Sahara

   Starý beduín odpověděl Básníku podzimu, že k moři je to hodně daleko, asi 100 mil.

   Básník zajásal, ujistil beduína, že tak širokou pláž ještě neviděl, poděkoval, a odběhl

   k tomu moři. Beduín za ním užasle hleděl velmi dlouhou dobu. Ani se nepohnul.

   Bylo opravdu velké vedro, a moje hodinky s kukačkou právě odkukaly třináctku.

      Až k večeru jsem si všimnul nápadné změny chování mého přítele. Měl zavřené oči,

   a rukama si držel skloněnou hlavu. Neodpovídal na naše dotazy, jen chvílemi vyrážel

   zvuky připomínající histerycký smích nebo pláč. Bylo mi ho líto. Nejedl a nepil, ani li-

   pový čaj, který mají tamní obyvatelé ve zvláštní oblibě. Trvalo to tři dny. Potom zmi-

   zel. Odebral se ze svým traumatem do nitra pouště, asi ke svému stvořiteli. Vzpomí-

   nali jsme na něj jen v dobrém.

      Ale vše dopadlo jinak. Jaké bylo moje překvapení, když jsem procházel jedním Sa-

   harským městečkem a potkal jsem svého přítele beduína. Byl živ a zdráv, kromně

   zvláštního nepřítomného pohledu, který mu již zůstal. Dokonce se proslavil,- stal se

   básníkem. Na tržišti deklamoval svoje verše. Nerozumněl jsem scela jejich řeči, tak-

   že nevím přesně o čem to bylo. Ale podle vykulených  očí malých černoušků, a jak

   se rukama chytali za hlavu, soudím, že to muselo stát za to.

       Básníka podzimu jsem potkal také. Skutečně se koupal v moři, kam tak radostně

   běžel. Byly mi nápadné jen dvě velké zaječí uši na jeho hlavě... ale o tom snad až

   příště.

       Ale nemyslete si, že moje jméno je Baron Prášil. Šlechtický titul zatím nemám.

    Konec.