Mé město

Seděl jsem v rohu staré kavárny. Židle pode mnou při každém pohnutí zavrzala jakoby mi dávala najevo, že i když je to jen kus dřeva, také má pocity. A že moje váha jí evidentně bolí. Na přibližně stejně starém stolu přede mnou stál poloprázdný hrnek. V kavárně jsme byli jen tři pokud počítám i servírku. Kromě mě se úplně na druhém konci povaloval na stole starší pán. Kabát měl roztrhaný, vlasy viděly vodu tak před deseti lety a to když byly záplavy. Servírka byla nejspíše stejný ročník jako bezdomovec. Dívala se střídavě na mě a na dědka a bylo ji v očích vidět, že je pěkně naštvaná, že sedíme oba tak daleko od sebe a ona se kvůli zbytečnostem tolik naběhá.
Bylo už něco kolem půlnoci. Nepodíval jsem se při vstupu na dveře v kolik tady zavírají. Chyba. Nevím kolik mám ještě času než mě servírka vyžene ven do mrazu. Ale pořád jsem na tom lépe než dědek naproti. Já se alespoň dokodrcám do svého prázdného bytu. On ne.
Usrkl jsem z hrnku, čaj už byl dávno studený. Nebyl špatný. Jen ho moc dlouho louhovali než se dostal až ke mně do hrnku. Cukr jsem k němu nedostal. Stejně bych ho odmítl. Doktor mi důrazně doporučoval, abych se vyvaroval sladkostem a podobně, jestli se chci ještě několik let toulat po tomhle světě.
Za oknem jemně sněžilo. Po silnici se občas prohnalo auto. Většinou taxík. Autobusy v tuhle dobu už dávno nejezdily. Řidiči si také občas musí odpočinout. I když se to důchodcům moc nezdá. Pozoroval jsem velkou kaluž nedaleko ode mne. Pokaždé když projelo auto vznesl se gejzír vody nejméně do půli chodníku. Pokaždé to byla stejná vzdálenost. Touhle cestou musím projít až půjdu a nechtěl jsem jít takovou dálku pěšky mokrý.
Servírka začínala být lehce nervózní. Neustále se vrtěla na židli a házela pohledy střídavě na mě a na bezdomovce. Pochopil jsem její nervozitu, chtěla zavírat. Zvedl jsem se od stále nedopitého hrnku se studeným čajem a židle hlasitě zavrzala. S bezdomovcem to ani nehnulo. Přešel jsem kavárnu a zastavil se u servírky. Beze slova se otočila sebrala jeden papírek a něco nacvakala do kasy. Lísteček, který z ní následně za lehkého rachocení vyjel mi podala. Zaplatil jsem a otočil se k východu. Jen malinkou chvíli jsem se zamyslel nad tím, zda bych jí neměl pomoci vykopat bezdomovce ven, ale hned jsem to zavrhl a bez nejmenších výčitek odešel z kavárny.
Venku byla mnohem větší zima než před kterou jsem se šel původně ukrýt do kavárny. Přitáhl jsem si kabát k tělu a otočil límec vzhůru, aby mi netáhlo tolik na krk. Obešel jsem v uctivé vzdálenosti kaluž a doufal, že se zrovna teď nebude chtít nikdo prohánět po silnici.
Cesta domů bude velice dlouhá. Alespoň si po delší době prohlédnu město. A pokud se někomu nezachce mě přepadnout, tak snad si ho projdu i v klidu. Pokaždé je mi při takových procházkách smutno. Nejsem už nejmladší člověk a tak si pamatuji když toto městečko bylo ještě krásné. Ne jako dnes. Všechny baráky hranaté a stejné. Výlohy přeplněné věcmi, které člověk snad ani nepotřebuje. Strom maximálně v parcích a pokud se nepletu tak v už tu zbyl pouze jeden.
Například tady. Stávalo tu obuvnictví a hned vedle krejčovství. Pamatuji si jak mě otec posílal s jeho polobotkami přímo sem. Vešel jsem dovnitř a nad dveřmi zacinkal zvoneček. Krámek nesmrděl, ale ani nevoněl. Bylo tu cítit lepidlo a čerstvá kůže. Kolem dokola po stěnách byly poličky a na nich stály úhledně srovnané páry bot. Odspoda dětských barevných, uprostřed dámské s podpatky, ty byly většinou hnědé, protože v době mého dětství se nenosilo tolik barev jako je tomu dnes. Dámy nosily sukně až ke kotníkům nebo šaty. Dnes jsou to sukně, které snad nezakryjí ani to co by měly. A úplně v horních policích pánské. Elegantní lesklé černé, ale i pracovní tvrdé hnědé s tlustou podrážkou.
Prodavač si pamatoval všechny své zákazníky a také je oslovoval uctivě Pane nebo Paní. Mě vždy s úsměvem říkával: „Mladý pán je tu zase? Tatínek už zase prochodil další pár?“ Podal jsem mu pár bot a díval se jak s nim jde do rohu místnosti kde stál dřevěný stůl a u něho malá kulatá židlička. Z napůl otevřených šuplíků byly vidět všelijaké nástroje, která jsem já v tu dobu nepoznával, ale vždy jsem se snažil tipovat jaký si asi vezme tentokrát. Nikdy jsem se netrefil. Na stolek svítila lampička. Petrolejová. Žádné dnešní úsporné žárovky.
Nechal jsem obuvníka s jeho prací, rozloučil se a vyběhl ven. Ulice byly klidné a vstřícné. Lidé si povídali a beze spěchu se procházeli kolem. Aut bylo vidět jen několik za hodinu a my kluci se za nimi hnali a snažili je dohonit nebo alespoň se jich dotknout. Byla to krásná auta. Otevřená s plátěnými střechami a řidiči také nikam nespěchali. Projížděli se a měli radost z jízdy.
Po ulici byly pravidelně stromy a mezi nimi lavičky. Bylo tu centrum města. Veliký park plný zeleně. Na jaře barevný jak rozkvétaly všelijaké květiny a stromy. Na podzim barevný díky opadaným listům. V zimě zamrzl rybníček uprostřed a snad celé město se tu scházelo, aby si zabruslilo. Všude kolem bylo plno sněhuláků. Malých i velkých. Rodiče je stavili s dětmi a všichni se u toho smáli. Dnes si rodiče snad ani nevšimnou, že ten sníh napadl. A už vůbec, že by si v něm jejich děti chtěli hrát.
Oslepilo mě projíždějící auto. Musel jet hodně rychle. I když je noc myslím, že by se měli dodržovat předpisy. Míjel jsem veliký obchodní dům. Samé sklo a železo. Ze všech oken bylo vidět všelijaké zboží. Elektronika, oblečení, dokonce i jídlo. Do těchhle domů chodím velice nerad. Každý se tu prochází, někam spěchá. Jakoby sem přišli se jen podívat na vystavené exponáty a ne si doopravdy něco koupit. Přece když jdu nakoupit tak snad vím co. Nemusím si kvůli šesti rohlíkům a deseti deka salámu prohlížet půl dne obchod.
To já si raději chodil prohlížet muzeum. Bylo odtud nedaleko. Ani nevím kdy ho zrušili. Chodil jsem tam s maminkou. Myslím, že na dnešní poměry nebylo ani tak veliké. Ale pro mě to byl jiný svět. Mělo myslím tři patra. Každé bylo zaměřeno na něco jiného. Fauna, flora, dějiny města a okolí. Miloval jsem se procházet mezi vycpanou zvěří. Prohlížel jsem si je dlouhou dobu a zkoumal je do detailů. Představoval jsem si jak se mezi nimi potichounku procházím a snažím se ulovit nějakou další novou. Ptáci mi létají kolem hlavy a vydávají podivné zvuky. Pod nohy se mi plazí had s klikatou čárou na těle a já ani nedutám, aby se do mě nezakousl. Jak je možné, že pračlověk se nebál ulovit mamuta jen nějakým klacíkem? Slon tu sice nebyl, ale na jedné stěně byli nakreslené obrysy zvěře. Každý jinou barvou a na kraji stěny byla barva přiřazena ke zvěři. Od malého zajíčka přes lva, slona až k žirafě, která měla krk zlomený nahoře u stropu a pokračoval po stropě směrem do místnosti. Tak je žirafa veliká. Až po několika letech jsem ji viděl opravdu naživo v zoologické zahradě.
Na rostliny mě nikdy moc neužilo a tak jsem si je spíše než ze zájmu prohlížel díky tomu jak měly krásné barvy. Nebyly živé ani umělé. Některé byly vyfocené, některé pouze nakreslené. U každé byl popisek odkud je a jaký účel plní. Jako každého kluka mě ale nejvíce zaujaly a fascinovaly ty masožravé. Podle obrázku jsem si nedokázal ani zdaleka představit jak by mohla rostlina vůbec něco sníst.
Jediné co jsem procházel z povinnosti bylo oddělení historie našeho města a jeho okolí. A dnes by to bylo naopak. Tam bych strávil většinu času a nebyl by to promarněný čas.
Zabočil jsem do další ulice. Zase obchod. Tentokrát s auty. Jak je možné, že dřív stačilo jedno auto na celou čtvrť a dnes každá rodina potřebuje minimálně dvě? V obchodě se svítilo. Světlo se rozlévalo po celé ulici a tudíž byly lampy téměř zbytečné. Elektrické. Ty se zaváděli v dobách mého dětství. Občas jsme s klukama po setmění ještě narazili na nějakou, kterou rozsvěcel muž dlouho tyčí a na jejím konci měl ohýnek. Ale také je dost možné, že se mi tahle vzpomínka sloučila s častými návštěvami biografu.
Vstupné nebylo tak drahé jako dnes a tak bylo prakticky vždy plno. Ono také nebylo moc jiných možností jak se podívat na film. Televize mělo jen několik lidí a k těm se sjížděla rodina, aby viděla k čemu je taková věc vůbec dobrá. My jsme chodili do kina. Ve svátečním oblečení a celá rodina pohromadě. Než začal film, bylo hrozně rušno. Všichni se zdravili a pokřikovali na sebe něco. Ale jakmile se setmělo a paní oznámila, že se začíná, najednou bylo ticho. Při promítání to praskalo a občas byl tak mizerný obraz, že jsem si mohl jen představovat co se asi děje. Ale na rozdíl od dnešních krváků měl film rytmus, děj a nebyl hrubý.
Blížil jsem se po hlavní ulici směrem ke svému bytu.
Hlavní ulice. Cesta je prakticky podobná. Čtyřproudá silnice po které je vidět minimálně na dva kilometry daleko. Bohužel dnes je to jen asfaltová přímka táhnoucí se od nikud nikam. K večeru když už je tma a všichni se snaží dostat domu, se rozdělí na dvě barvy. Vpravo červená od zadních světel, vlevo bílá naopak od předních. Jednou jsem viděl ve filmu tento pohled zrychlený. Po silnici se pohybovali dva hadi. Hladili se o sebe vnitřní stranou těla a nikde nebylo vidět jejich konec ani začátek.
Přibližně v polovině téhle ulice byl dříve vpravo fotbalový stadion. Dnes je tam další autosalon s nevkusnými auty. Na fotbal se chodilo, stejně jako do kina, ve svátečním a chodily prakticky celé rodiny. Mamky ale jen sporadicky. Dodnes si pamatuji barvy našeho týmu. Červenozelené kostičky, na zádech bílá čísla, beze jmen. Na levém prsu byl znak týmu. Nejspíš bych si i vzpomněl na nějaká jména našich fotbalistů. A že to byli fotbalisti. Ne dnešní primadony. Ty by si moc neškrtly. Fotbal byl džentlmenský. Samozřejmě, že se faulovalo, ale v rámci zápalu hry. Ne jako dnes pro radost. Hrálo se na škváře, takže si nikdo nedovolil skočit dvojité salto a křičet jako holčička, když se ho protihráč dotkl. Jakmile skončil zápas rozutekli jsme se všichni domů převléknout se. Já s klukama jsem ihned vyběhl na nejbližší plácek a už jsme kopali do meruny. Míče se kterými se hrálo byli většinou kožené, takže bylo dosti obtížné kopat rychlé střely. Na druhou stranu pokud se někdo trefil, rána byla tvrdá. Když zapršelo nesměli jsme dát hlavičku, protože míč se tolik nacucal vodou, že byl těžký jako dělová koule a také tak tvrdý.
Už jsem téměř doma.
Prožil jsem krásný život a celý v tomhle městě. Jen si bohužel myslím, že jeho krása a sláva už je dávno pryč. Ale i přesto bych se nikam jinam neodstěhoval. Mám to tu rád i přes změny, které se tu za ta léta odehrály. Alespoň mám o čem vyprávět svým vnoučatům, když se s nimi procházíme. Občas se i zdá, že je to opravdu zajímá.