Dům který opouštíme

Poprvé jsem pocítil to sevření v žaludku přesně v ten moment, kdy jsem otevřel dveře pokoje číslo dvacet.
Za nimi na kraji rozhrabané nemocniční postele seděl přihrbený starší muž, odhadem kolem šedesáti let. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Na chvíli jsem zahlédl jeho smutný výraz. Došlo mi, že tahle postel je jeho poslední. Vyděsilo mě to. Nešlo však o pocit strachu, ale o silné cuknutí v břiše. Umře tady, v tomhle pokoji, jako spousta lidí před ním. A až to přijde, máme tu být my abychom se postarali o vše s tím spojené. Přes všechny naučené postupy a neohrabanou, mladinkou snahu o profesní odstup, jsem byl z myšlenky na smrt zmatený. Zmatení bylo konec konců to co mě sem dovedlo. Myslel jsem, že zde najdu odpovědi na otázky co mě tížily.

Už dlouho před tím, než jsem do hospicu nastoupil mě totiž děsily určité představy. Pořád dokola se mi vracely. V těch představách jsem byl už starý. Celý předchozí život jsem měl za sebou. Strávil jsem ho honbou za něčím nekonkrétním. Nemuselo to být nutně něco velkého. V těch představách jsem už dosáhl svého pevného místa na světě. Měl jsem rodinu, ženu co by mě měla ráda. Vybudovaný byt, který jsem mohl nazvat "domovem". V oněch představách jsem dost možná pořád ještě čekal a věřil, že to není všechno, že to opravdu důležité se teprve stane. Občas mi život nejspíš nedával smysl ale jinak jsem za sebou měl dobrý, obyčejný život. Co bylo ale neměnné byla změna která přišla, vždy neohlášeně při nějaké běžné činnosti. Třeba když jsem šel do práce, seděl v tramvaji nebo jen sledoval film. Celé se to točilo kolem nějaké drobnosti, jako že jsem například najednou začal vidět rozostřeně, píchlo mě v podbřišku nebo mě jen začaly šimrat končetiny. Na to konto jsem ve své imaginaci vždy vyrazil k doktorovi, ten však jen krčil rameny a posílal mě na různá vyšetření. Pak přišel verdikt a nasadila se chemoterapie. Občas jsem zkoušel různé alternativy jak se zachránit. Bojoval jsem. A někdy se nechal jen vláčet. Ať jsem však dělal cokoli život mě vždy připravil o iluze a ponechal jen vrtkavou naději. Říkal jsem si, že už se musí zastavit, že tohle se přeci nemůže dít, že to nemůže být realita. Ale život šel dál, nezastavil se. Netrvalo dlouho a já neudržel rovnováhu. Třásly se mi ruce. Padal jsem. Často jsem zažíval záchvaty strachu, občas i zlosti a následné sebelítosti. Blízcí se o mě moc báli, ale přes všechnu jejich snahu se o mě nedokázali postarat. A tak mě přivezli sem, do tohohle domu. Díval jsem se z postele sám sobě do očí a z rychlého ucuknutí vlastního pohledu mi bylo jasné, že je to konečná. Jaký to může mít smysl? Můžete v takové chvíli říkat druhému co chcete, třeba i přesně to co touží slyšet, přesto ho neobelžete. Někde hluboko ví jak to je. I vy to víte, víte co je za všemi těmi zdvořilostmi, oba víte, jak na tom dotyčný je.
 Lidé kteří to zažívají se snaží působit vyrovnaně. Většina se zlomí až při první společné hygieně nebo s nasazováním první pleny. I ti nejtvrdší muži u toho pláčou. Nevzlykají, jen jim tečou slzy. Tak rád bych je ujistil o tom, že se není za co stydět, ale tím bych to celé jen podtrhl. Tak mlčím a snažím se dávat každým pohybem najevo, že to dělám každý den, že o nic nejde. V hlavě mi při tom pořád dokola zní otázka, jestli nás to čeká všechny. Nemyslím přebalování, to mi dávno nevadí, je jednou z nejméně děsivých věcí na mé profesi. Jde jen o jakýsi morální blok, který když překonáte už vás nebrzdí. To co mě děsí je, že přesto jak moc chceme, přesto jak moc se snažíme, situace pokračuje, nezastavuje se, postupně se zhoršuje. Dalo by se říct, že v každém z nás progresivně bují smrt.

A jak si mě tak nocležník z dvacítky prohlíží, suše utrousí: "Chci domů."
"Jasně pane B., to chápu, já bych šel taky."
"Nebaví vás starat se vo starý dědky jako jsem já, co?"
"To jsem neřekl."
„Seš tu novej, viď?"
"Proč myslíte"?
"Seš ještě takovej snaživej.“
Trefil se. Snažil jsem se, bůh ví, že jo. Ale mé snahy vedou stále k tomu samému. Jsou odsouzeny k nezdaru. S tím se musím naučit žít. Že celá moje snaha přežít je odsouzena k nezdaru.
"A jak se dneska vlastně máte, pane B.? Teda krom toho, že chcete domů."
"Stojí to za prd."
"To chápu, pamatujete lepší časy, že jo?"
"To teda."
"Co jste měl rád?"
"No snad ještě mám kluku, ještě nejsem mrtvej."
"A co teda MÁTE rád?"
"Ženský!"

Ženský...

 Ještě ten večer jsem se podle pištění z pokoje a veselých historek ze sesterny dozvěděl, jak nám pán z dvacítky plácá v nestřeženém okamžiku sestřičky po zadku. Skončila mi služba a já měl před sebou tři dny volna.
Po krátké dovolené jsem zamířil přímo na dvacítku. Připravil jsem si vtip o ženských a chtěl ho panu B. říct. Byl jsem si jistý, že ho pobaví. Ale čekal mně jen prázdný pokoj. Peřiny ustlané, vše v zásadě sterilní.
"Kde je pán z dvacítky?" Ptám se o polední přestávce.
"Umřel." Odvětí mi sestřička naprosto samozřejmě.
Dojí, dá talíř do dřezu a odejde. V kuchyňce zůstanu sám.
Pomalu trávím tu pro mě těžce stravitelnou informaci. Díval jsem se při tom na svojí vybalenou svačinu a hlavou se mi honilo jestli jako vážně teď, v takové situaci, budu jíst? Jestli se to hodí? Asi nehodí, ale kdy jindy se mám najíst?