Jak se seznámit?

Jak se seznámit?
Odhodlání a zklamání, aneb koně v lese.

          Odhodlání přišlo někdy v průběhu července. Na sociálních sítích všichni sdíleli své zamilované fotky z romantických dovolených a já byla doma. Doma, sama a odkopnutá. Tedy odkopnutá jsem byla už od prvního máje, kdy jsem na den plný lásky dostala kopačky. Dá-li se to dá kopačkami vůbec nazvat, jelikož mi nic neřekl. Prostě se neozval a bylo to.
Zkusila jsem čekat. Čekala jsem týden, dva, tři, ale všem jsem hned pátého května řekla, že když nemá zájem, tak má smůlu. Stejně jsem však čekala ještě dlouho po tom. Jenže k ničemu. Ten dotyčný se neozval. Netuším to do dnes a to už to nějaký pátek bude. Každopádně já byla odkopnutá, venku bylo hezky a nikdo nechápal, proč jsem doma.
Asi si všichni mysleli, že půjdu k vodě, vybalím tam svou celulitidu a budu se dívat na všechny ty páry co se ve vodě nebo na dece muchlují a cumlají a kdesi cosi. To se mi nechtělo a tak jsem byla doma sama. Jen já a moje zlomené srdce.
Na rovinu, moc zlomené nebylo, nějaká extra láska to nebyla, ale myslela jsem si, že by být mohla.
          Televizi střídal počítač a počítač televizi. Často jsem taky vyrážela s knihou ven , trochu tu svou celulitidu opálit a přečíst si nějaký pěkný příběh. Jenže jakmile si lehnu ven a svítí na mě sluníčko, je to konečná, oči se mi zavřou a je to. To pak mám celulitidu připálenou a příběh otisklý na čele či tváři. Vzdala jsem opalování a šla na chvíli navštívit kamarádku televizi.
Reklamy. Nesnáším reklamy, když mám něco rozkoukaného a jsem do toho zažraná. Ještě k tomu reklama na seznamku. Zajímalo by mě, kdo tam chodí. Prověření členové? Registrace zdarma? Seznamka pro náročné? Hmm.
Začala jsem o tom přemýšlet. Reklama slibovala, že je to zdarma a jsou tam jen prověření členové. Tak proč to nezkusit, ne? Hůř už jsem na tom snad být nemohla.
          Zasedla jsem k počítači, do vyhledávače napsala Seznamka ta a ta a už to bylo přede mnou. Přelouskala jsem nějak ty pravidla užívání a všechny ty jiné blbosti a už vyplnila své jméno, věk a místo bydliště. No a vyskočil na mě obrovsky dlouhý osobní dotazník zaměřený na mou psychiku. Bylo to snad osmdesát otázek, přičemž už u desáté mi přišlo, že odpovídám na jedno a to samé a stále tak, že to stejně nebude pro nikoho přitažlivý výsledek. Ale co, je to zadarmo. Mávla jsem nad tím rukou a pokračovala jsem ve vyplňování. Celá ta akce dokonce slibovala, že se dozvím podrobný výsledek a vlastně konečně zjistím, jaká doopravdy jsem.
Otázka osmdesát. Hurá! Hotovo, klikneme na registrovat a jsem tam.
Byla jsem tam a zjišťovala jsem, jak to vůbec funguje. Nebylo to nic složitého a brzy jsem se v tom orientovala. Netrvalo to dlouho a dostala jsem první zprávu. Celá natěšená jsem na ní klikla, že se podívám, co mi kdo píše a napsal mi ten systém: NEMÁTE UHRAZEN ČLENSKÝ POPLATEK. PO UHRAZENÍ POPLATKU SE VÁM ZOBRAZÍ VÝSLEDEK VAŠEHO OSOBNOSTNÍHO TESTU, ZPRÁVY, INFORMACE A FOTOGRAFIE OSTATNÍCH UŽIVATELŮ.
To si děláš prdel? Vždyť všude psali, že je to zdarma. No potěš koště teda!
Byla jsem naštvaná, ale zvědavost byla silnější a tak jsem klikla na ikonku členský poplatek.
Akce! Super. Tři kila za měsíc. Bezva! Jdu na to!
Tři sta korun za měsíc mi přišlo ještě docela slušná cena. Tak jsem na to klikla, zadala údaje ohledně mého účtu a najednou na mě vyskočila zpráva, že mám zaplatit přes dva tisíce dvě stě korun. Nechápavě jsem se dívala, kde jsem udělala chybu. Spíše to ani nebyla chyba, jen přehlédnutí maličkatých písmenek, že tato akce platí při zaplacení si členství na půl roku.
Tak na to se Vám můžu zvysoka vykašlat!

          Byla jsem pevně rozhodnutá, že za to nezaplatím ani korunu, ale zpráv stále přibývalo, a tak jsem jednoho krásného dne členský poplatek zaplatila. Bylo to patnáctého července, kdy mi pípla kouzelná smska, že na můj účet přišla má almužna od zaměstnavatele.
No co, do vztahu se musí něco investovat. Tak proč by to nemohlo být patnáct stovek?
Objevila se totiž nová akce a tak jsem jí využila.
Po zaplacení se mi zobrazily všechny ty zprávy a já nevěděla, na kterou odpovědět dřív. Vzala jsem to tedy pěkně od prvního. Prohlížela jsem si informace co o sobě napsali, jejich zaměstnání, výšku, jejich povahové rysy a samozřejmě fotografie.
Bylo to zajímavé a člověk se na tom stane tak trochu závislý. Pospíchá do práce, aby se před příchodem prvních klientů podíval, jestli mu ten Jiří 33 let odpověděl a pak zase pospíchá z práce, aby zjistil, jestli mu odpověděl ten Honza 29 let.
     Začala nějaká komunikace mezi různými členy a všichni se chtěli moc sejít. Já však otálela. Nakonec jsem souhlasila a napsala jsem jednomu členovi, který o setkání stál. Jmenoval se Libor, věk uvedl 27 let, povolání žádné, ale během zpráv, které jsme si vyměnili mi o práci napsal několikrát. Akorát jsem přesně nevěděla co dělá, ale to bylo jedno. Měl jen jednu fotografii, na které vypadal stejně normálně, jako všichni ostatní chlapi na seznamce a výšku měl uvedenou metr sedmdesát.
Domluva byla taková, že se sejdeme v půl šesté u radnice.

          Spěchala jsem tam z práce. Bylo dusno a tak jsem k radnici doběhla trošku splavená, ale za to s pětiminutovým časovým předstihem, abych stihla vychladnout. Měla jsem na sobě bílé letní šaty a bylo mi příjemně. Ovšem jen do té doby, než mi přišla sms: NESTIHAM. BUDU MIT ZPOZDENI. MAS PUL HODINY.
Půl hodiny? Děláš si srandu? Co teď tu asi budu jako půl hodiny dělat?
Byla jsem naštvaná, ale když už jsem v tom městě byla, tak jsem se zašla podívat do knihkupectví, odkud jsem s sebou na rande táhla dvě knihy. A protože jsem měla stále spoustu času, zakotvila jsem v obuvi. Prohlížela jsem si botičky a kabelčičky snad celou věčnost, ale byly tam. Červené lodičky na nízkém podpatku s kulatou špičkou. Podívala jsem se na hodinky. Měla jsem ještě čas a tak jsem se sehnula, že si sundám svou botu, když v tom mi opět přišla sms:JSEM TU TAK DELEJ. NEBUDU NA TEBE CEKAT!
Myslíte si, že jsem byla naštvaná? Ano, byla. Byla jsem vytočená a ty lodičky jsem si raději ani nevyzkoušela.
     U radnice stáli dva muži. Jeden mohl mít tak metr sedmdesát, možná i sedmdesát pět. Díval se nezúčastněně do mobilu a nevypadal nijak špatně.
Ten druhý měl možná tak metr čtyřicet a díval se na mě jako dítě na vánoční stromeček.
Sakra
 ,,Ahoj. Ty jsi Libor?” přišla jsem k tomu menšímu a optala jsem se. Doufala jsem, že řekne ne, ale místo toho před sebe vymrštil svou pravici, až jsem musela o krok couvnout, a široce se usmál.
Oh můj bože, takhle shnilé zuby by mu mohl závidět i kdejaký bezdomovec. Od shora až dolů. Fůj, celé shnilé.
 ,,Jo, ahoj. No teda, koukám že máš taky brýle. Jak moc jsi slepá?” zeptal se a mě z toho začalo pískat v uších.
Ne tak moc, abych tohle přežila.
 ,,Nic moc, mám je hlavně na dálku. Půjdeme někam?”
 ,,Jo, znám tady poblíž jednu fajn restauraci.”
Restauraci? Vedle něj nebudu schopná jíst.
 ,,Super, tak mě veď,” řekla jsem mu a on udělal první krok, při čemž odhalil, že má boty tak o dvě čísla větší. Kraťasy měl zhruba do délky tříčtvrťáků a ponožky měly na patě díru. Toho jsem si všimla kvůli tomu, jak se mu boty vyzouvaly.
     Vedl mě do jedné ulice, kde jsem věděla jen o jednom podniku, docela příjemným.
 ,,Tady to někde je,” řekl a ten můj příjemný podnik přešel.
 ,,No, já vím jen o tomhle.”
 ,,Ne, ještě je tu jeden,” řekl a zastavil se před zamčenými dveřmi vedoucí do jídelny, kde pokud nemáte pořádně špinavé monterkové kalhoty, tak vás tam nepustí. ,,Jé, oni mají zavřeno. To je ale škoda,” řekl smutně a jí cítila, jak se mi v hlavě vytváří aneurysma a pokud okamžitě neuteču, tak praskne.
 ,,No a nepůjdeme teda támhle, když už jsme tu?” navrhla jsem a uvnitř se mlátila za to, že jsem mu to vůbec navrhla.
 ,,Tak jo,” řekl, udělal čelem vzad a já se bála, aby mu tam nezůstala bota. Nezůstala a došli jsme před ten lepší podnik, než je jídelna pro dělňase.
Bylo léto, takže jsem si to namířila k venkovnímu posezení. Už jsem si pomalu sedala, když on se otočil, řekl: ,,Venku teda sedět nebudu,” a odešel dovnitř.
Přicupitala jsem za ním, způsobně jsem si sedla a rychle si vzala od číšníka nápojový lístek, za který jsem se schovávala. Ne, že bych tam někoho známého viděla, ale jednak jsem nechtěla, aby mě kdokoliv viděl s takovým zvláštním člověkem, jako byl Libor a jednak jsem nechtěla vidět na Libora. A samozřejmě jsem si také vybírala co si dám.
  ,,Tak co to bude?” zeptal se číšník.
 ,,Pro mě jahodový, ledový čaj,” řekla jsem a neochotně jsem mu nápojový lístek vrátila.
 ,,Já si dám, perlivou vodu, ale nějakou velikou, ne ty malý jak dáváte. Pak si dám presso a ledové kapučíno. Zatím,” řekl a rozhlížel se kolem sebe.
 ,,Tak, co vlastně vůbec děláš za práci?” navázala jsem hovor.
 ,,Jsem kontrolor. Už jsi někdy byla v lese?” zeptal se mě.
Jednomu z nás dvou tu přeskočilo. Jsem sice z města, ale jestli už jsem byla v lese?
 ,,No, tak to je jasné, že jsem byla v lese.”
 ,,No jo, ale já byl v lese v Bělorusku.”
 ,,Aha.”
 ,,No, a víš co tam musíš dělat?”
 ,,V Bělorusku?”
 ,,V tom lese!”
 ,,Aha. Nevím.”
 ,,No, musíš tam dělat velký rachot.”
 ,,Rachot? V lese? V lese máš být přeci ticho, ne?”
 ,,Ale ne v běloruským lese. Tam musíš být hlučná, abys vyplašila ty zvířata.”
 ,,Myslíš medvědy?”
 ,,Ne! Bože, myslím koně.”
 ,,Koně? Ha, tak to jsi mě dostal. To byl dobrý vtip.”
 ,,Vtip? V Bělorusku jsou v lese koně. Divoký,” řekl a díval se na mě jako na blázna. Jako na nějakýho absolutního břídila, jako by všichni věděli, že po běloruským lese se toulají koně.
Moje aneurysma je na tom opravdu dost špatně. Tohle asi nezvládnu. Bože, proč jsem to udělala. Proč jsem si raději nekoupila křečka, místo členství na seznamce? Á hele, obrazovka a na něm se promítají písničky. Sice tuhle kapelu nemám ráda, ale mnohem lepší než koně.
          Moc lidí nechápe, jak jsem mohla zvládnout celých devadesát minut. Stihla jsem za tu dobu vypít jeden ledový čaj a shlédnout všechny videoklipy té kapely, co na obrazovce promítali.
 ,,Ježiš, to je hodin. Já už budu muset jít,” řekla jsem, i když mi právě ujel autobus domů.
 ,,Odkud jedeš?”
 ,,Z náměstí.”
 ,,Já taky. Tak pomalu půjdeme?”
 ,,Jasný,” řekla jsem jako v křeči a doufala jsem, že to zvládnu ještě chvíli.
     ,,Zaplatíme,” řekl na číšníka a ten poslušně přišel.
 ,,Dohromady?”
 ,,Zvlášť,” řekl Libor a číšník maličko znejistěl. Podíval se na mě a pak na něj. ,,Nebo klidně dohromady,” řekl a číšník si oddechl, že to přeci jen bude gentleman. Jenže Libor si sbalil do kapsy svůj mobil ( Nokia co pamatuje Jana Žižku s oběma očima) a šel ke dveřím.
 ,,No, tak dohromady,” řekla jsem, zaplatila, nechala číšníkovi dýško a pak jsem spěchala na autobus( i když mi další jel až za půl hodinu). Spěchala jsem, už jsem nechtěla být vedle Libora ani chvilku. On za mnou víceméně poklusávala velmi často klopýtal, zřejmě vlivem větších bot.
 ,,Jé, už mi to jede,” řekla jsem hned, jakmile přijel první trolejbus.
 ,,Tak si napíšeme?”
 ,,No jasný. Čau,” řekla jsem, skočila do trolejbusu a za minutu jsem zase vystoupila, posadila se na lavičku, vytáhla sluchátka, pustila jsem si Oomph! A čekala jsem, až mi pojede ten správný bus.

     ,,Tak jaké bylo rande?” padla otázka hned jakmile jsem strčila hlavu do dveří.
 ,,Musela jsem zaplatit za sebe. I za něj,” řekla jsem a přišla mi smska: BYLO TO FAJN. DAME PRISTE OBED?
Se chceš zadarmo nažrat? Zapomeň! řekla jsem výhrůžně a už nikdy se mu neozvala.
Ani on mě.