Dům který opouštíme

V pokoji číslo osmnáct bylo vyvětráno. Velmi ostrý zápach související s rakovinou spodku. Nepříjemná věc, která pomalu vylézá ven, dost komplikuje život i bez nepříjemného zápachu. Pro lidi bývá často nejhorší pomyšlení, že třeba páchnou nebo někde něco ušpinili, zkrátka že jsou na obtíž, nedůstojní. Každý jsme jednou "na obtíž". Každý o svou důstojnost přijdeme. Nevěřím, že je smrt, která je absolutně klidná. Tělo přestává fungovat, jeho realita vyplouvá na povrch. Například lidé, na které udeří infarkt, bývají vyděšení a prosí. Nebo lidé s dušností, když se třeba dusí kvůli rakovině plic, mají vykulené oči a snaží se něčeho chytit.
A tahle paní se zhoršila. Křičela. Křičela nesmysly: "Táto, tatínku, pomoz mi." "Uvařím jim holuby, neboj se, budou dobrý!"
Pak už jen tak vykřikovala, nedávalo to žádný smysl.
Hodinu před její smrtí jsem přišel do jejího pokoje. Většina lidí, v takovém stavu, má přivřené oči, už sotva dýchá, ale ona ne. Vytřeštěně se skrz mě dívala. Musel jsem ji otočit. Už ani nenaříkala. Při přetáčení z jednoho boku na druhý jí sklouzly nohy z podložky a já poprvé uviděl nádor. Ne jen na obrázku, ale opravdu. Nádor prokousávající se ven, celý bílý, lehce krvácející.
Jak strašně to muselo bolet? Jak krutě to muselo řezat při běžných pohybech. Tady nebylo místo na hrdinství. Tohle nebyl život, se zavedenou nitrožilní výživou, protože je nehumánní nechat člověka vyhladovět nebo zemřít žízní. Lepší je natáhnout utrpení na dny, týdny a v nejhorších případech i měsíce. Díval jsem se do těch vytřeštěných očí a nenapadlo mě nic lepšího než poprosit smrt, jestli by už nemohla přijít. Třeba jsou další životy a ta paní bude zase mladá, bez takové bolesti. Přeji lidem život, ale v určitých okamžicích už raději smrt.
"Nesmíš na to myslet." Říkala mi zkušenější kolegyně, zatímco jsme paní oblékali do šatů, co přivezla rodina, aby se s ní mohla důstojně rozloučit. Znovu mi pohled sklouzl na ten obrovský masový květák.
Chtěl jsem na to přestat myslet, ale nešlo to. V hlavě se mi rozběhl kolotoč otázek a nešel zastavit.
Po směně jsem vyhodil zbytek cigaret. Nemám už odvahu je kouřit. Pomalu se do mě vkrádal ten nejbrutálnější strach. Tedy on už ve mě byl, ale nyní nabíral jasné kontory a získával si čím dál více mé pozornosti.

Byla tenkrát bouřka, jakou nepamatuju a já zase seděl na autobusáku. Koukal po lidech a přemýšlel, kolik z nich má asi rakovinu, kolik z nich to neví. Vůbec jsem neviděl tu krásu kolem. Mám velice rád bouřky, ten vzduch a napětí. Přesto... Jaké to asi je umírat takovým způsobem. Umřu i já takhle? Jde tomu předejít? Tím co jsem viděl, a do té doby zažil, se v mém životě otevřely nové dveře a už nešly zavřít. A z těch dveří po mě začala sahat smrt. V takovou chvíli máte dvě možnosti, buď zkoumat dál a pohrávat si s vlastní příčetností, nebo na to jednou provždy přestat myslet. Vytlačit to a mít o trochu horší spaní, ale klidnější dny. Setkání s nepříjemnou zkušeností je vždy takové a ti co se zdají, že to zvládají, často jen všechno vytěsní někam, kde na to není tolik vidět. Na týhle cestě, za těmito dveřmi jste sami, nikdo vám už neporadí. Stárne se tu rychle a často jste přítomni situacím, se kterými nikdo z vašeho okolí nikdy nepřišel do styku. Kde chcete hledat radu? Kdo vás vyslechne? Já se rozhodl jen pomocí intuice a dopadl jsem tak, že v nejhorších chvílích jsem zapomínal i jména rodinných příslušníků. Vidíte to každý den, nádory, které se prokousají skrz břicho, jako cizopasné houby nebo píštěle, díry do těla z kterých odtéká hnis, moč nebo stolice. Vidíte spoustu věcí, před kterými vás moderní společnost jinak chrání. A začnete se ptát. Máte najednou tolik otázek a odpovědi nikdy nemohou obsáhnout vše. Musíte pokračovat, přijímat další a další pacienty a doufat - doufat, že se zorientujete.
Ten večer jsem jel za kamarádem do nedalekého města, nalil mi Metaxu a mlčel. Nikdy jsem nikomu nebyl tolik zavázaný za to, že nic neříká. Mlčeli jsme spolu. Zeptal se mě akorát, jaké to je, když vidím umírat lidi. Chtěl jsem mu říct, aby se podíval hodně hluboko do očí své přítelkyni nebo mamce a představil si, jak jí najednou ztuhne tvář, jak se kácí k zemi. Ať si představí, jak chodí do nemocnice, kde leží celá ovázaná, zmožená po chemoterapiích, nebo jak si třeba vyčítá, že se ani nestačil rozloučit. To všechno, co teď vídám, jsem na něj zatoužil přehodit, abych na to nebyl tak sám. Ale místo toho jsem se napil. Copak já vím, jak by to bral on nebo kdokoli jiný? Shodou náhod mu pár měsíců na to u nás zemřela známá. Znovu mi nalil a tentokrát mlčel celý večer. Mlčeli jsme spolu až do posledního spoje. Když jsem odjížděl, uvědomil jsem si, že to byl nejupřímnější a nejlepší rozhovor za posledních několik měsíců...