Dvojí pohled

Ležela v posteli a nemohla usnout. Pořád na něho musela myslet. Milovala ho, ale nebyla si jistá, jestli on cítí to samé. Byli dobří kamarádi a ona ho nechtěla ztratit, proto mu o svých citech radši nic neřekla. Byla přesvědčena o tom, že ji nemiluje a ona ho potřebovala. Vždycky tu byl pro ni, když jí nebylo zrovna dobře, vždycky ji vyslechl a poradil. A o tohle přijít vážně nechtěla.

Byl strašně unavený. Celý den se těšil, až se konečně dostane do postele. Ale měl plno práce, kterou nemohl odložit. Byla skoro půlnoc, když šel konečně spát. Usnul téměř okamžitě. Probudila ho bolest. Měl pocit, že spí sotva pět minut, ale ve skutečnosti to byly tři hodiny. Bolel ho zub. Litoval, že nezašel k zubaři už dřív, protože ho pobolíval delší dobu, ale nikdy to nebylo nijak hrozné. Jenže teď se to skoro nedalo vydržet. A do rána zbývalo ještě tolik času.

Nakonec se jí podařilo usnout. Probudila se docela pozdě. Venku svítilo sluníčko a vypadalo to na krásný den. V ní ovšem zůstával ten pocit, který měla už večer. Pocit beznaděje…
Přesto, že měla na práci spoustu věcí, zůstávala jen tak ležet v posteli. Nechtělo se jí vstávat. Nechtělo se jí dělat vůbec nic. Snila s otevřenýma očima. Představovala si, jaké by to mohlo být, ale byla si téměř jistá, že takové to nikdy nebude. Chtěla, aby se něco stalo, ale věděla, že se nic nestane. Měla pocit jako by se čas zastavil a ona stála na místě a nemohla dál.

Seděl v čekárně u zubaře. Jestli něco opravdu nesnášel, byl to zvuk zubní vrtačky. Ale teď mu skoro nevadil. Ta bolest byla nesnesitelná a on čekal na vysvobození. Nakonec se dočkal. Byla to strašná úleva. Odcházel a přemýšlel o tom, co musí všechno dneska stihnout. Poslední dobou neměl moc volného času. Všechny dny vypadaly podobně – škola, práce, posilovna. Na nic jiného mu nějak nezbýval čas. Zrovna dneska ho kamarádka lákala na sraz. Ještě nevěděl, jestli přijde.

Konečně se vykopala z postele. Dneska měla sraz se svými kamarádkami a kamarády. Hrozně si přála, aby tam přišel, i když o tom dost pochybovala. Poslední dobou ho moc často neviděla. Měl moc práce. Kéž by tomu dokázala věřit. Myslela si, že se jen vymlouvá. Měla pocit, že se jí z nějakého důvodu vyhýbá, a to i přesto, že to vždycky popřel.

Pořád přemýšlel, jak to udělat, aby mohl jít na ten sraz. Docela mu na tom záleželo. Věděl, že tam bude i ona a také věděl, jak jí záleží na tom, aby přišel. Je pravda, že v poslední době na ni neměl mnoho času. Chtěl jí to vynahradit. Potřeboval to stihnout.
Nasedl do auta. V práci měl být už před hodinou. Sotva ale ujel pár metrů, měl takový divný pocit. Zastavil a vystoupil z auta. Obešel ho a zjistil, že píchnul. To mu tak ještě scházelo. Naštěstí měl vždycky rezervu v pořádku, ale výměna pár minut zabrala. A zrovna dnes byla každá minuta drahá…

Stála na smluveném místě a čekala. Byla tu první. Ani ji to nepřekvapovalo. Většinou chodila brzo a nebo naopak pozdě. Nikdy to nedokázala naplánovat tak, aby přišla na čas nebo jen o několik minut dřív. Byla trochu rozechvělá. Neustále doufala, že by mohl přijít.

Konečně dodělal svou práci. Těšil se, až vypadne. Byl docela unavený. Ještě pořád nebyl rozhodnutý, jestli půjde na ten sraz. Po cestě domů se stavil v pneuservisu, aby dal opravit to píchlé kolo.
Když dorazil domů, napustil si vanu plnou vody. Přesně tohle potřeboval. Celkem se uvolnil. Rozhodl se, že na ten sraz půjde. Nechtěl ji zklamat. Věděl, že určitě doufá, že přijde. Na to ji znal dobře. Začal o ní přemýšlet. Měla v sobě něco, co ho přitahovalo. Také byla moc chytrá. Měl pocit, že jí toho spoustu dluží. Dost pro něho udělala. A i když mu tisíckrát řekla, že to tak nebere, stejně mu ten pocit zůstal.
Pomalu se oblékal. Najednou mezi věcmi objevil štafetový kolík. Usmál se. To byly časy, když ještě běhal závodně. Ale zranění ho vyřadilo. Teď už mu zbyla jen ta posilovna.

Seděli v hospodě a zábava plynula. Ona se ale moc nebavila. Pomalu se smiřovala s tím, že nepřijde. Navíc všichni byli unavení a tak to brzy zabalili. Bylo deset, když odcházela. Byla smutná. Chtěla ho vidět. Navíc nečekala, že půjdou domů tak brzy. Jenže takhle to dopadalo vždycky, když si od toho slibovala víc, než by měla. Pomalu se loudala na tramvaj, když jí zazvonil mobil.

Rozhodl se, že pojede autem. Bylo už docela pozdě, takhle tam aspoň bude dřív. Pak ji třeba bude moct odvézt domů.
Chvíli hledal místo na zaparkování, nakonec ho našel. Vešel dovnitř. Prošel celou hospodu, ale už tam nikdo nebyl. Rozhodl se, že jí zavolá. Třeba šli jinam…

Podívala se na displej. Volal on.
„Ahojky.“
„Ahoj, jsem tady, ale nikdo tu není.“
Ale ne, on přišel, byl tam a ona tam nebyla. „No, my jsme před chvílí odešli, všichni musej zejtra do práce…“ řekla smutně. Mezitím nastoupila do tramvaje.
Sakra. Těšil se na ni, chtěl ji vidět. „Před chvílí? A už jsi doma?“
„Ne, nejsem, jedu na metro.“
Tohle byla jeho šance. „A nechceš ještě někam zajít se mnou?“
Usmála se. „Jo, moc ráda.“
Přijel pro ni. Byla šťastná, že může být s ním.

Byl rád, že ho neodmítla. Celou cestu o ní přemýšlel. Opravdu mu moc pomohla. Věděl, že by pro něho byla ochotná udělat téměř cokoliv. Měl pocit, že je do něho zamilovaná. Jenže i když ho svým způsobem přitahovala, tak ji nemiloval. Chtěl vědět, na čem je…

Zrovna mu říkala, že se poslední dobou cítí dost sama. Měla pocit, že je myšlenkami někde jinde. Pak se jí zeptal na něco, co ji zaskočilo. Chtěl vědět, jestli ho miluje. Byla překvapená, že se na to ptá, tak kývla. Nikdy si nemyslela, že mu to řekne. Na jednu stranu mu nechtěla lhát, ale na druhou stranu se bála, co se stane s jejich vztahem. Řekl, že by na něj měla zapomenout, nemít ho jako ideál, odpoutat se od toho. Že je krásná a chytrá holka, že zná spoustu kluků, kterým by se líbila. O tom pochybovala. Nemyslela si, že je krásná. Spíš měla pocit, že ji chtěl potěšit.

Odvezl ji domů. Připadalo mu, že je smutná. Nechtěl, aby se kvůli němu trápila. Hrozně rád by jí nějak pomohl, ale nevěděl jak.

Ležela v posteli a přemýšlela o tom, co se dnes stalo. Hlavně myslela na to, co jí řekl, když se loučili. Slíbil jí, že ho nikdy neztratí, že budou kamarádi. Že tu pro ni vždycky bude, když ho bude potřebovat. A ona tomu věřila…