Procházka samotou

Šla jsem na procházku, jen já a můj pes Ben. Ta samota mě deprimovala. Zprvu mi šíleně vadilo, že jsem si neměla s kým povídat. Sedím doma u stolu, ale myšlenkami se zkusím vrátit na místo, kde jsem před několika desítkami minut byla.
Stojím před dlouhou alejí, která vede ke kempu. Kráčím po asfaltové cestě. Holé větve stromu se nade mnou dotýkají a tvoří jakousi stříšku. Skutečně mi to připomíná střechu, kterou vytvořila příroda.
Zprava fouká vítr a naráží do mých tváří. Pěkně to zebe. Vpravo se rozléhá pole a větru nebrání v cestě nic, ani holé stromy v aleji mu neztíží jeho pohyb. Fouká a hraje si s mými vlasy, cuchá je.
Poslouchám zvuky, které se linou ze všech stran. Vítr zpívá svou téměř neslyšitelnou píseň. Z dáli ke mě doléhá vrčení jedoucích motorek. Tyto, ba mnohem více zvuků splyne v jednu melodii, které stvořila sama příroda a člověk.
Jdu pomalým krokem, držím vodítko a zadívám se nahoru k obloze, již vidím skrz dotýkající se větve starých stromů v aleji. Nebe blankytně modré barvy, jen tu a tam pluj bílé nebo našedlé mraky. Občas některý z nich zakryje slunce.
Octla jsem se na konci aleje. Přede mnou se rozléhá camp. Vypadá opuštěně. Červenohnědé chatky zejí prázdnotou. Zabočila jsem doleva, camping mám po pravé ruce. Přeci tu nejsem sama! Zahlédla jsem dva kluky, kteří si kopají na parkovišti. Samozřejmě nejsou jedinými lidmi, na které jsem dnes narazila. Cestou jsem potkávala nebo zahlédla pejskaře, kteří nikdy nešli sami, nýbrž nejméně v páru. Samotného jsem doposud viděla jen cyklistu. Docela mi vadilo, že jsem šla SAMA. Proč toho nakonec nevyužít k pročištění hlavy?
Po zemi šustí suché listy, které rozpohyboval větřík. Projdu kolem těch kluků. Do mých očí se pěkně opřelo sluníčko, zamžourala jsem, protože svítilo celkem silně. Občas ho zakryl mráček a na chvilku oslabil jeho intenzitu.
Camping už je za mnou a přede mnou nový most. Jezdí na něm auta a po chodníku kráčí DVA starší lidé. Ach jo. Vpravo teče Vltava a na jejím břehu sedí rybáři a čekají, zda něco uloví.
Projdu pod mostem a ocitám se mezi domy. Tady je lidí v podstatě víc. Potkala jsem pár známých, kteří hlídali své děti trénující na kajaku na místním vodáckém kanále. Své kroky nasměřuji na starý most, který spojuje Veltrusy s Nelahozevsí. Na chvíli se zastavuji zábradlí a zadívám se do dáli na nelahozeveský zámek, který vyčnívá na skále nad řekou.
Pohlédu na hladinu, která odráží zlatavý sluneční svit, na vlnky, které se houpají nahoru a dolů. Vítr tu vždy fičí silněji, ještě studenější, než v aleji.
Všimnu si, že se podél břehu prochází nějaký muž samotný. Jakmile se přiblížil, zahlédla jsem fotoaparát, jenž visel na jeho krku. Cestou jsem si říkala: "Já jsem blbá! Foťák nemám, ani tužku, ani papír, a když jsem tu sama, mohla jsem svou procházku alespoň zdokumentovat."
Ale nemám zas tak špatnou paměť a dokážu si vybavit detaily. Holt bude muset stačit toto líčení.