Dům který opouštíme

Čtrnáctka…
Představte si, že nosíte bílý plášť. Lidé, o které se staráte, si vás občas pletou s doktorem. Doufají, že jim pomůžete. Nemůžete jim pomoc. Jediné co jim můžete slíbit je, že se o ně budete starat až dokonce. A bůh ví, že to potrvá dýl než by mělo. Tato společnost se tak křečovitě drží života, že se pokouší i předsmrtnou agonii natáhnout na co nejdelší dobu. Když odmítnete pít, napíchne se vám nitrožilní výživa, když odmítnete jíst, bude se zvažovat buď sonda skrz nos, nebo PEG - díra do žaludku, z které čouhá hadička, kterou se krmíte. Když nejste svéprávní - nemáte právo ani svévolně zemřít. Tak to prostě je. S tímto však vzniká další palčivá otázka - jak velkou hodnotu má takový život z právního hlediska?
Paní ze čtrnáctky ten den od rána klokotala, myslel jsem, že jsou to hleny. Jedla skvěle, perfektně otvírala pusu, i když se pořád dívala kamsi do nepřítomna. Snědla celou misku rozmixovaného rýžového nákypu. Najednou se začala klepat. U oka slzu. Volám sestřičku, ta popadla odsávačku a nejmíň půlku té misky jí vytáhla z plic. Ve mně by se krve nedořezal. Paní se poté hodně zdravotně zhoupla a do pár dní zemřela.

A teď co? Jsem vrah? Bude se to vyšetřovat? Přijde trest? Nemůžete přeci asistovat u jídla... a vlastně dopomoci... Kde je míra? Kdo mě rozsoudí?

Týden jsem vegetoval jak tělo bez duše. O něčem takovém se nedá uvažovat. Můžete jen prožívat tu intenzitu, se kterou to uhodí. Najednou se všechno rozplyne. Svět je jen pojem, někde hodně daleko. Díváte se do něj skrz potápěčské brýle. Přijde vám, že vám dochází kyslík. Je vám hrozně a zároveň je vám to jedno. Jako bych najednou byl dva lidé, jednomu to všechno bylo putna, druhý byl vystresovaný a těsně před kolapsem, dokonce ho znervózňovalo i to, že je tomu druhému všechno jedno.
Dopadlo to tak, že jsem se, při jedné cestě ze směny, poprvé v životě opravdu vnitřně rozsypal. Zatoužil jsem utýct. Daleko, domů. Někam kde je klid, kde se neumírá. Na místo, kam přijde v osm ráno maminka a řekne: "To bude dobrý ty můj kluku, dáš si jahodový palačinky a děsně horký kakao?". Chtěl jsem, aby život byl prostě už za mnou. Abych se mohl přestat bát. Aby nebylo potřeba dalších voleb a další bolesti. Aby vše bylo konečně dobrý. Chtěl jsem vidět, že jsem to zvládnul.
Seděl jsem na terminálu. Doma mě čekala přítelkyně a vyhřátá postel. Já místo toho ale zamířil busem do svého města.
Když jsem dojel, byla už tma a já pocítil ten klid ze samoty. Byl tu pořád, byl jako mé spodní já. To už asi opravdu šílím. Myslím, že to bylo protentokrát mé dno. Byl jsem tam. Níž už to v danou chvíli pocitově nešlo.
To už mě vítal bar a za ním J.
Po třetím pivu najdu sílu a vyprávím mu to celé. Ten mi jen naleje dvojitýho panáka Metaxy, pokusí se o povzbudivý úsměv a povídá: "Ty že seš vrah? Nemyslim si, kámo. Seš prostě jen pečovatel."