Poslušná ovce

Otevřel jsem dveře. Byt na mě dýchnul svojí prázdnotou. Vonělo to stejně přívětivě, jako kdyby vás ovanula vůně rozkládajícího se masa.  Došel jsem do kuchyně a vzal si z ledničky pivo. Potřeboval jsem zapít další posranej den. Ostatně jako všechny předtím. Zrovna když jsem se bezvládně svalil k televizi a lil do sebe už třetí kousek, tak se z bytu odvedle začaly ozývat zvuky starý dobrý šukačky. Buď jsem musel pokročit s chlastem nebo se jít rovnou zabít. Zašel jsem pro vodku.

Zbyla tam necelá půlka, tak jsem si s ní lehnul do postele a začal jí do sebe klopit. Hezky pálila. Jedinej problém spočíval v tom, že vrzání a zběsilý vzdýchání od vedle, který mi připomínalo, že už rok a půl jsem si nesmočil pořád neustávalo. Jejich postel byla nalepená hned u zdi, kde jsem spal. Bohužel pro mě, zdi jsou v tomhle paneláku tenký jak papír, takže každý zasténání, co ta štětka vydrala ze svý huby mi připadalo jak zvuk projíždějícího vlaku. Současně při každým tvrdým přiražení mi ze stropu odpadávaly miniaturní kousky omítky. Sakra, měl jsem se radši zabít.

Trvalo to pět minut, než se ulomil kus omítky velkej asi jako podtácek a spadnul mi vedle hlavy. Nevydžel jsem to a začal mlátit pěstí do zdi. „Můžete bejt už kurva zticha! Snažím se tady spát!“. Zvuky ustaly, díky bohu. Pak jsem usnul.

Zbudilo mě pípání telefonu. Ještě oblečenej jsem vstal a dokutálel se do koupelny. Vyzvracel jsem se, vymočil se, vyčistil si zuby a vyrazil do práce. Až cestou metrem jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl účetní výkazy, co musím odevzdat. Co bylo horší, zapomněl jsem doma i cigára.

Musel jsem vystoupit na další zastávce, pak šest minut čekat na nástupišti s dalšíma ubožákama jako jsem byl já a vrátit se zpátky. Jsem až moc unavenej, abych si něco četl, tak jen stojím u dveří a skenuju lidi kolem sebe. Je mi z toho skoro vždycky smutno, když vidím, jak se nikdo nikomu není schopnej podívat do oči. Jako kdyby při pohledu na ostatní hrozilo, že se proměníte v kámen. Nerozumím tomu. Každej radši čumí do mobilu nebo si čtou ty připitomělý reklamy, kde společnost hlásá, ať si koupíte novej vysavač. Nemáte doma žádný koberce? Nevadí! Náš vysavač prostě musíte mít! Jo, to tak. Až naprší a uschne.

Než jsem se vrátil domů a dojel do práce, tak uplynula hodina. Měl jsem zpoždění patnáct minut. Vystoupil jsem z výtahu a zamířil jsem si to rovnou ke stolu, kde jsem měl počítač. Dneska jsem neměl štěstí. Jeff Dunhaim, ten sádlem přetékající kretén si mě stihl všimnout. Akorát si dolíval kafe a ukusoval koblihu. Všeho nechal a přiřítil se ke mě jako buldozer. „Evansi, tenhle týden už po druhý pozdě! Vy si ze mě snad už děláte fakt prdel. Ke mě do kanceláře. Ihned!“. Dal se rychle na odchod a já za ním. Sledoval jsem, jak se mu třásla zadnice. Z té divoké bouře rosolu se mi chtělo zvracet.

„Dneska není tvůj den kámo.“, pokřikl na mě Bill z IT oddělení a úsměv mu z úst nezmizel ani, když jsem mu ukázal prostředníček. Bohužel měl pravdu. Tohle nebyl můj den, můj týden, můj měsíc, můj rok, můj život. Sakra!

Dunhaim otevřel dveře a čekal, až vejdu dovnitř. „Sedněte si“, rozkázal. Udělal jsem, oč žádal a sednul si na židli hned naproti jeho stolu. Stůl lemovaly fotografie jeho rodiny. Blonďatá ženuška, zhruba třicet, umělý kozy, vybělený zuby. Dvě děti. Dvojčata, kluk a holka. Hned vedle stolu stála vitrína s jeho trofeji z bowlingu. Dokonale se blýskaly.

Zavřel dveře a naschvál nechal nezatáhnuté žaluzie, aby i ostatní mohli vidět, jak si mě dobírá. Samolibej parchant. Těžkotonážně přešel pokoj a dosedl do křesla. Kapky potu se mu řinuly po čele a divoce oddechoval. Břicho se mu nadouvalo.

„Máte k tomu nějaké vysvětlení Evansi? Co se stalo tentokrát? Umřela vám kočka? Nebo vám snad ujel autobus? No, tak řekněte. Co to bylo?“.

„Pane Dunhaime, velmi se omlouvám. Zapomněl jsem doma účetní výkazy, tak jsem se pro ně musel vracet.“, řekl jsem a bylo mi z toho špatně. Lezl jsem do zadku tomuhle kýblu hnusu. A proč vlastně? Abych se tu dvanáct hodin denně dřel jak otrok za minimální mzdu, pil to hnusný kafe, co tu mají a pak šel jednou za rok na vánoční večírek, kde budu přihlížet, jak se všichni ti papalášové královsky bavěj a pak odjížděj na hotel se svýma sekretářkama, který tam klátěj. 

„Už mě nebaví, že pořád něco zapomínate. Už mě nebaví, že pořád chodíte pozdě a už mě nebaví, že smrdíte každý ráno chlastem a vypadáte jak, kdybyste vylezl z popelnice. Došla mi s vámi trpělivost Evansi. Účetní výkazy mi nechte na stole a sbalte si věci. Máte padáka.“

To poslední slovo mě udeřilo do hlavy jak vědro plný vody. Byl jsem v šoku, když jsem pomyslel na to, jak zaplatím v následujících měsících činži, co budu jíst a hlavně, co budu pít. Na druhou stranu jsem taky cítil, jak se mi ze srdce urvalo asi tak stokilový závaží. Už nikdy neuvidím tuhle kancelář, už nikdy nebudu pít to odporný kafe, a co je nejlepší. Už nikdy nebudu muset přijít do styku s tímhle tlustým sráčem.

„No co mi k tomu řeknete? Budete tam jen tak sedět a koukat na mě? No tak Evansi, mluvím s váma!“, zařval Dunhaim, tváře celý červený vztekem.

V ten moment se to stalo. Nevím, jestli jsem se zbláznil nebo poprvé v životě prozřel. Nejspíš obojí. Vstal jsem ze židle a začal v tašce hledat výkazy. Našel jsem je. „Řeknu vám k tomu zhruba to, že jste ten nejtlustší zmrd jakýho jsem, kdy potkal a děkuju vám, že jste mě odsud konečně vyrazil a umožnil mi tak, že se už nikdy víc nemusím dívat na ten váš hnusnej xicht.“ Dunhaim neměl, co říct. Tupě civěl, pusa otevřená do kořán, div, že s ní nevytíral podlahu a tepna na krku mu poskakovala jak v rytmu nějaké divoké hudby. Než stačil cokoliv říct, dal jsem se na odchod. Nakonec jsem byl rád, že žaluzie byly roztažené, protože složku s výkazy jsem hodil za sebe a zbytek lidí, tak mohl sledovat, jak se papíry pomalu spouštějí po celé místnosti. Oči všech v kanceláři byly nalepeny na mě. Viděl jsem v nich úžas, odpor a současně i obdiv. Bylo mi dobře.

Cestou domů jsem se zastavil na snídani. Dal jsem si vajíčka se slaninou, dva tousty, sklenici pomerančového džusu a dorazil jsem se talířem lívanců s javorovým sirupem. Hned na to jsem si zašel do Walmartu a koupil si týdenní zásobu piva.

V deset večer jsem zase seděl doma u televize a popíjel. Začal jsem s tím už lehce po poledni, hned jak jsem dorazil z práce, kde jsem předvedl svůj hvězdný výstup. Chystal jsem se vymočit a jít spát, když v tom jsem zaslechl dobře známé zvuky z vedlejšího bytu. Až doteď se mě držela dobrá nálada a určitě jsem neměl v plánu si jí nechat zkazit od těch dvou. Došel jsem k nočnímu stolku, na kterém ležela flaška nedopité vodky. Kopl jsem do sebe posledního loka, zašátral ve stolku a vytáhl ji na světlo. Pistole M1911A1. Jediný pozůstatek po otci, který stálo za to si nechat. Zkontroloval jsem zásobník, byla nabitá.

Dveře jsem rozrazil jedním velkým kopnutím. Nevyžadovalo to ani moc síly. Byly prohnilé stejně jako celá společnost. Rozletěly se a hlučně dopadly na zem. „Co to kurva bylo?“, ozval se mužský hlas z vedlejší ložnice. Byl v něm cítit strach. To se mi líbilo.

Vydal jsem se ke dveřím, ze kterého se linula záře světla. Jinak byl celý byt ponořen do tmy. Zrovna když jsem dorazil až k nim, dveře se otevřely. Stál tam. Celý nahý a koukal na mě. Bylo mu sotva dvaadvacet. Vousy mu ještě ani nezačaly pořádně růst a pod nosem mu rašil beďar. Zvedl jsem pistoli a zmáčkl spoušť. Ucítil jsem zpětný ráz a pronikavý zvuk výstřelu mě bodl do mozku. Celý výjev mi přišel jak zpomalený. Kulka ho zasáhla do hrudi těsně nad levou bradavkou. Vystřelil jsem znovu a zasáhl hlavu. Přímo mezi oči. Krev se rozstříkla po celém pokoji. Kapky dopadly i na tu blonďatou couru. Stála na posteli a držela si prostěradlo přitisklé u těla. Křičela. Slzy jí stékaly po tváři. Vystřelil jsem potřetí. Odneslo to rameno. Škubla sebou doprava, prostěradlo jí vypadlo z rukou a odhalilo její celou postavu. Měla pevný prsa, nejmíň trojky a vyholenou píču. Dostal jsem erekci. Zazněl další výstřel. Tentokrát jsem jí prostřelil krk. Přepadla z postele na koberec a bouchla se do hlavy. Na červeným koberci se začala dělat louže krve.

Vrátil jsem se zpátky k sobě do bytu. Otevřel jsem si pivo, lehl si do postele a poslouchal zvuk blížících se sirén. Bylo mi skvěle. Nejlépe za poslední den, týden, měsíc, rok.