Život v kleci

Víte, když na Vás páchá partner psychické násilí, vůbec si toho nevšimnete. A jak to? Milujete ho přeci. Chci Vám to říct a chci Vám to napsat. Víte on je hrozně fajn. Vypadá velice dobře na svůj věk. Je hodný pozorný a neustále mě něčím rozmazluje. Na první pohled není ničím patologický. Naopak ve společnosti ho všichni milují. Nosí masku, kterou doma odkládá. Nikdy mi neřekl křivé slůvko. Je naprosto dokonalý manipulátor a stratég. Ve společnosti neváhá mi šeptat, jak mi to sluší a jak jsem jeho nádherná žena. Je to rajská hudba. Jenže pak dojdeme domů. Střih. Taky si na něj nemusela tak čumět. Viděl jsem, jak na tebe sahá. Sahal ti, až do kalhotek dobře jsem to viděl. Ty se mu nastavuješ jak laciná holka. Já tam stojím opodál jako čurák. Použije silná slova ale jen pro sebe. Já se vylekám. Marně se mu snažím vysvětlit, že o nic nešlo. Přátelé mě seznámili s chlapem o dobrých deset let starším a on mi přiložil ruku na záda, když mě chtěl obejít. On to vždycky umí otočit tak, že já jsem ta špatná. Mám hrozné výčitky. Vůbec jsem se s ním neměla seznamovat, napadlo mě. Klepu se strachy aby se on už nezlobil. Miluju jen jeho přece. Copak to dávám málo najevo? Možná má právo se zlobit. Aby jste rozuměla tohle píšu z odstupem času. Tehdy jsem věděla jediné. Miluji ho a nemůžu odejít. Nemám kam jít. Nemám peníze a jeho dítě si na mě zvyklo. Máme společné zvíře a bydlíme ve společném bytě v centru města. Vždycky když odjížděl na služební cestu, nechával mi doma větší sumu peněz. Můžeš nakoupit a klidně si i něco kup. Sakra ženský, oni jen zlatěj klec do který si vlezem. Já jakožto slušně vychovaná jsem ze dvou tisíc položených na poličce vzala dvě stovky a nakoupila jídlo. Nepotřebuji utrácet jeho peníze. Pak přišel a řekl. Ty jsis nic nekoupila sluníčko? Tála jsem jako kostka ledu na sluníčku. Je tak hodný. A záhy jsem to dostala. Musím furt chodit do práce, abych nás uživil. Všichni mě tam pěkně serou. Nejradši bych se na to vysral. Od rána se honím jako debil. A najednou máte pocit, že i ty dvě stovky, za které jste nakoupila, jsou marnotratné a začínáte si vyčítat. Střih. Čekám, kdy konečně přijde a mám o něj strach. Seděla jsem na posteli v naší garsonce. Na hodinách bylo půl páté ráno. Už svítalo. Bylo léto a v dálce se černá tma dávala na ústup a propouštěla jakoby modrou barvu do oblohy. Občas se do toho komíhalo sluníčko a já měla strach. Strach mě žral za živa. Seděla jsem na posteli se svým bubákem. On nepřišel domů. To je poprvé. Řekla jsem něco špatně? Třeba dělám něco, o čem nevím, co mu vadí? Chtělo se mi příšerně spát, ale bolel mě žaludek strachy. Telefon mi asi po milionté oznámil, že účastník není dostupný. Začala jsem ho hledat ve dvě ráno, kdy jsem rukou zašátrala vedle sebe v posteli. Chtěla jsem si mu lehnout na rameno jako vždycky když usínáme, a nebo, ho jen tak pohladit po tváři. Cítila jsem k němu tolik lásky. Začala mi být zima. Dnes už vím, že to byla jeho určitá forma citového vydírání a nezodpovědnosti. Přes ten strach se mi na to zlobení nešlo soustředit. Vyčerpáním jsem usnula v pokroucené poloze a vzbudil mě až budík v 6:30. První po zvonění budíku jsem proběhla bytem. Začínala se mě zmocňovat panika. Co když se mu něco stalo? Žaludek se mi sevřel tak jak jen to jde a já utíkala zvracet. Hlavou mi běželo milion scénářů, o tom, jak ho mlátí jeho bývalí chovanci z věznice. Nebo jak ho srazilo auto, když šel z hospody. Zvracela jsem jen žaludeční šťávy. Představovala jsem si, kam a komu budu volat, že se mi ztratil. Při téhle myšlence jsem se rozklepala. Kde je ten správnej moment kdy už se to má hlásit. Přeci nebudu za stíhačku. Byla jsem rozhodnutá, že obejdu místo práce všechny hospody v okolí. Když jsem si brala kabelku, zašramotili klíče v zámku. Prohlížela jsem si ho když stál provinile ve dveřích. ,,Promiň potřeboval jsem být sám“. Oznámil a zřítil se do postele. Rychle jsem postavila na česnečku, namazala housky a šla do práce. V té polívce bylo tolik lásky. Na housky jsem mazala štěstí z toho, že je doma. A teď mě to budí ze spaní. Budím se zpocená a sednu si na postel. On mě podváděl. Nejspíše šel s každou náhodnou, která se namanula. Ta bolest by naplnila oceán. Někdy se vzbudím a tečou mi i slzy. Je možný že se lituju ze spaní? Takhle vypadá to pomyslné dno? Já jsem si sáhla a co vy? Seberte se a vstaňte. To co ve vás vypěstoval, není láska. Možná je, ale je to jen střípek pomyslné mozaiky, kterou Vám vytvořil. Máte citovou závislost a leckdy i materiální. Pamatujte si, ty lepší zítřky jsou před Vámi. Přeji Vám hodně síly. Já ji našla a je to krásný. Věnováno všem žijícím v kleci vlastního života.