Sebevražedný brak

Vyřítím se do koupelny. Slzy mi stoupají do očí. Chci konec, už takhle dál nemůžu. Všechno se hroutí. Mám pocit, že už nezažiju nikdy nic hezkýho. Proboha je mi 13 a všechno je na nic. Už to nejde. Udělám to. Prohledám všechny šuplíky v koupelně dokud ji nenajdu. Její ostří se zaleskne ve světle. Jedna kapka slzy dopadne přímo na ni. Na mou malou jedovatou přítelkyni. Dnes to zas udělal. Neřekl mi ani "ahoj", přitom ho tak strašně miluju. Sice jsem mu to nikdy neřekla, ale pozdravit mě ve škole mohl. Kdyby tak věděl, že si doma uchovávám všechny jeho věci. Jeho papírový kapesník, který hodil do koše, když se do něj vysmrkal; jeho sáček od svačiny s drobkem chleba a hlavně ten kousek na který jsem nejvíc pyšná. Jeho zpocené tričko, které nechal v šatně po tělocviku. Spím s ním každou noc. Usínám vedle jeho tělesné vůně. A já mu ani nestojím za to, aby mi řekl "ahoj". Druhá věc. Dnes jsem dostala svoji první pětku v životě. To je hrůza. Já taková vzorná jedničkářka a dostanu pětku. Stejně to byl omyl učitelky. Bože je mi mdlo. Pořád ji vidím před sebou. Tu velkou červenou pětku. Nechci žít. Už ne. Přiložím si žiletku na ruku. Sice se mi trochu klepe, ale moje motivace je veliká. Tahle překážka je na mě moc velká. Nechápu, jak někdo může takové zklamání v životě vydržet (špatné známky, když tě milovaný ani nepozdraví a navíc se se mnou kromě mé kamarádky ve třídě nikdo nebaví). Přitlačím a strašně zařvu. Au. To bolí. Přitom v Bravíčku psali, že to má přinášet úlevu. Rozbrečím se ještě víc. Krev začíná kapat na podlahu. Začínám volat maminku, ale nikdo nepřichází. Vytáhnu z lékárničky náplast a ránu si zalepím. Snad nevykrvácím. Druhý den ve škole úplně zapomenu, co se včera v koupelně stalo. Potom, co přijdu do třídy si sundám mikinu, pod kterou mám jenom tričko s krátkým rukávem. Kamarádka, se kterou sedím v lavici, se hned začne vyptávat co se mi stalo. Odpovím ji, že nic a zadívám se z okna. Najednou ucítím štípnutí na ruce. Kámoška mi odrhla náplast, když jsem se nedívala a nyní koukala na můj škrábanec s vykulenýma očima. Chvíli nic neříkala a pak začala křičet na celou třídu: "Pojďte všichni sem. Monika se řízla do ruky." Sotva se vzpamatuju už jsou všichni u mě. Prohlíží si můj škrábanec a obdivně mě poplácávají po rameni. Nakonec to dopadlo jinak, než sem si myslela. Nyní jsem pro třídu in.