Jeden den v mém světě

Sedím v autobuse a zapnu si přehrávač. Je to můj každodenní rituál. Každé ráno, když musím do práce. Ještě chvíli tak můžu snít. Třeba že vůbec nejedu do práce, ale na nějakou dobrodružnou cestu. Má to i jiné výhody, nemusím poslouchat okolní ruch, který mi nejen po ránu dost vadí.

Přemýšlím, jaký den na mě čeká, a opět pocítím zklamání, protože vím, že se nestane nic neočekávaného. Nikdy se nic neděje. Můj život je rutinní nuda.

Vystoupím tam, kde vždycky, přeběhnu silnici a vejdu do práce. Automaticky se převleču a zhostím se práce.

Večer plánuji zajít sama do kina nebo možná na kávu s dobrou knížkou. Ještě jsem se nerozhodla. Ještě zkusím vymyslet nějakou dobrou záminku se ozvat Haně a udobřit se, ale pak to okamžitě zavrhnu. Takových prvních gest jsem za celý život udělala nesčetněkrát a mám jich už plné zuby. Ať se občas snaží taky někdo jiný.

Z práce běžím nakoupit, doma na mě čeká pustá a prázdná lednice. Cestou se stavím pro bubble tea a těším se na pohodu, která na mě čeká doma. Pustím hudbu příjemně nahlas a možná i uklidím. Nápad, že večer něco podniknu, jsem dávno zavrhla. Cestou domu si uvědomím, že to dělávám dost často a pocítím určitý nával nespokojenosti, než si nasadím sluchátka a s táhlými tóny sleduju rušné město z okna autobusu.

V mém novém bytě mě nikdo nevítá. Unaveně odhodím klíče na stůl a vybalím nákup. Láhev bílého vína, několik druhů sýra, rajčata, mozzarella a pečivo. V krámě se mi to zdálo příhodné na osamělý večer. Ale teď mi hlavou prolétne myšlenka, jak zoufale to vypadá.

Zapnu televizi a nechám puštěné zprávy. Omyju rajčata a nakrájím je do mísy. Přidám mozzarellu a zakápnu olivovým olejem. Lehce posolím a posypu bazalkou. Naučeně sáhnu po vývrtce a pustím se do dobývání lahve.

Televizi mám puštěnou kvůli zvukové kulise, málokdy snesu úplné ticho. Nehledě na to, co říkají moderátoři zpráv, otevřu knihu. Popíjím víno a čtu si o světě, ve kterém by stálo za to žít. Poslední dobou se z toho stává úchylka. Čtení cestopisů. Tento večer se pouštím napříč Vietnamem. Okouzlující nedotčená krajina, jiný vzduch a vůně a naprosto odlišní lidé.

V jiném vesmíru by se stalo toto:
Klaply by dveře a něčí něžný polibek na ústa by mě vyrušil. Jediným pohledem by pochopil, na co myslím a zašeptal mi do ucha: „I tam se jednou vypravíme.“
„Samozřejmě,“ usmála bych se a odhodila knížku stranou.

Ale nejsem v jiném vesmíru. Nikdo nevejde, nikdo mě nepolíbí a nikdo mi nedá naději.
Vzhlédnu k hodinám. Zdolat Vietnam za dvě hodiny? To musí být světový rekord. Měla bych se s tím někomu pochlubit. Nebo raději ne.