Dům který opouštíme

Měl jsem o smrti velmi zvláštní představu. Ano představu, to je to přesné slovo. Je to něco, co máte PŘED STAVEM, ve kterém se nacházíte po té, co danou věc zažijete. Čekal jsem něco strašidelného, asi hnis místo očí, nebo tak něco, co člověk vídá v divných filmech.
Proč je smrt takové tabu a co jsem vlastně viděl v pokoji číslo devatenáct?
Přišel jsem na směnu toho dne dřív. Měl jsem stále pocit, že je to něco honosného, dělat v hospici a že si toho lidé váží. Pravdou je, že si toho často váží jen ti, kteří tyto služby někdy potřebovali, pro ty jsme pak andělé spásy a jiná slova, která na nás věší. Pro spoustu ostatních jsme však jen chudáci co nedostudovali a nezvládají nic lepšího než utírat zadky a měnit plíny. Pravda, pokud se úspěšnost měří penězi, jsme banda na odstřel, vystavená nejrůznějším nemocem klostridiemi počínaje a mrsou konče, což je zajisté o racionální důvod víc se nám vyhýbat. Hlavně jsme však lidé, kteří jsou vystaveni neúměrnému tlaku, aby mohla být zachována iluze lidí, které jiní lidé znají. Málokdo si chce pamatovat maminku jako bezvládnou trosku, které musel měnit prostěradlo pokaždé, když jí dal trochu napít. Většina lidí si v takové situaci vytvoří dva lidi, jednoho před nemocí a druhého po nemoci. Ve mně se většinou utvoří tito lidé tři. Na oko zdravý, umírající a mrtvý. Na oko zdravého člověka vám přivezou, vy se o něj skoro nemusíte starat, jen s ním občas zavtipkujete. Nepoznali byste, že je někde hluboko nemocný. Druhý typ už začíná ztrácet schopnost soustředit se, chová se dezorientovaně, blázní a přestává zvládat běžné věci, postupně přerůstá do člověka, který je soporózní až komatózní, jinými slovy jen velmi těžce dýchá, protáčí oči a má čím dál větší pauzy mezi nádechy. A pak je tu ještě třetí člověk, mrtvola. Vzpomínám si na reklamu ve které se říkalo, že tělo je proces. Myslím, že ten slogan to docela vystihl.
A jaká je tedy mrtvola? Pravdou je, že vypadá jako běžný člověk, který spí. Otevřel jsem dveře číslo devatenáct a za nimi ležela žena. Ústa otevřená dokořán a oči v sloup. Jinak působila naprosto klidným dojmem. Žádné hrůzy, jen bezvládné tělo. Ležela a já se díval jak zkušenější lidé než jsem já, kontrolují, zdali má dotyčná žena, kterou jsem do té doby neviděl, v ústech zlato nebo jiné drahé kovy, pak ji ohledávají a sepisují její majetek. Můj úkol byl to všechno shromáždit.
Naprosto všechno se vešlo do malé igelitové tašky. Ona odešla a zbyla tu po ní jen taška plná krámů, které tak nemůžete z úcty k rodině nazvat. Ale co naplat, když je vám z toho na nic. Poslední věc byl malý sněhulák z vaty. Zřejmě od vnoučat, válely ho pro babičku, jejíž tělo teď musím připravit na poslední cestu... do krematoria. Začnu s podvazováním brady, obvaz se může po nějaké době sejmout a ústa zůstanou zavřená. Na oči se dají studené kousky buniny, nejlépe namočené v ledové vodě. Oči se pak zavřou. Po podvázání brady člověk vypadá, jako když se usmívá a já se musel usmát s ní. Jediné co vám připomíná fakt, že je onen dotyčný mrtvý, je že je otevřené okno a nad vámi hoří svíčka, což jsou rituály, které nám pomáhají se s tím smířit. V první chvíli víte, co máte dělat - honem zapálit svíčku za toho človíčka a otevřít mu okno, aby dušička mohla ven. Nevím, jestli duši trápí takové věci, ale rituál je rituál. Pak dotyčného musíte umýt. Zdaleka se mi nepotvrdilo, že by se každý nakonec pokálel nebo pomočil, jak jsem se dočetl v internetových diskuzích. Většina lidí už pár dní před tím nejí ani nepije, možná je to tím. Smrt jakoby v tomto ohledu byla poměrně čistá. Omyl jsem to zvadlé tělo a uvědomoval si každým coulem těla, že už nemohlo fungovat dál. Bylo v tom něco magického, velmi intimní moment. Očistíte člověka, aby tělo mohlo konečně dojít odpočinku, čisté. A vy se to snažíte udělat co nejlépe. Snažím se pokaždé, daleko víc než u člověka co umírá. Toho to jen obtěžuje, kolikrát mu tím daleko víc přitížíte, než pomůžete, ale mrtvé tělo už necítí obracení, neubližujete mu tím. Jen ho koulíte ze strany na stranu a umýváte, co to jde. Pak jsem bývalou paní oblékl. Tělo se nevzpouzelo, krom končetin bylo ještě teplé, ani krev si nesedla, takže s ním šlo dobře manipulovat. Vše bylo tak... lidsky přirozené, velmi opravdové. Cítil jsem se jako součást procesu. Jako když brouk opečovává mrtvý strom. Živé tělo pečující o mrtvé tělo. Změť tepen, žil, šlach, svalů, kůže a kostí. Je to zvláštní, uvažovat o vlastním těle takto. Připomíná pak daleko víc potravu, než součást mě samého. Když jsem skončil měl jsem ze sebe radost, cítil jsem pýchu na to, jak skvěle jsem to zvládl, jak se mě tento první odchod vůbec nedotkl. "Terminální" stádium, krásné slovo říkal jsem si na terminálu, když přijížděl můj autobus. Umím si někdy tak hezky lhát, předstírat, že je vše v pořádku, zvláště pak, když si nechci připustit nepříjemnou pravdu.
A pravda byla, že ještě než autobus stačil nastartovat, zmocnil se mě strach. Brutální a syrový. Poprvé v životě mi to totiž opravdu došlo. A ne jen jako bodnutí v břiše, ale jako skutečné uvědomění. Ten sněhulák to spustil. Ten sněhulák z vaty. Vzpomněl jsem si totiž že nevím, komu se vlastně má taková věc vrátit. Jestlipak už ti dotyční vědí, že jim babička umřela. Váleli toho sněhuláka pro babičku, jejíž tělo teď leží dole v chlaďáku. Jak k tomu ty vnoučci nebo vnučky přijdou? Jak k tomu přijde ta babička? Jak k tomu přijdu já? Umírám a mé tělo bude jedou taky ležet v takové zimě a já už nepojedu domů. Budu mrtvý a je to nevyhnutelné. Udělalo se mi zle. Nemohl jsem dýchat, bušilo mi srdce jako splašené. Měl jsem pocit, že ani nedojedu domů. Strach ze smrti byl tu a byl silnější než cokoli co jsem kdy před tím zažil. Sahal po mě a já se zmohl jen na to zírat předním sklem autobusu ven, masírovat si vystrašeně hruď a doufat, že dnes ještě neumřu.
Třásl jsem se ještě doma, a to až do tří hodin do rána, kdy jsem konečně usnul.
Vím, že krátce před tím, než jsem paní odvezl do márnice a zavřel tak za sebou dveře pokoje číslo devatenáct, mi hlavou blesklo, že to není tak zlé. A skutečně, pohled na cizí mrtvé tělo není zlý, ale strach o to vlastní, ten dokáže být moc zlý.