Instruktor

Happy end části mého života zvané náhradní tatínek se nekonal a já přemýšlel co se životem dál. Už dávno jsem se rozhodl, že se budu snažit dělat to, co mě baví a plnit si své sny ……. jedním z nich vždy bylo – stát se instruktorem lyžování. Každý rok, když jsem se svojí bývalou partnerkou jezdil na drahé zimní dovolené, jsem tajně záviděl těm mužům v červených bundách s nápisem instruktor. Připadalo mi to opravdu dobrodružné – svobodné…………. prostě skvělé - jste na horách děláte to co Vás baví a ještě za to dostáváte peníze. Už ten večer co v mé hlavě vznikl nový scénář mého života, jsem zabrouzdal na internet a opravdu jsem po krátkém hledání našel hned několik termínů kurzů na Instruktora lyžování a v případě jeho úspěšného absolvování … se nabízela v daném zimním středisku i možná spolupráce s lyžařskou školou. Neváhal jsem a vybral kurz na Šumavě – asi intuitivně jsem chtěl být dál od domova, abych si opět dopřál trochu té duševní hygieny. I když jsem nebyl nijak na dně z neúspěšného vztahu s dívkou, v které jsem našel na chvíli našel to co jsem hledal – spíše naopak jsem byl vděčný za cit který ve mně probudila , jelikož jsem se bál, že už ho nejsem schopný. Zjistil jsem, že stále mohu poznat lásku a už jsem se nechtěl smířit s ničím jiným – s žádnou náhražkou …….. věděl jsem, že abych byl opravdu šťastný …. tak beru všechno nebo nic a to jak v osobním životě tak v tom pracovním. …. oba jsou velice důležité. I když v tom pracovním přece jenom můžete dělat práci proto, aby jste měl z čeho žít, a při tom zkoušet prorazit v tom co Vás baví – v tom osobním životě, je to potřeba brát trochu zodpovědněji – věděl jsem, že už nesmím dopustit být s někým jenom proto, aby nebyl sám – ubližoval bych tím jak jemu tak sobě.
Od mala jsem z nějakého důvodu tíhnul k vlakové dopravě a tak volba mého dopravního prostředku byla jasná. Nevím z důvodu mi tento způsob cestování připadá značně romantický …. rád pozoruju krajinu z okna vlaku i lidi v kupé. Můžete zde potkat nejrozmanitější škálu lidských osobností. Od ječícího dítěte, které celou cestu okřikuje jeho matka – až po uznávanou lékařku, která se po smrti svého manžela rozhodla procestovat svět ve svých sedmdesáti letech. Kdokoli či cokoli kolem … Vás může každou chvíli něčím inspirovat .. jenom se stačí dívat s otevřenýma očima a srdcem.
Byl pátek večer a já poslední čugálou přijížděl do nádraží malého šumavského městečka. Už z dálky jsem viděl zářící lampu, která přes husté sněžení osvětlovala ceduli s nápisem mé cílové stanice – připadal jsem si jako na nádraží kouzelníka Zababy z večerníčku o mašinkách. Na tomto místě jsem měl prožít následující tři měsíce – poznat spoustu možná pro někoho zvláštních lidí a splnit si svůj sen stát se instruktorem lyžování. Vystoupil jsem z vlaku ozdoben těžkou krosnou a vakem na lyže – spolu se mnou vystoupila mladě vypadající dívka , jejíž zavazadla byla dosti podobná těm mým a zubící se kluk s malým baťohem obdařený takovým tím věčným úsměvem. Všichni tři jsme se na sebe mlčky podívali, když v tom se dívka ujala iniciativy a zeptala se zda také jedeme na Instruktorský kurz .. tuto skutečnost jsem dívce potvrdil já i ten usměvavý kluk. Rázně si hodila vak s lyžemi přes rameno a pokynula na nás, ať jí následujeme, s tím že zná cestu k chatě, kde jsme měli být ubytováni a tentýž večer zde mělo proběhnout i neformální seznámení všech zúčastněných. Trošku se mi ulevilo, protože jsem opravdu netušil jakým směrem se z nádraží vydat. Během cesty k chatě, na sebe každý z těch dvou práskl snad všechno co šlo – za těch dvacet minut, kterých nás dělilo od tepla horského příbytku, jsem měl pocit, že mé spolucestující znám od jakživa. Zubící se klučina na sebe prozradil, že se právě rozešel s dlouholetou přítelkyní, dal výpověď na elektrárně a vydal se sem do hor hledat štěstí a novou budoucnost. Mladá dívka byla zase pár let po studiích a příležitostně se živila čím se dalo – masérka, instruktorka lyžování, vedoucí na letních táborech. Za těch pár okamžiků co jsem strávil se svými nově poznanými kolegy, jsem tušil, že skvadra instruktorského kurzu bude dosti pestrobarevná a zřejmě zde poznám několik zajímavých či pro mě zvláštních lidí – s různými důvody proč jsou právě teď a tady.
Mé tušení se potvrdilo hned první večer – kdy proběhl a seznamovací párty cca dvacetičlenné skupiny – jejíž převážnou část tvořili studenti, kteří zde po kurzu chtěli strávit maximálně dva týdny jako příjemnou brigádu. Poté zde byly jedinci, rozhodnuti pro práci lyžařského instruktora přes celou lyžařskou sezónu – většinou se jednalo o lidi , kteří byly po nějakém rozchodu s dlouholetým partnerem a potřebovali na chvilku nějaký útěk od reality – nechtěli řešit kdo převezme společný byt, společnou hypotéku na ten byt, společného psa, případně dítě. Pak zde byly podnikatelé / podnikatelky, kteří už nevěděli jak se zabavit, případně jaké další osvědčení získat – a celý kurz byl pro ně jakýmsi lyžákem v pokročilejším věku – počemž s nově nabytým osvědčením dělali instruktora lyžování cca. jeden víkend – za který zde stihli projít všechny místní bary – přefiknout jednu studentku medicíny, či si na chvíli vykompenzovat to, že dali přednost své kariéře před rodinou a potom už je nikdo nikdy neviděl. No a ta poslední část téhle zajímavé skupinky tvořila lidi, kteří jednoduše přestali vidět smysl v tom, co dělali doposud - hledali nový impulz ve svém životě a třeba si sem přijeli taky splnit svůj sen jako já – případně si jenom na chvilku vyčistit hlavu a utřídit myšlenky.
Začátky kurzu byly pro mě hodně těžké. Pokud jste soukromým instruktorem lyžování, například v místě lyžařského střediska, kde máte svoje zázemí v podobě bydlení přátel rodiny a po práci jdete jednoduše domů - věřím, že takovéto šťastlivce může tato práce skutečně bavit a naplňovat. Pokud jste – jako v mém případě z druhého konce republiky a působíte v lyžařské škole – jste ubytován na společné ubytovně s ostatními instruktory a nedej bože jste uzavřenější typ člověka, který ještě ke všemu nepije – připravte se na krušné chvilky. Jde o to, že pokud omezíte své závislosti o nichž už jsem psal v minulosti – jako například alkohol – stanete jakýmsi trnem v oku lidí co to zatím nedokázali a intuitivně se Vás začnou stranit – protože pohled na někoho s pevnou vůlí / na někoho kdo se rozhodl změnit své závislosti na prožitky – takovýto pohled je pro lidí nesnesitelný. Co teď jste v cizím prostředí do kterého moc nezapadáte – v podstatě ani zapadnout nechcete. Musel jsem v sobě najít hodně vnitřní síly, abych nepodlehl. Každý večer probíhal stejně – po výuce jsme se sešli ve společenské místnosti – povídalo se – hráli se hry ….. cca tři hodiny skvělá záležitost – a jak se říká v nejlepším se má přestat – bohužel závislost zvanou alkohol, tohle nezajímá – většině osazenstva se zakalil pohled a dostávali se do jiných dimenzí, nežli jsem byl já – už jsem tyhle stavy dostatečně znal, abych věděl, že se do nich nechci vracet. Ubytovna se kolem dvanácté změnila v peklo na zemi – řev smích pláč – mlácení do nábytku, hasících přístrojů a já se bál usnout jen proto, že jsem nechtěl čekat až mě ze spánku vytrhnou spolubydlící z mého pokoje, kteří ve své opilosti prostě nerespektovali, že chce někdo spát. Jeden večer se to dá snést, ale tři měsíce v kuse je to opravdu náročné. Nicméně pokud vydržíte ve svém přesvědčení a nepijete – ti kolem Vás to začnou chtě nechtě respektovat, protože jim nic jiného nezbyde – jde jen o to nenechat se zlomit, a to jen pro to, aby jste někam zapadl.
Poté co jsem úspěšně složil závěrečné zkoušky, abych dostal licenci pro Instruktora lyžování - začala nová etapa mého života – stal jsem se Instruktorem v místní lyžařské škole. Musím přiznat, že po dvou dnech mi spadly růžové brýle o mých představách - jak tahle práce bude báječná. Každý den na svahu, modrá obloha a já skupince holandských dospěláků, mezi kterými samozřejmě nechybí minimálně tři mé obdivovatelky, budu předvádět lyžařské kousky, které se budou snažit napodobit a potom všichni zajdeme na svařák. Tak takhle to skutečně není - ze začátku jsem dostával děti tak od čtyř let a záhy jsme zjistil, že něco je hra na nevlastního tatínka cca. čtyři hodiny týdně a něco jiného je denně strávit s dětmi sedm hodin – stále se je snažit něčím zaujmout a mít při tom dobrou náladu – a kór pro třiatřicetiletého chlapce jako já, který v podstatě neměl k dětem žádný vztah. Život Vám dává různé lekce a takhle byla pro mě křest ohněm – jako kdyby říkal, už je čas na rodinu hochu …. tak si pořádně zkus jaký to je – abys pak pořádně ocenil svojí ženu a uměl se chovat ke svým dětem. Ve světě nenajdete nikoho upřímnějšího nežli dítě a tady končí všechno co jste se dosud naučil – veškerá teorie padá – musíte zapojit svojí fantazii, začít improvizovat a dát průchod svým aktuálním emocím – musíte se dostat na úroveň toho malého tvora a dostat se do světa, který jste už dávno opustil – musíte si začít hrát a paradoxně až tady – na úrovni malého dítěte, začnete pociťovat, že jste sám sebou – ten, koho jste se celou svojí dospělost paradoxně potlačoval pod tíhou okolního světa. Asi po týdnu v lyžařské škole se ve mně něco zlomilo – ve chvíli kdy dostanete dítě nebo dospělého, který v životě nestál na lyžích – víte jakým způsobem ho naučit lyžovat - naučíte ho to a vidíte jeho výraz ve tváři, když poprvé zatočí a potom sjede sám kopec - máte hodně dobrý pocit. Pochopíte, že děláte práci, ve které někomu pomáháte – v podstatě máte čistou hlavu ….. neřešíte tabulky, uzávěrky, efektivitu a další hovadský výdobytky týhle doby, ale jenom si hrajete – děláte někomu službu a po práci neodcházíte s tím, že na Vás druhý den čeká x zapeklitých servisních požadavků, které prostě musíte vyřešit …. vypijete u toho asi litr kafe, sníte tři marsky a odpoledne vypadnete z práce úplně nepoužitelný. Samozřejmě je potřeba si přiznat, že i sjezdové lyžování je dnes záležitost financí a i lyžařské škole jde především o ně – já si zde jenom opět potvrdil to, že je potřeba dělat věci co Vás naplňují, cítíte se při nich dobře a dáte tomu svoje maximum, i když začátky jsou vždycky těžké. A také to, že život je jako bonboniéra, která Vám nabízí spoustu různých chutí a to proto – aby jste se nepřejedl té co máte nejraději a když to pochopíte budete se k ní vždycky vracet a ona tady bude vždycky pro Vás – budete se na ní totiž těšit. Ovšem je velké umění si tu bonboniéru dobře vychutnat.
Poznal jsem zde několik zajímavých lidí – kteří zde na horách hledali sami sebe a já věřím, že našli – přestali utíkat a vrátili se domů, proto, aby byli zase sami sebou a nikým už si nenechali říkat, co mají dělat, kým mají být, s kým mají být a co mají mít. Příští rok se chystám vrátit – třeba jen na pár týdnů, protože být Instruktorem lyžování – je přes všechny hořkosti a slasti, jedna docela dobrých chutí bonboniéry zvané život.