Měsíční blues

Všude kolem byl strach. Na zemi vyprahlé jako měsíční krajina se povalovali kostry tvorů, které nikdo nikdy neviděl. Byl jsem zavřen v jakési skleněné kopuli, která všechno kolem zkreslovala. Uvnitř ní byla dřevěná židle, na které jsem celé dny seděl a také kytara na kterou jsem celé dny hrál měsíční blues. Jednoho dne šel kolem poutník. Nebylo na něm nic charakteristického nebo zajímavého čím bych vám přiblížil jeho duši. Snad jen jeho prázdné oči.
"Co to děláš?" Zeptal se udiveně s náznakem strachu nebo jakési nervozity z něčeho neznámého.
"Hraji tady měsíční blues."
"To ale nemůžeš." Vykoktal ze sebe.
"Proč ne?" Zeptal jsem se ho s udiveným úsměvem.
Chvilku si mě i kopuli podezřívavě prohlížel. Poté se otočil a beze slova rychlým krokem zmizel za obzorem. Nevěnoval jsem této události žádný zvláštní význam a dál hrál svůj měsíční blues. Poutník se však po pár dnech vrátil a s ním další dvě postavy. Byli oblečeni trochu elegantněji, jeden z nich měl dokonce jakousi šerpu. Ten druhý sebou nesl vybledlý, potrhaný pytel. Postavili se před mojí kopuli a zamyšleně na ní hleděli. Po chvilce si vyměnili pár bezduchých slov a vytáhli z pytle železná kladiva. Rozmáchli se a s neodůvodnitelným vztekem začali ničit mojí kopuli. Prvně jsem dostal strach že kopule povolí, ale držela pevně tak jsem dál hrál měsíční blues. Časem však začali přicházet další lidé a nosili další kladiva. Za chvíli jsem už téměř neviděl z kopule ven, byly všude a jejich rány přehlušili i můj měsíční blues.                                                           Nejdříve začala kopule povolovat po mé levici. Uslyšel jsem praskání skla. Podíval jsem se tam právě ve chvíli kdy jím prošlo kladivo, které zase v mžiku zmizelo a na jeho místě se objevila něčí bílá, mrtvá ruka. To samé se opakovalo na druhé straně, později i nade mnou. Netrvalo to dlouho a kopule se rozpadla na malé lesklé střípky. Ti lidé vběhli dovnitř, zničili židli a zničili i mojí kytaru. Nenechali nic. Po tom co tento čin dokonaly, snažili se navzájem najít ve svých tvářích pocit zadostiučinění. Myslím že ho nenašli. Uložili kladiva zpět do pytlů. A odešli se stejně prázdnými výrazy s jakými přišli. Nic se nezměnilo. Já jim to však nemám za zlé. Dělali jenom to k čemu byly předurčeni. Někteří z nich pravděpodobně neměli ani na výběr. Mně teď nezbývá nic jiného než bloudit po tomto zničeném světě. A hledat místo kde bych mohl hrát měsíční blues.