Každý máme svůj velký příběh aneb Život píše romány

„Jak to děláš, že všechno řešíš s optimismem?“ S podobnou otázkou se setkávám snad denně. Přátelé se co chvíli diví, jak někdo, jako jsem já, může mít tolik energie, být stále pln smíchu a odhodlání a nelámat si hlavu téměř s ničím. Nikdy netuším, jak na tyto dotazy reagovat. Zkrátka… Smíchem a dobrou náladou lze vyřešit vše, jen je nejspíš potřeba na to přijít. Onehdy se a ale otázka od jedné z mých kamarádek změnila: „Jak tě vůbec napadlo, řešit vše právě touto cestou?“ Po chvíli přemýšlení, jsem se ji rozhodla povědět tento příběh.
Bylo mi třináct let. Se svou sestrou jsme zůstaly to odpoledne samy doma. Já se věnovala lepení plakátů na zeď svého pokoje, ona pobíhala po venku, dováděla s koťátky a užívala si krásného letního počasí. Zatímco se její dětská duše bavila, já se neúspěšně snažila dokončit svou práci. Nedařilo se mi ovšem a díky mé cholerické povaze již několik celebrit zmačkáno letělo do koše, protože plakáty zkrátka na stěně ne a ne držet. Zní to nejspíš úsměvně, ovšem až tolik k smíchu to nebylo.
Zvláště ve chvíli, kdy se sestra objevila přede dveřmi a snažila se mi cosi vesele sdělit. Nepamatuji si už co, byla jsem v tu chvíli oslepena i ohlušena svou náladou a poslala ji neslušně pryč. Nechápala to a pohádaly jsme se. To co jsem udělala potom, to si vyčítám do dnes. Naštvaně jsem za ni přibouchla dveře. Sklo z nich se s rachotem vysypalo na zem. První, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že až se rodiče vrátí, dostanu určitě vynadáno. Ozval se křik. „Co ječíš, nic se nestalo,“ trochu v panice jsem se snažila uklidnit sestru. Pak mi to došlo. Při pohledu na svou ruku jsem na několik vteřin zkameněla.
Krev. Sklo mi přeřezalo žíly na zápěstí a z ruky se valil rudý proud. „Dones rychle nějaký hadr,“ přikázala jsem sestře a vyběhla ven. Člověk skutečně neví, jak v podobné situaci zareaguje. Mou první myšlenkou bylo neudělat v domě nepořádek. Hned po ní přišel strach o sestru, která byla v šoku, přesto však donesla z ložnice staré triko. Více než na zaškrcení posloužilo na zakrytí odporné rány. „Sedni si tady a nebreč,“ uklidňovala jsem ji během vytáčení čísla, které nás naučili již v první třídě. Trochu roztřeseným hlasem jsem ženě v telefonu nadiktovala svou adresu. „Notak, už je to v pořádku,“ pokusila jsem se usmát na sestru. „Omlouvám se.“
Záchranná služba byla na místě během několika minut. Ty jsem strávila snahou nedívat se na svou pořezanou ruku a alespoň trochu rozveselit sestru. Ta však neřekla ani slovo. Neznámo proč, věděla jsem v tu chvíli, že musím myslet pozitivně a uklidnit ji. Strašit ji svými myšlenkami o omdlení nemělo smysl. Vše se poměrně rychle vyřešilo. Hned po zašití rány jsem se vrátila z nemocnice. Sestra již opět ve smíchu pobíhala s koťátky po dvoře. Jakmile mě spatřila, doběhla ke mně a začala se omlouvat. „Za co se omlouváš?“ zajímala jsem se. „Je to přece moje vina.“ „Sama nevím,“ přiznala. Společně jsme se tomu zasmály. Nevím proč. Ale ten bezdůvodný smích nám oběma hodně pomohl.
Je to pouze jedna z mnoha situací, kdy jsem si uvědomila, že panika nemá smysl. Člověk se musí snažit ve všem vidět naději. A naděje a optimismus jsou si svým způsobem velmi blízko. Je mi líto, že jsem tenkrát na sestru křičela. Je mi líto, že se tohle vše stalo kvůli mému chování. Ale za řešení situace jsem hrdá jak na sebe, tak na sestru. Pro ni byla daná událost mnohem víc šokující než pro mě, a že především díky vlídnému slovu a pozitivnímu myšlení se to takto vyřešilo. Nevím, zda-li jsem optimistou od té chvíle, nebo jestli byl přelomovým bodem nějaký jiný okamžik. Ponaučení z tohoto příběhu každopádně plyne nejedno.