Zprávu se podařilo doručit

Zprávu se podařilo doručit
Nemohl spát,nedokázal vypnout myšlenky neustále mu připomínající,že už je vlastně na konci s možnostmi. Dřív nechápal ,když si jeho dobrý kamarád Míra stěžoval na nespavost. Ale teď mu víc než rozuměl,protože od pondělí naspal maximálně pět hodin a to už je zítra pátek. Zítra? Vlastně už dnes ,letmým pohledem na budík zjistil ,že už je po jedné hodině a zbývají mu ještě necelé čtyři hodiny pokusů. Včera to zkoušel s televizí,ale z maličké černobílé obrazovky přenosné televize ho nakonec jen boleli oči a stejně nespal ani minutu. Stejně si ji zapnu,říkal si ,alespoň tu nebude takové ticho. Zvedl se ztěžka,přece jen půldruhého metráku není váha se kterou lze vyskočit nějak snadno. Jeho silný prst nahmatal a stiskl maličký knoflík přenosky,ta trošku osvětlila jeho poloprázdný pokoj,podlahu pokrytou různými částmi oblečení,na jehož úklid už mu energie prostě nezbývala. Ta tloušťka je prokletí,pomyslel si když ulehl zpátky na postel a zahleděl se na miniobrazovku ,jen aby zjistil ,že naladěný kanál vysílá záznam z parlamentu. Měl si ji dát blíž k posteli třeba na židli,když už tahle nouzovka nemá dálkový ovladač,ale nenašel v tom zmatku ani prodlužku. Takže opět se zvedl.S váhou nic dělat nemohl už jako kluk ,když mu diagnostikovali vzácnou poruchu trávení,natož teď ve svých třiceti letech.Díky tomuhle handicapu zanedbával svůj zevnějšek,černé vlasy nad hnědýma výraznýma očima si nechával stříhat na krátko vždy až tehdy,když už mu přerostlá ofina bránila ve výhledu a s holením to řešil skoro stejně. Právě teď mu spirály černých vousů oplétali macaté tváře a bradu . Ale hygienu nezanedbával,protože nechtěl ,jak si sám často říkal ,obtěžovat zápachem a s jeho váhou ho tohle předsevzetí stálo spoustu deodorantu. Ženskou nikdy neměl,příliš se styděl za své nehezké ohromné tělo a když mu kamarádi domlouvali ať neblbne,tak jenom pohrdavě mávnul rukou,že už si na samotu zvyknul. Přitom nikdy nebyl žádný lenoch,každý den najel na kole spousty kilometrů a někde hluboko se skrývaly svaly dostatečně silné na to,aby ho udržely při jeho náročné práci. Sloužit dvanáctky na pile opravdu nebyl žádný med a proto je tak unavený. Na kole už se taky neprojede,jak si se smutkem uvědomoval a s internetem,který mu alespoň částečně nahrazoval ženskou společnost je taky konec. Nebo spíš internet by měl ,ale k čemu je bez počítače.
„Ani mě nenapadlo ,že se tohle dá ještě koupit“ řekl před pár dny,když mu Mirek dovezl alespoň tuhle televizku,kterou si původně opatřil na chalupu. „Aspoň něco,Jirko“ usmál se tehdy Míra,jediný z kamarádů,který se na něj nevykašlal a měl pravdu. Jirka se trošku hořce pousmál,neboť malá televizka na stole určeném pro největší druhy obrazovek,vypadala jako ztracená loď uprostřed oceánu.Jeho plazmu i počítač už si vzali ,stejně jako většinu elektroniky ,jejímž výběrem strávil nemálo času a na které si tak zakládal. Stolek mu ještě nechali,ale jak Jirka věděl i ten za pár dní zmizí,protože exekutoři nemají slitování. Kolo,jeho kolo,to s ním ,ale otřáslo nejvíc.Jakmile si na něj vzpomněl ,tak měl slzy na krajíčku,vždycky si z něj dělali legraci ,že nepotřebuje ženskou protože radši než ni ,by stejně jezdil na svém miláčkovi. Ocenili ho na tři tisíce. Dal za něj čtyřicet a to no nepočítal kolik stáli různé úpravy,vzpomínal se smutkem. Proto nemůže spát,takhle se to nahromadilo a přišel k tomu jako slepý k houslím,jak to tak bývá u dobrohloupých lidí. Kategorie do ,které ho Míra zařadil ,když mu před lety přiznal,že podlehl prosbám sestry Jarči ,aby se podepsal jako spolumajitel firmy jejího manžela,svého švagra. Tehdy se Jirka smál,že je to rodina nedbaje Mírových námitek,aby si dával pozor,že na to může doplatit. Jarča ho ani moc nepřemlouvala,protože Jirka jí rád vyhověl a takhle to dopadlo. S bolestí dával Mírovi za pravdu a vůbec netušil co podniknout dál. Teď ,už se mu zdá že řešení našel,ale pořád neví.Když se dozvěděl,že švagr nějakým trikem nechal firmu převést celou na něj a následně zkrachovat s ohromnými dluhy.Ještě předtím se u něj párkrát zastavil a Jirka mu všechno podepisoval,samozřejmě mu důvěřoval,rodina ne? A teď už mu nepatří ani starý domek po mamince ze kterého Jarču vyplácel po celých deset let penězi tvrdě vydřenými řezáním dřeva na pile vzdálené necelých pět kilometrů. Ne on si na práci nikdy nestěžoval,každé ráno tam jezdil rád a i když si z něj občas chlapy dělali legraci,tak to nemysleli ve zlém. Alespoň on to tak cítil,protože on sám si nedokázal ani představit,že by mohl vědomě někomu ublížit. Když přišli první upomínky a exekuce,tak požádal sestru o pomoc a ta ho odmítla,jim prý skoro nic taky nezbylo a že jí to je líto a aby jí to neztěžoval ještě víc. Tak odešel a nechal to být,jen pořád netušil jak to vyřešit.Jarče ,ale nic neodvezli a švagrovi dokonce zůstal jeho luxusní vůz,který měl jistě větší hodnotu než celý Jirkův domek po rodičích,vzpomínal hořce. Za podobných myšlenek zkontroloval budík a zjistil,že jsou už čtyři hodiny. Teď si uvědomil ,že vlastně musí už vstávat,protože přece nemá kolo ,tak mu nezbude než vyrazit do práce pěšky.
V práci obklopený vůní dřeva,kterou si za normálních okolností dokáže vychutnat,se necítí dobře,ani tady už nedokáže zahnat myšlenky ,jak vyřešit něco co vyřešit nemůže. Jak se dostat z bahna,do kterého se nedostal vlastním přičiněním.O něčem přemýšlel a rozhodoval se. Ano dnes po práci to udělá.
Po nezbytné sprše na konci směny se místo domů vypravil do nedalekého lesa a tam si připravil provaz,který přehodil přes silnou větev dubu. Provaz zkontroloval několikrát,aby nedopadl jako ve špatné komedii. Bál se ,aby ho tu nenašli se smyčkou kolem krku a zlomenou nohou. Když si stoupl na kámen ,který po okolí pracně sháněl,protože tuhle část nedomyslel,tak litoval že nemohl naposledy jet na svém kole,protože na něm,když se rozjel nevnímal svou váhu stejně jako ve vodě v bazénu.Ale tam nechodil protože se příliš styděl za své tělesné nedostatky,či spíše přebytky ,jak si se smutným úsměvem častokrát říkal. Proč pořád myslím na takový věci? Huboval se v duchu s provazem na svém silném zarostlém krku. Pak zmačkl odeslání sms na nakřáplém mobilu i ten byl od Mirka,jeho mu sice nesebrali,ale musel ho prodat,aby mohl nakoupit ,alespoň základní jídlo. Právě Mirek měl dostat jeho poslední zprávu,kde ho najdou, protože jaký už Jirka byl,tak neuměl ani v takovou chvíli myslet sobecky na sebe. Děsila ho představa,že ho tu někdo najde po týdnu ,třeba nějaké malé dítě a bude mít následky na celý život. Krom smutku necítil nic,ani nedokázal proklínat sestru,jen mu to bylo líto.
Zprávu se podařilo doručit.