Drobásky do kašny

   Nevím, co bylo za den, ani kolik bylo hodin. Co mi začala škola, byly dny jeden jako druhý. Tím spíš, když už se zase začalo brzy stmívat.

   Bloumala jsem po ulici, sledovala špičky bot a zkoumala tvary dlažebních kostek. Kupodivu jsem se ten den srazila pouze se dvěma lidmi – bývá to i horší.

   Zašla jsem do metra a vzhlédla, abych měla přehled o tom, kam to vlastně mířím. Ještě se neumím orientovat poslepu.

   U automatů na lístky stála mírně bezradně dívka, štíhloulinká, vlasy kudrnaté do pasu, blond až trošku do zrz. Krajková sukně barvy šampaň se jí třepila u kolen, která výrazně vystupovala z jinak rovných tenkých nožek oblečených do bílých vlněných punčocháčů. Zachumlaná byla do pískově šedavého kožíšku a kolem krku měla snad desetkrát omotanou pletenou šálu. Stříbrošedé balerínky a stříbrná kabela dokreslovaly její dokonale bledý vzhled. Tohle všechno jsem zaregistrovala během toho, co byla otočená k automatu. Pak se ale obrátila směrem ke mně.

   Měla oči vytřeštěné jakoby hrůzou. Šedomodré. Bledé rty se jí třásly stejně jako její drobná špičatá bradička a na vystouplých lícních kostech se objevily slzy. V ruce svírala maličkou peněženku na kuličkové zapínání. Dívala se na mě a po chvilce se odhodlala poprosit mě o drobné – měla jen papírové bankovky, do automatu nepoužitelné. Tak jsem jí dala drobné za stovku.

   Koupila si dva lístky, zbytek drobásků schovala do peněženky, vyrazila a prý ať jdu s ní, jestli chci. Byla to tak zvláštní osůbka, vůbec mě nenapadlo váhat. Neptala jsem se, kam že to vlastně jdeme. Ani jsem nikam nechvátala, takže jsem si nějakou tu zacházku mohla dovolit.

   V metru jsme mlčky pozorovaly každá svoje špičky bot. Chvílemi jsem ale neodolala ji krátkými pohledy zkontrolovat. Na jedné zastávce se bez varování zvedla, tak jsem ji následovala. Vylezly jsme z podzemí a zamířily někam spletí uliček. Ještě nikdy jsem tam nebyla. Staré stromy i domy tu porůstal břečťan a psí víno. Nikde tu nebyla plastová okna. Za dřevěnými ploty a kamennými tarasy se v zahrádkách schovávaly kovové bíle i barevně natřené židličky a stolky.

   Zrzka šla rychle. Neomylně vybírala uličky a zatáčky. Nakonec jsme stanuly na maličkém náměstíčku. Bylo tu několik kaváren a cukráren. Už zavíraly, protože většina venkovních stolů a židlí již byla uklizena, ostatní obchůdky stahovaly plechové rolety.

   Uprostřed toho minináměstíčka byla do dlažebních kostek vystupujících nad úroveň dlažby zapuštěná kruhová fontánka s několika sochami ryb chrlících vodu. Bledulka přistoupila k fontáně, vhodila do ní zbylé drobásky z peněženky, prohlásila „hotovo“, otočila se a vyrazila zpět stejnou cestou, jakou jsme sem přišly. Chvíli jsem na ni jen zírala, jak odchází, a nechápala jsem. Pak jsem ale vydala za ní, abych se neztratila. Na to, jak byla křehoučká, byla až moc rychlá. Roztřepená sukně a kudrny za ní povlávaly. Jakmile jsme dorazily do podzemí, jen se ohlédla, usmála se a zmizela mi v davu.

   Nevím, co mě to popadlo ale každý den, když to jen trochu bylo možné, ve stejnou dobu jsem se snažila být na onom místě poblíž automatů, schovaná, ale s dobrým výhledem. Pokaždé si koupila dva lístky a pokaždé šla stejným směrem.

   Po nějaké době jsem ji přestala sledovat, ale o nějakých pár měsíců později jsem se v tu samou dobu, jako tenkrát, ocitla na témže místě u automatů na lístky a znovu jsem ji viděla.  Nikdy jsem s ní ale nemluvila a asi se už nedozvím důvod jejího konání…