Kráska

Školní příběhy - Kráska

 

 

Díky mému jednoduchému nápadu, se mechanizmus tabulí při její přednášce zasekl. Tím jsem jí donutil v určitých momentech při psaní na tabuli přejít do dřepu, či stát na špičkách jako baletka.

Sledoval jsem s příjemným uspokojením dokonalou linii kotníčků, lýtek a zvolna pokračoval výše. Chvilku jsem se zdržel u rozkošných dolíčků v podkolení. Když k mému zklamání, nožky zakryla sukýnka, rafinovaný rozparek přeci jen v zadní partii dovolil občas nahlédnout i výše.

 

 Dopracoval jsem se v představě s příjemným vzrušením, až ke knoflíčkům podvazkového pásu, rýsujících se téměř neznatelně na napnuté látce sukně. Z představivosti rozjeté na plno mě vyrušilo nepříjemné zvonění, oznamujíc konec učební hodiny.

 

 Jako by na zvonění čekala. S úlevou spustila dlouhé nožky zpět do Popelčiných botiček s vysokým podpatkem. Beze spěchu se otočila a obdarovala třídu zářivým úsměvem. Přiložila k rudě namalovaným rtům křídu, foukla na její špičku až se zaprášilo. Znovu očarovala třídu úsměvem, který byl směsí sebevědomí, radosti ze své krásy a mládí.

 

  "Studenti“, oslovila nás a učinila malou pauzu a na krátký okamžik našla mé oči. Nedalo jí to žádnou námahu. Naznačila mi tím, že budu první kterého z této látky příště přezkouší. Byla to malá hra mezi námi, která začala jednoho krásného, březnového odpoledne.

 

„Doporučuji vám nastudovat tuto látku“, pokračovala, „bude určitě v maturitních otázkách. Přeji vám všem příjemný víkend.“

 

Opět úsměv a odkráčela na konec stupínku, kde se zastavila, zahleděla se do hloubky pod sebou, provedla taneční úkrok vpravo, trochu povytáhla sukýnku a zvolna vypustila nožku na průzkum. Když si byla jista, že dosáhne podlahy a sukýnka nepraskne, svižně a s úlevou seskočila.

 

„Buď džentlmen, podej obdivované ruku“, nařizoval jsem si pokaždé, ale nedokázal jsem to. Byl jsem její student a celá třída by to brala jako mou další taškařici.

  Jak jsem se již zmínil, byla to malá hra mezi studentem a učitelkou, která začala jednoho teplého, březnového odpoledne.

------------------------

 

S Liduškou, kterou jsem doprovázel, po mostě jež přepíná řeku Vltavu jsme objevili díru v plotě, který odděloval chodník od kolejí. Přeskákali jsme přes koleje, a se zatajeným dechem pohlíželi do hloubky pod námi, na zvolna plynoucí vodu.

Vzdálený klapot podpatků nás vyrušil s příjemného rozjímání. Děvče v panice chtělo pelášit zpět k díře v plotě, ale na úprk bylo již pozdě. Po chodníku mez kolejemi šli zvolna muž a žena.

 

Vedli se za ruce, často se zastavovali a vášnivě se líbali. Ale jak! Něco takového jsem viděl jen na titulních stranách zamilovaných, salátových románů. Muž ženu při polibcích zakláněl tak, až mu doslova ležela v náručí.

 

"Nekoukej se, to se nesluší", poznamenala Liduška a dloubla mně do žeber. "Já se učím a měli bychom to také zkusit". A počal jsem se sápat. Dvojice ale byla již příliš blízko. Položili jsme lokty na zábradlí a s přehnaným zaujetím pozorovali řeku.

Má zvědavost vyhrála. Otočil jsem se a ejhle! Naše krásná bioložka s pohledným pán, který definitivně nebyl její manžel. Byl jsem si jist, neboť mne v prvním ročníku učil ruštinu.

 

  Poznala mne. V její tváři nebyla žádná panika, jen přitiskla ukazováček ke rtům a věnovala mi její neodolatelný úsměv. Pocítil jsem v prsou, závistivý, žárlivý tlak přesto, že vedle mne byla osmnáctiletá dívka, jedna z nejhezčích ve škole, se kterou jsem se od začátku školního roku, dělil večer co večer o její úzkou postel.  Velice zklaman jsem dozrál k názoru, že všechny krásné ženy mít nemohu a že jim mohu věřit asi jako předpovědi počasí.

 

Na další hodinu biobogie jsem se těšil. Byl jsem pevně přesvědčen, že nevěrnice, vědoma si prohřešku a společného tajemství, mne do konce školního roku vyškrtne ze seznamu studentů kteří jsou zváni k tabuli. Nevyškrtla.

Jakmile kráska, jak jsem si jí sám pro seba nazýval, vstoupila do třídy, došla ke stupínku, kde se pravidelně opakoval náročný úkon, jak se dostat na horu. Svižně, bez předcházejících zábran, jsem opustil lavici a nabídl jí ruku. S poděkováním přijala. Tělo mi rozechvěl zvláštní pocit doposud nepoznaný. Uvědomil jsem si, že jí držím za ruku poprvé a červenám se. Ze zadní lavice se ozval smích.

 

“Pánové”, zastala se mne. “Josef je gentleman a vy se máte od něj co učit”.

  

“Nepospíchej”, zabránila mi ve snaze prchnout zpět do lavice".

 

  “Když už jsi zde, tak nám pověz, co víš o Kudlance nábožné, bude to jedno z témat dnešní hodiny”. Koketně se opřela o stolek, lehce pozdvihla profesionálně upravené obočí, naznačila, že mohu začít. Bublalo to ve mě vzteky, 'vděčnosti se jeden od ženských nedočká', prolétl mi hlavou výrok mého dědy.

 

Kudlanka, kudlanka, vířilo mi jméno hlavou, až se tam konečně rosvítilo. Můj kamarád Petr, má doma malý zvěřinec, křečky, v akváriu rybičky, v jiném ještětky a jinou havět. Když jsem si při jedné z návštěv, prohlížel velkého konipase v akváriu, podal mi o něm odbornou přednášku.

 Bleskově jsem zrekapituloval, co o tom sarančeti vím a rozhodl se před kráskou “zazářit”.

 

“Kudlanka nábožná je kanibal, po souloži svého milujícího, znaveného samečka sežere za živa”. Po dvou vteřinách spolužáci explodovali v mohutný řev.

 

“Studenti”, přerušila hluk kráska. “V odborné terminologii se používá slovo páření, nebo kopulace”.

 

  “Pokračuj”, pobídla mne a již tradičně věnovala třídě úsměv. Tak jsem pokračoval.

 

“Kudlánků nábožných, je z pochopitelných důvodů v přírodě méně, než samiček, a tak se o ně samičky perou. Zde bych doporučil samcům, pokud jim samička šeptá, 'snědla bych tě láskou', aby urychleně prchli." Obdržel jsem pochvalný pokřik od mužné poloviny třídy.

 

Když jsem se nadechl a hodlal v přednášce pokračovat, kráska mě přerušila. “Mile jsi mne překvapil, prozatím to ale stačí” a poslala mě sednout. V následných hodinách biologie, přeci jen došlo k malé dohodě beze slov.

Pokud se rozhodla pozvat studenta k tabuli, oznámila téma a podívala se na mě. Tvářil-li jsem se nešťastně, nechala mě na pokoji. Lehce vytušila, že jsem z ní celý pryč a vedla mě jako dirigent. Maturoval jsem z biogogie za dvě.

 

 

Co bylo dále? No jako vždy, maturitní večírek v jakési pražské vinárně. O půlnoci téměř všichni ztráceli rovnováhu. I kráska. Asi hodinu po půlnoci se ke mě přitulila, zbavena všech zábran a zašeptala mi, abych objednal taxi.

Což jsem rád udělal. Netrvalo dlouho a barman neuváženě hlasitě oznámil, že taxi čeká. Když jsem pomáhal krásce do lehkého kabátku, objevil se v šatně učitel chemie a matematiky.

 

Poplácal mne po zádech a povídá: “Josefe, nevím jak je to možné, ale jsi zde jediný střízlivější, který tomu může ještě zabránit. Běž k baru a domluv tvým spolužákům, aby ruštinářku Marušku již alkoholem nenapájeli, nebo to nedopadne dobře.”

 

Poplácal mne znovu po rameni, nabídl krásce rámě a vykročili radostně k čekajícímu taxíku.