Jak mám odešel dědeček

Dodnes si vzpomínám na to, jak zemřel můj děda.Bylo mu tenkrát osmdesát tři, a mě jedenáct.Babička tehdy zavolala tátovi, že dědovi není dobře, a ať raději přijede k nim domů.
Děda byl celý život zdráv, byl roky náčelník Sokola, a miloval cviky na kruzích.No, a teprve až po šedesátce se ozvalo astma.
Pamatuji si, jak si občas do pusy fouknul něco z gumového balónku, zakončeným skleněnou trubičkou.
Byl velmi hodný a navíc klidný a vyrovnaný člověk.
Dodnes mi nejde do hlavy, že se mu narodil syn, můj táta, a to jako těžký cholerik.

Tenkrát byla mamka v práci, a tak mě táta vzal s sebou.Vešli jsme do jedné velké místnosti, v rohu kuchyňka a v dalším postel, kde ležel děda.
Když jsme se ocitli v místnosti, tak si táta podal židli a začal na dědu něco v klidu mluvit.
Já jsem tenkrát nějak vycítil, že se děje něco vážného a sledoval jsem dědu jak leží na posteli.
Za nějakou dobu, asi tak půl hodiny, dědeček řekl větu, která mě doprovází celým životem, a to pouze v kladném slova smyslu.

Mílo, já už musím odejít, už mě volají.
Otočil se na bok ke stěně, a mě tenkrát připadalo, že chtěl zkrátka jen usnout.
Tehdy mě táta vlídně poslal do nevelké předsíně a zavřel za mnou dveře, ať tam chvilku počkám.
Netrvalo dlouho, táta za mnou přišel a řekl mi, že děda odešel tam nahoru.
Tomu jsem už tehdy rozuměl, jelikož jsem už tehdy věděl, že život nám byl dán Darem.

No, a tak na závěr mého psaní jen ještě jedna prosba.
Prosím Pane Nejvyšší, a tebe s kosou také, až přijde náš čes odchodu, vezmi si nás rychle, prosím, vezmi si nás co nejrychleji.