Jak jsme si báječně zalyžovali

 

 

 

Představ si tu nádheru... Stojíš na začátku sjezdovky někde ve třech tisících, modrá obloha a na ní zářivé slunce, bílá dálnice před tebou, neporušený manšestr z lehce přimrzlého prašanu... Odpíchneš se a jedeš a jsi první, kdo za sebou nechává ty ladné obloučky... To je sen!

 

A přesně do takového snu jsem se probudila loni, krátce po Vánocích, jen pár dní před Silvestrem. S partou lidí jsme ho vyrazili strávit na hory, do rakouského Stubaitalu.

 

Ubytovali jsme se v příjemném penzionu v jednom menším horském středisku. Ani jsme se moc nezdržovali vybalováním a celí natěšení jsme se hned vydali na průzkum okolí. Nebe lehce podmračené, okolní hory pocukrované popraškem sněhu, který ležel v silnější vrstvě i na loukách všude kolem nás. Hotová zimní idylka!

 

Už během procházky jsme dostali obrovskou chuť, postavit se na lyže ještě dnes. Honem jsme se vrátili zpátky, v rychlosti se převlékli, sbalili lyže a vydali se do vedlejšího městečka, vyzkoušet možnosti jejich lyžařského areálu.

 

Mezitím se však obloha zatáhla, začal foukat studený vítr a z mraků se po vagónech sypal sníh. To nám ale nemohlo zkazit radost z toho, že zase po roce máme nohy sevřené v přezkáčích, na hlavách helmy a ruce v teplých rukavicích. S chutí jsme sedli do lanovky, nechali se vyvézt nahoru a až do večera jsme jezdili v té metelici, tváře omrzlé, na nosech rampouchy, téměř poslepu mezi dalšími nadšenci. Další den jsme byli rozhodnutí otestovat, co nabízí areál ve vedlejším  lyžařském středisku, opět o něco blíže k ledovci.

 

Abychom si tu lyžovačku náležitě vychutnali, vyrazili jsme na zastávku skibusu krátce po snídani. Měl jet kolem deváté a my se těšili, jak zanedlouho opět staneme na začátku sjezdovky a radostně se spustíme ze svahu dolů. Autobus měl mírné zpoždění, ale nakonec přijel. Nasedli jsme a mířili směrem na Neustift. Nevěděli jsme úplně přesně, kde máme vystoupit. Doufali jsme však, že tam bude vystupovat více lidí, takže určitě poznáme, která že ta zastávka je ta pravá.

 

Lidé nastupovali a vystupovali, někteří se sjezdovkami, někteří s běžkami, jiní zase vezli sáňky. Jakmile jsme minuli ceduli s názvem městečka, zpozorněli jsme. Začali jsme z oken autobusu vyhlížet lanovku. Na mapce to totiž vypadalo tak, že ze zastávky musí být lanovka určitě vidět. Skoro se zdálo, že její dolní stanice bude hned vedle té zastávky. Jenže… co se zdá, je sen a my jsme při tom bádání nad mapou a vyhlížením lanovky tu správnou zastávku přejeli. Všimli jsme si toho vzápětí, neboť jsme vyjeli z města a mířili dál směrem k ledovci. Byli jsme mírně zklamaní a rozmrzelí, ale navzájem jsme se ujišťovali v tom, že to vlastně není naše chyba. To ti Rakušáci to mají špatně označený! Kdo se v tom má, sakra, vyznat, když to tady nezná!

 

Neklesali jsme však na mysli. Operativně jsme změnili plán dne a rozhodli jsme se, že pojedeme přímo na ledovec. Počasí sice nestálo za moc… sníh stále padal v míře více než hojné, k tomu ten nepříjemný vítr. Ale co, přinejmenším si pořádně zalyžujeme. A stejně, chtěli jsme tam jet hned zítra, tak to dneska aspoň obhlídneme. Zůstali jsme tedy sedět a vezli se dál, blíž a blíž k nově vytyčenému cíli.

 

Co se nám zdálo fakt divné, bylo to, že v autobuse jede nějak málo sjezdařů. Když pak vystoupila poslední větší skupina se sjezdovkami a uvnitř zůstalo kromě několika místních už jen pár běžkařů, to už jsme vážně znejistěli. Jakožto jediná z naší grupy, schopná domluvit se jakž takž německy, jsem byla vyslána k řidiči zeptat se, kam že to vlastně jede. Na svůj dotaz: „Bitte schön, fahren Sie bis zum Gletscher?“ jsem dostala zmrazující odpověď. Že prý všechny lanovky a vleky na ledovci jsou dnes kvůli sněhové bouři uzavřené. Tak a co teď?

 

Rozhodli jsme se, že se vrátíme do Neustiftu. Měli jsme kliku, skibus zpět jel vzápětí. Pro jistotu jsem si u řidiče hned zjistila, kde přesně máme vystoupit. Usadili jsme se a smíření s tím, že dříve jak v jedenáct na lyžích stát nebudeme, jsme se vydali na cestu.

 

Tentokrát jsme vystoupili opravdu tam, co jsme potřebovali. Bylo asi tři čtvrtě na jedenáct, když jsme se přihrnuli ke kase s tím, že bychom rádi skipas od jedenácti. Byl totiž levnější, než ten celodenní. Paní v okénku nám ochotně sdělila, že skipas s platností od jedenácti hodin nám může prodat až v jedenáct. Nevadí, počkáme, teď už nás nějakých patnáct minut nemůže přeci rozhodit.

 

Minutu před jedenáctou jsme už opět stáli ve frontě na skipas. Konečně na nás přišla řada, já na paní vychrlila předem připravenou větu a… z její odpovědi jsme málem šli do kolen. „Dnes si u nás ale nezalyžujete! Je málo sněhu, dá se tu jezdit jen na saních...“ Ježiš, a to nám to nemohla říct před čtvrt hodinou?!!!

 

Trochu znechuceně jsme se vlekli zpátky na zastávku skibusu, a že tedy nakonec pojedeme lyžovat tam, co včera. Tam nebyla o sníh nouze, lyžovačka zaručená. Čekali jsme, vyprávěli si vtipy, pozorovali okolí a hlavně jsme se těšili na to, jak strávíme celé odpoledne na kopci. Vždyť bylo teprve krátce po jedenácté. To si to lyžování přece ještě náramně užijeme!

 

Stáli jsme a povídali, až jsme zjistili, že hodina utekla jako voda v potoce a pořád se nic neděje. Žádný skibus na dohled. Jediné, co projelo kolem, bylo několik hasičských aut a pár blikajících sanitek. Vtom k nám přistoupila dívka z vedle stojící skupiny anglicky mluvících lyžařů. Z našeho rozhovoru zřejmě pochopila, že se chystáme tam, co oni. Řekla nám, že dole na silnici se stala nehoda a všechno tam stojí. A že skibus přijede nejdříve tak za půl hodiny. Možná i později... To už na nás šly mdloby. Jenže co jsme mohli dělat? Dál čekat a doufat, že ten skibus přeci jen co nejdříve přijede.

 

A přijel… asi po další půlhodině, kterou jsme v té zimě prostepovali na zastávce. Celí prokřehlí, úsměvy zatuhlé na tvářích, téměř beze slov jsme padli na sedadla. Naprosto umordovaní tím dopoledním nedobrovolným cestováním po údolí jsme odjeli do vedlejší vesnice a nechali se vyvézt až nahoru, k lanovce.

 

Když jsme do ní vítězoslavně nastupovali, byla právě jedna hodina odpoledne…