Povídka o Danielovi

To máte tak. Svět kolem Daniela začal nabírat rychlost až moc, a Daniel z toho nevyšel zrovna dobře. Tedy jak se to vezme, jemu to nevadilo. Alespoň ze začátku. Dokud si hoši hráli na vojáky, bylo vše v nejlepším pořádku. Ale přišla doba, kdy kluci kolem Daniela postupně odhodili zbraně a začali se prohlížet v zrcadle. Jen Daniel ne. Chodíval potom sám a hledal ty mladší, protože chtěl válčit. Potkával přitom bývalé spoluvojíny, jak se pitomě smějí na Dášu, Katku, Moniku... Nemělo smysl mluvit s nimi o něčem jiném, než o tom, která holka má větší prsa. Daniel tomu nerozuměl. Uběhlo pár let a hochům už v hospodě nalili legálně. A tak se pilo a kouřilo všechno možné. Daniel si tak trochu začínal s láskou, ale v pití byl pozadu, rozuměl jen kofole a rybízové šťávě.

Pak se všichni bývalí začali drát kupředu skrze nekonečnou řadu zkoušek a testů, postupových i závěrečných, neřkuli státních, kupředu a výš. Daniel zůstával kdesi vzadu a nikam se nehnal. Zalíbilo se mu v domovské hospodě, i když už z ní všichni jeho věku zmizeli tam, kde je alespoň jedna vysoká škola. A Daniel sedával sám až do zavíračky.

Ve věku, kdy by měl vzpomínat na školní léta, něco se v Danielovi hnulo a zatoužil po vzdělání. Opožděné dozrávání. Kolem sebe měl dost a dost zkušených, každý jeho spolužák měl nejméně dva tituly a slibně rozjetou kariéru. Daniel neuměl nic, ale hodlal to změnit. Od známých dostával skripta, která oni už dávno nepotřebovali. A začal biflovat od první stránky. Všichni kolem byli ženatí, polovina rozvedená. A děti. Daniel dokončil školu a pocítil neklid. Najednou jasně viděl, že všechno je kdesi v dálce před ním. Koncová světla na obzoru. Rozběhl se za nimi. Pozdě. Nemá nic. Ve všem poslední. Všichni před ním. Každý, s kým vyrůstal, má všechno dřív, než on. Vzdělání, práci, vlastní střechu nad hlavou, rodinu.

"Jak se to stalo? Kde jsem se tak zdržel?" říkával Daniel. A cítil stále silnější neklid, až ho to bodalo někde v břiše. No a potom zjistili, že to není z neklidu, ale z rakoviny. To mu bylo pětatřicet. Doktor mu to nakonec řekl na rovinu, maximálně půl roku. Daniel v břiše cítil, že je to pravda. Vyšel ven a vítr mu rozcuchal vlasy. Byl květen. Kolem se hemžil život, spolužáci buď něco vyřizovali v kancelářích nebo napomínali své děti, aby nezlobily mámu. Daniel si přikryl obličej dlaněmi. Tomu se dalo jen těžko uvěřit. Věčně vzadu, věčně poslední a najednou se jedním skokem dostává na první místo. A zrovna v disciplíně umírání. Proč nepopadají jeho bývalí spoluvojíni, jeden po druhém a až dlouho po nich Daniel? Tak, jako ve všem ostatním předtím?

Daniel spustil ruce. "To je nespravedlivý, tohle je tak strašně nespravedlivý!" začal řvát do větru. A řval a řval o nespravedlnosti, řval, křičel, řval a křičel ještě celé čtyři měsíce...