Tesáky z repráků

 

Vstoupila, nebo lépe vyloupla, vypoukla do otevřené, zakouřené haly, plné atmosférických křivek, zakřivených persifláží světla, vyplískaných odřenin fotonové energie, prodavačů synergetické rozkoše a umouřených hlav sovích druhů, pojídačů rozkoše, kabaretních stroboskopů světelné juxtapozice a milodarů decibelových masáží energie. 

 

Vstoupila jsem do prostoru, vůně vstupovala po smaženinách bříšek molekul, vůně myslí, kůží, lidí upocených k úmrtí života, vonné esence mládí, vstřebáné integrity generace, vilnomilných mylníků doby a sounáležitosti vlny, z níž se vyloupnula naše dobrá nálada, vkořeněná do žilkoví očí,rozprostřených po stěnách a vibracích, jež stahovali svou úžinu doširoka. 

 

Vstoupila do bezbřehé lunatické brázdy, v meziprostoru lidí a jejich tělesných schránek, v mezích bezmezí jež námezdní jezdci euforického sídla berou za svaté, tam kde vyznavači chrámu svatého neura vyskakují do raušů vztyčených do poschodí eskalací, kde mozky explodují a požírají navzájem své dopaminové tousty, smaženice větráků a poslepovaných vizí budoucnosti.

 

 

Nakrojila mne jivelná decibelová textura podélného ražení, vyražená z djejského snažení, v půlnočním smažení, kde vzduchem proudili výkřiky blahosvolné blahosvolné euforie a odkud bezkrovnost duší tká sítotiskové pole našich polí, lidských polí, polí za polem toho co zhmoťnuje hudba a její okamžitý počátek vyjádřený po skrupulích kinetrické energie slov a jejich hlaviček v prostorech duší.

 

 

 

Nalila jsem se do prostoru mezi lidské metafrosty a tělesné schránky mnoha vesmírných odrůd, země měla konzistenci více typů materiálů, veškeré myšlenky nabíraly povahu mimozemského charakteru a mimotělní procesy se stávali hudbou, aniž postřehnuty pluly ve více myslích a více křižovatkách, než jsme si schopni uvědomit v rámci jednoho nebo druhého biologického procesu.

 

Vlnila jsem se do nejrůznějších rytmů metafyzického progresu, fyziologických pokusů hudebních vědců a experimentálních krysařů syntetické metalurgie, flexibilní reflexivní síly odražené v hlavách neonečné variability, směřující k jednotnému vyvrcholení na periskopu mírumilovných vlnění lásky a stavění společné stavby euforie.

 

Plnila jsem prostory, které byly majestátní i miniaturní, vsoukala jsem se bez obtíží mezi statné lidské ostatky, vyvolávající ornamenty se zpožděním atomových setinek, na obelhaných hodinových ručičkách jdoucích pozpátku až do řady z níž se rodíme, až bychom byli schopni vyslovit cosi o nadčasovosti hudebního prostoru a jeho eskapádách do dalšího kolo cyklů vdechujících pohyb raverů. 

 

 

Vbrázdila jsem plnost svých tělesných stažení do výnosné klaviatury částic putujících v decibelových krustičkách napříč halou smyslného vytržení a extatického probouzení lomených vzpomínek té noci. Vcítila jsem se dále a déle než kterýkoliv den svého dosavadního ražení, nesrovnatelného v úderníčky a klávesami za obrazovkami dostupného kyberprostoru. Toto byl reálný prostor tance hudby vytržení sounáležení a divotvorné energie prvotního pohybu z nějž se zrodila báseň úplně první báseň historické polévky času. Věznili mne jenom mý vlastní démoni a mnoho jich bylo obehnáno zdí předsudků a lží zrozených ke zhoubě své vlastní osoby. Tento tanec a tento pohyb tato eskapace únikových vzorů a deliria sociálních přičiností a psychologické atestace se stávali stále více hodnotou a smyslem přitomného životního trvání. Jen ve formě ozvuků a ozvěn jsem schopna vyjádřit palčivost té chvíle v nejvyšším dozvuku její smírné a léčivé povahy.

 

 

Veškeré moje negativní interakce a distrakce se spalovali v léčivém ohni intimní kolektivní samoty, jež byla vyjádřena kosmických trváním delším než jsme si schopni představit. Hudba byla divotvorný element tichošlápkova břichomluvectví a jediný kdo věděl o tomto faktu byla má duše, nebo její zjemnělý počátek tvořící se v básní přítomného bytí, která je za hranicí času a poezie identifikovatelného prostoru. Měla jsem více hlav nebo více životů na to abych tě dovedla až sem a aby jsi mi byl schopen uniknout natolik aby jsi pochopit, že tvůrčí akt může být osvobozující, ale zároveň zotročující tvé klíčové nervové buňky a synapse zrozené k tanci a průchopdnosti proudících theta vln zrozených k teatrálnímu, propustnému tanci na všech hladinách, jež jen lidská bytost je schopna je bez stínové destilace nazvat věčnými.

 

 

Tak se tanec toho co si myslelo že je se svojí myslí vracelo do schránek a stvořených lídrů hmatatelných artefaktů existence, vržených kostkovým reproduktorem do prostoru, kde se chovalo sto a jedna duší, sto a jedna rozdílnými způsoby a přeci měli v pohybovém ústrojí společnou řeč aparátu oslovujícího prostor, skrze hudební podmanitost hovořící ke společné jmenovatelce prostoru a v něm se rodícího a hořícího životního času. Intenzita se násobilá intenzifikaci a všichni se ohlíželi na trvání dočasné chvíle očekávajíce chvíli nezapomenutelnou a nadčasovou. Mnoho se jich vtělilo do decibelového ranku a mnoho jich bylo sežráno křikem jejich preexistencionálních, nevyslovitelných aspektů bytí a tělesnosti. V tom se něco zlomilo a okamžik přišel, když mýtické stvoření za syntetickou technologií odkrojilo kontinent další energie a přestřihlo velkou spirálovitou sílu negativních kontrakcí, vrchol přicházel nepoznán a jeho očich se dalo otevřit vše co bylo poblíž. 

 

 

 

 

Když píši a neusínám na vavřínech se zřetelem u líhnutí kreativního procesu, mám na mysli dvojí fakt a to, že něco probíhá ve mně a něco se děje ve vnějším čase toho co odráží to co probíhá ve mně. Tímto se nevyhnutelné stává osudem tak jak se k němu přikláním a jak  k němu přisedám svojí myslí. Myslí, jež nemá příď ač často naráží na překážky, které vytvořil zdánlivý vesmír, nebo některý z jeho přitomných horizontů trvání. Trvání v němž se manifestuje ona znamenitá síla, jež se touží vyjádřit a být projevem jediného, počátečního atraktoru vzájemného supertrvání, interakce vniterného boha silotvorby, silokřivka prvopočáteční, atraktar sílící, jež není limitován přenosem z pránického obojetí vyššího atraktoru hypermediality. 

 

 

Tvarosloví se obestírá jen když mne nutíš k tomu se vyslovit.

Mohu kdykoliv zastavit. Říct. Bůh je hmyzová plástev.

Všichni jste živí a zároveň mrtví.

 

Není zde počátek ani jeho ouvětí. Stojíme na společném prahu.

Břeh se dávno stal tím čím jsme my. Dvě hůlky podestlané prostorem.

Hůrka je dávno v rytmech a cyklech dovršena.

 

Dívka vstupuje do fluktuací. Proudy se stávají sebou samými.

Vzduch je promítán jen aby byl. Žijeme po žižnivé vzpomínce.

Jako je tahle. Jako je tahle.

 

 

Monstrum vstoupilo do potemnělých zornic místnosti.

Dlouhá hala bez prostorového větrání.

Bytosti skandalizovaně tančí.

 

Další probdělá noc ve skladišti 23.

Světla se dočkají jen ti co si vzali velkou dávku.

Ostatní umlčí své útroby v posteli či na zemi.

 

Dívat se na rave bez iluzí.

Monstra a detonace rodící se z edgy repráků.

Konvulze zubů a pater tesáků a špičáků.

 

Ze sekyry vnitřního boha vyskakují postavy.

Pidimužící existenci. Statní břichomluvci. Buddhové.

Dvě nebo tři možné kvantové halucinace.

 

Jsme zase jinou entitou. Kápě černého démantu nás provází.

Stává se nazgůlem zvoucím nás k tanci. Památné eso karetního hradu.

Vyskakují z něj hradby žolíků. Nezastavitelně se derou vzhůru.

 

Naroře je čeká morteum boje a výzvy. Ony se nazastaví.

Dojdou až zrcadlového pantheonu. Enthemorfická pole zrcadel se dlí dělit.

Dvojí štít postav se tříští a oni vyloupávají ozvěny věčnosti.

 

Dostupují své nejniternější podstaty. Svého údělného letového řádu.

Řádu myridá hierarchií bytostí jež unikly rámu. Rámu přiznačné harmonie snu.

Snu o počátku zrození a posvátném projevení této skutečnosti.

 

Skutečnosti jež zrcadlové bytosti chvějí neviditelnými stavidly.

My jsme jejich hnacím motorem a oni se vždy dívají když my se nedíváme.

V tanci a extatickém zaujetí syntetických drog ony pozorují.

 

Kochají se v našich neduhách až skončí naše noc vyznání.

Tam ve stínovém masivu kde mlčenliví bohové jsou mrtví.

Je to jen zdánlivá smrt věří v měsíční kartu znovuobuzení.

 

Mezi dvojím masem bezčasých komíná a pláství ze zlatavosti.

O oka tekoucnosti už žádná z mých přísad nezavadí nahá.

Vyslanci harající krve spouští naše časované kosmické granáty.

 

Generál se obává o svůj ústup z rukávu vytahuje kartu všech rytmů.

Rytmické tělesa pronikají dále než je schopno jeho oko dohlédnout.

Vyštěkáváné stacatto lidských snů už dnes nedohraje poslední partii.

 

Hudba je ozvukem vesmírných vrstev, je samotným ozvuzkem ozvuku.

Krytalicky modrý jazyk vesmírného počátku podstatného.

Vidíme v ní nebe a staráme se o něj ještě úzkostlivěji než o sebe.

 

V tom je její síla. Síla sebezapomenutí. Síl střetnutí se s jiným.

S jiným světem nás samých. Se světem na povrchu a pod povrchem.

Neboť pod povrchem jsou mnohé vrstvy jež znají nás a my je ne.

 

Podívejte se pod to co jste a zjistíte co nejste.

Na řasech prvního paprsku nového dne.

Rozsvítí se radostná tvář.

 

Roztančená tvář.

Pozitivní tvář.

Tvář tváří.

 

.....

 

(22. července 2015/ Uherské Hradiště)

Psáno s myšlenkou na rave a imaginaci

 S láskou k hudbě a Tobě

 S láskou k oblíbenému festivalu