého jídla a uvědomila jsem si, že jsem již velmi dlouho nic nejedla. Žaludek se začínal pomalu také ozývat. Šla jsem tedy dál a cestou se dívala po nějakém obchodu nebo stánku s jídlem. Asi po 10 minutách jsem na rohu ulice zahlédla obchod s velkým nápisem PIZZA a ihned jsem tím směrem zamířila. Čím jsem byla blíž, tím silněji jsem cítila vůni. Žaludek se začal znovu ozývat.
Koupím si dva kousky sýrové pizzy a hned cestou se do prvního pouštím. Je výborná. Nebo mám opravdu velký hlad.
Přicházím k malému náměstíčku a vidím nějakého muže, jak se dívá do odpadkového koše, něco vyndává a nakonec to zas vrací zpět, poté si sedne na lavičku opodál. Sedí a dívá se do země kousek před sebou a ani se nehne. Přibližuji se jeho směrem a on stálé nehybně sedí. Posadím se na lavičku vedle a pozdravím ho. Muž to nejspíše nečekal a trhl s sebou, jako bych ho vyrušila ze spánku. Rozhlédne se, a když nikoho jiného v blízkosti nevidí, potichu odpoví a znovu se očima vrátí k místu na zemi kousek před sebou.
Muž má oblečenou teplou zimní bundu, která je nespíš o několik velikostí větší, tmavě modré kalhoty a černou čepici.
Po chvíli muž vyndává z kapsy své bundy půlku bílého rohlíku a začíná pomalu jíst. Zvedám se a přistupuji k muži blíže. Na tácku mám ještě jeden celý kousek a půlku své pizzy. Zeptám se muže: „Nedáte si se mnou kousek pizzy?“ usměji se a podávám mu tácek. Muž se otočí mým směrem a svýma očima přejíždí z pizzy na mě a zas zpět. Podám mu tácek ještě blíž a on pomalu zvedá ruku a bere si ho. Nedůvěřivě se na mě dívá, a když se na něj znovu usměji a kousnu si do své pizzy, potichu řekne: „Děkuju…“ Sedám si vedle něj a on se zakusuje do pizzy. Zavírá oči a vychutnává si tu skvělou chuť. „Je dobrá, viďte?“ ptám se, „jen už trochu studená.“ „Ano, je moc dobrá,“ odpovídá muž a pokračuje v jídle, ale stále po mně pokukuje. Nejspíš neví, co má dělat, a tak vstávám a vyndávám si z levé kapsy své černé rukavice a podávám mu je. „Možná by se vám mohly hodit,“ říkám a odcházím. „Děkuju vám,“ řekne tentokrát muž hlasitěji. Otáčím se, ještě jednou se na něj usměji a pokračuji v cestě neznámo kam.