Dnes královnou jsem já

Dnes královnou jsem já

Dnes je můj Velký Den. Po necelém roce jdu na zasloužený relax ke kadeřnici.
Čekám na manžela, musí si převzít moji téměř tříletou dcerku. Přijíždí samozřejmě na poslední chvíli a tváří se „nadšeně“.
Nastává odjezd ve stylu: No, jen si jdi užívat, já to tu holt nějak zvládnu. Zaparkuj zdarma! Kolik to bude stát? Máš na to vůbec? Až se vrátíš, nezapomeň zaparkovat na našem místě, kdo ví, zda bude volné! Kde má malá oblečení? A přijdeš za námi na hřiště potom?
Pomalu „vypínám“, do hlavy mi skáče myšlenka na můj odchod na disko před dvaceti lety a vnitřní odpověď pro manžela ve stylu - jasněěěě, všechno bude, neboj  Ve skutečnosti však neodpovím a jen už „vidím“ tu pohodičku v salonku.
Mám super outfit, který mi dodává sebevědomí i se svojí lehce nabytou silnou nadváhou. Vezmu dolaďující botky, mačkám výtah a sedám do auta.
Dojedu k luxusnímu hotelu. Zde musím parkovat. Náladu mi kazí pár obézních a rudých turistů z BRD, kteří sedí na zahrádce hotelu. Na občany Spolkové republiky Německa usuzuji podle knírků, jejichž sexuální podtext jsem přes sebevětší snahu nikdy nepocítila. Mám starý mercedes, a tak pohledy směřují na můj parkplatz. Mercedes je barevný, poslepovaný a poznamenaný litím rostlinného oleje do nádrže. Pohledy mi silně nevyhovují. Navíc se očekává, kdo že z auta vystoupí, kdo je ta dáma, co má za oknem viděny vyčesané vlasy a elegantní černé brýle? Co teď. Musím to zvládnout, rychle ven.
Parkování je ovšem placené. Nevadí. Beru drobné a pochoduji ukrytá za auty k automatu, k němuž vede cesta podél celé té nemožné zahrádky. Mezery mezi auty „proběhnu“ (mírně zrychlím krok). Uf, jsem na místě. Napřimuji se. Vkládám peníze do automatu, tisknu lístek. Celé špatně. Nestačí mi peníze. Takže musím jít zpět tou promenádou, pro dalších padesát korun. Znovu platím, cena tedy vychází na 64 korun za hodinu a půl. „Vidím“ manžela a říkám si: Tvoje pivo na dnešní večer? Klídek frajere. Dojdu k autu, zamknu je zámkem na kufru a odcházím na vytoužený odpočinek. Pohledy rudých bratrů mne usnadňuje představa jejich přejedených pupků a upocených čel.
Do salonu vedou dřevěné schody, každý můj krok je slyšet po celém domě. To není vahou, nekvalitní materiál, snad i záměrný „zvonek“ pro kadeřnice. Nahoře u dveří pomalu zklidním dech a klepu. Otevírám dveře a při pohledu na křesílka se mi mírně zamotala hlava.
Sedí zde tři blondýny, ve věku od osmnácti do padesáti let a každá drží v ruce časopis „Dieta“. Jejich vlasy září jako reflektory, disko blikání zajišťují třpytivé gelové nehty a dlouhé nohy vážící asi deset deka mi připomínají syrové špagety.
Proč? Co jsem komu udělala? Copak ony musí vládnout všude? Na ulici, u bazénu, v obchodu s textilem, v hospodě a i tady?
„Dobrý den“ – vypadlo bezděčně z mých úst a ty tři kačeny si jistě vychutnaly výraz mé tváře, plný ponížení a pocitu rovnému označení výherce ve hře „Nejkrásnější Zlobr“.
Klid. Klíííd. Ještě se ukáže, kdo dnes bude královnou tohoto místa. Nahodím neodolatelný úsměv a usedám do křesla. V hlavě mám stále představu všeho co jsem dokázala. Včetně natankování mercedesu rostlinným olejem. Vše se teď počítá. Dávám si nohu přes nohu a začínám sledovat situaci v zrcadle přede mnou. Kéž by celý svět hodnotil tyto krásky jen jako odraz v zrcadle, bez možnosti setkat se v jejich osobě s čímkoli shodným s realitou.
Do háje, nakoupili velká zrcadla. Nevidím jen svoji hlavu, jako posledně, ale celé tělo, napěchované v malém křesílku. A plášť nikde. Dokud mi jej kadeřnice nepřehodí na tělo, nejsem schopna udržet si stav důvěry v dnešní vítězství. Nakonec vidím svoji namočenou hlavu ve tvaru osmikilového melounu a za ni tři jablíčka se žlutou hřívou. Nezbývá, než přivřít oči. A začít vražednou intelektuální konverzaci.
„Tak v září jsem konečně dokončila školu, vracím se k učení ve školce, zvýšili mi plat, přibyl mi druhý titul a tak nějak se vše daří“. Bylo mi líto mojí kadeřnice, sice pěkné, ale skromné a přemýšlivé ženy, která zjevně vůbec nechápala, co to blábolím, v porovnání s jinými návštěvami zde v „okrašlováku“. Musíš to vydržet – snažím se ji naznačit pohledem, nastala situace, ve které ztrácím své já.
„Ani jsem nečekala, že vše půjde tak hladce, malá prospívá, dokonce mi ji vzali do školky a moje ředitelka mi nabízí pozici vedoucí učitelky, ještě nevím, jestli to vezmu, plno starostí a o peníze mi nejde, těch je až moc.“
Po očku sleduji reakce „jablíček“. To scvrklejší už trošku lítá ve větru. Kroutí se a hledá pudr. Je na něm zrcátko, že. Zkoumá zřejmě, jak dlouho ještě bude šťavnatá?  (No holka, moc dlouho ne, měla bys začít hledat i jiné hodnoty, nebo spadneš dolu a pak už se fakt budeš jen kazit). Druhá dvě jablíčka jsou v klidu a tváří se adekvátně své zralosti. Tahle zakomplexovaná studující úča s malým frackem je fááákt nevykolejí. Nevadí, já mám času dost, jste mladé, ale už teď je třeba, abyste věděly, že vše není a nebude zdarma. Dělám vám vlastně službu. Budeme pokračovat v konverzaci.
„Pamatujete si, jak jsem tenkrát chodila s tím zámožným Italem, snědým podnikatelem?“ Kadeřnice si dobře pamatuje, jaký to byl debil a tak upřímně odpovídá s povzdechem: „Jo, to si tedy pamatuju.“ Do prčic, nemůžeš trochu improvizovat taky holka jedna srdečná? To zvládnu. Reaguji opět zcela neobvykle: „Vidím ho jako dnes, jak jezdil v té tmavomodré limuzíně, s doutníkem v puse, v autě hrálo U2, ruka položená věčně na mém stehně, jak mne vodil do společnosti a obdivoval můj zadek.“ Teď teprve zpozorněly i mladice. Povedlo se. Pokračuju: „ Miloval můj zadek.“ Každý ví houby, že tenkrát byl čtrtinový. „Osmnáctky“ na mne upřely zrak, evidentně jsemje zaujala. Že by mohly skončit s dietami? Má smysl ten nesnesitelný hlad? Navazuji: „On dělal manekýna, ale nechal tu práci, říkával ji „nouzovka pro bezmozky“, on prostě inteligenci viděl jako jasně sexy, chápu ho, naprosto.“
Jedna z mladých slečen práskla časopisem „Dieta“ a říká druhé: „Jdeš na cígo?“ „Jasně“ ozve se a obě klapou podpatky ke dveřím. Hned jak zavřou, slyším hukot stížností na trapnou kravku.
Ok, ok, vypadá to, že dnes tu vládnu já. Jo a divíte se? Můžete už přestat ničit nás chuděrky, co musíme věčně dokazovat mužskému mozku, že IQ fakt může být sexy?? Jasně, že vzorek jménem „muž“ to nedokáže pochopit, neumí, tak daleko to prostě nedotáhl. A tak ho musíme balamutit, oklamat jeho mozek naším, to lze! Ano to lze! Ale – pokud stále kolem lítáte vy madame, náš předlouhý čas potřebný k vítězství u muže skórujete vašimi třemi vteřinami rovnými pohledu na vaše tělo velikosti S.
Obranná válka je! morální , útočíte? Bráníme se!
Mladice se vrátily z cigarety. V salonku je divné ticho. Jsem přesvědčená, že ženy ze mne mají respekt. Je to tak.
Kadeřnice se odvažuje položit mi otázku: „A proč jste se vlastně rozešli?“ Supeeer. To už dávno víš, že, ale holt ta hodná, co zas lituje jen svoji sortu. No samozřejmě měl tři sta bokovek a já ho milovala, ne pro peníze, ale pro moji naivitu, romantiku, udělal ze mne totálního idiota, ženskou bez mozku. Ze dne na den řekl čau a já brečela ještě rok. Popadla mne nostalgie. Pozor! Měním tvář a směle odpovídám: „ Vodil mne do společnosti, neodolala jsem čecháčkovi, podnikateli, moje krev, moje kultura, blonďatý míša, hodně schopný podnikatel. Jistota a zároveň romantika.“
V zrcadle vidím jasný obdiv všech třech dam. Je to trefa do černého. Dorazím je větou: „A pak – to kouření, je to projev slabosti, Ital jaksi nevoněl, je to závislost“
Kadeřnice prohlašuje, že kštice je hotova. „Moc pěkné, děkuji“. Zvedám se, za zadek schovám svůj kostkovaný batoh, zaplatím a otevírajíc dveře ještě povzbudím slečny: „Holky, tak ať taky zvládnete porazit to kouření! Bylo tu fajn, díky!“
Zavírám dveře a je mi taaaaak nádherně, jako královně krásy, královně všeho, jako v nebesích, kde všichni sedíme na trůnech a ty krasavice nám konečně čistí boty.