JAK TEN ČAS LETÍ

Je den po pololetním vysvědčení, den po prvním oficiálním vydání dokumentu o mém prospěchu na gymnáziu. Cítím se zvláštně. Jako bych si ani nechtěla připustit, jak rychle ten čas běží. Vždyť sotva se člověk narodí, je z něj stařec. Je to – pravda – trochu zjednodušené, ale děje se to, sama cítím, jak mi občas všechno protéká mezi prsty takovou rychlostí, že nemám šanci a možná ani potřebnou troufalost to chytit. A to je škoda. Nechci tím ovšem říct, že jen tak nečinně sedím a pozoruji dění v melancholickém přemýšlení o významu života, který je a mrknutím oka už není. To nemá smysl, je potřeba něco dělat, aby se toto nestalo. Mít oči dokořán a mysl i srdce přístupné okolí. Nutno dodat, že samozřejmě vždycky v mezích možností a se sebeovládáním.
Mimo jiné, jak je v současnosti propagováno a vžito, se člověk má celý život vzdělávat a rozšiřovat si své obzory. Já se tak rozhodla až v den odevzdání přihlášek. Bylo 28. února 2006. Šla jsem do školy a dumala, jestli si nechat poradit od dospělých nebo stáhnout spolužáky. To znamená, jestli se hlásit na gymnázium do Bílovce nebo do Nového Jičína. Dilema! Ve mně se přeli dva lidé - nedá se nic dělat, jsem prostě blíženec (to jen na vysvětlenou, aby si někdo nemyslel že trpím schizofrenií! To zatím nikdo nepotvrdil – ale ani nevyvrátil…). Nedokážu si vybavit, co mě vlastně přesvědčilo, snad mě tlačil čas, ale dnes vím, že to bylo dobré rozhodnutí.
Jakkoliv učitelé zmiňovali do té doby přihlášky, tím tuplem začali omílat téma přijímačky. Gymnázium Mikuláše Koperníka v Bílovci na mě působilo vcelku přívětivě a i přes nervozitu, kterou jsem si ke zkouškám přivezla, jsem se na gympl dostala, dokonce i s dobrým umístěním!
Učitelé na základce mávli nad přijímacími zkouškami rukou se slovy: Nemyslete si, že když vás přijali, nemusíte se už vůbec učit.
Posledních pár měsíců se naše třída stmelila víc než za celé ty roky. Tím horší bylo loučení. Nikdo nechtěl jen tak opustit kolektiv, bylo nám jasné, že se určitě ještě někdy uvidíme, ale nikdy to už nebude takové. Nikdy. Většina holek ronila slzy. Stály jsme uprostřed chodby a objímali se, nikdo nebyl tak surový, aby nám přikázal uhnout. Asi chápali. Na rozloučení s třídní učitelkou jsem složila básničku, kterou jsem jí za celou třídu i s několika upomínkovými dárečky předala:

Tolik roků jsme spolu do třídy chodili,
tolik roků jsme spolu téměř žili,
a i když to nebylo vždycky hezké,
snad rozejdeme se v dobrém a ne ve zlém.

Dva poslední roky jste nás jako třídní měla,
naše maléry a úlety vždy přetrpěla,
za to, co jste nás naučila, vděčně děkujeme
a Vám teď přejeme:
Ať máte kolem sebe jen kopu dobrých lidí,
ať Vám nikdy nic nechybí
a do dalších let učení na této škole
žáky klidné, vzorné a hodné.

I když se nám to dnes možná nezdá,
příští rok když spadne hvězda,
nejspíš snad budeme si přát
znovu na podlaze základní školy stát
a vrátit se do žákovských let…
Čas ale nelze vrátit zpět,
nejde vzít zpátky činy,
za které jsme si sami vinni
a nejde prožít znovu ani ty pěkné chvíle,
už teď je to daleko, dále, míle.

Paní učitelko, moc Vám děkujeme
za to, co jste pro nás po ty roky dělala!

Vaše IX.B 2005/2006

Tím skončila jedna etapa naších životů. Touto básničkou a posledním Nashledanou, posledním Ahoj žákovských let.
Prázdniny, které tvořily mezník mezi jednotlivými odlišnými obdobími, byly těmi nejhezčími, jaké jsem dosud zažila. Nebudu je popisovat, možná na ně přijde řeč v některé z dalších slohových prací. Za zmínku ale určitě stojí jejich poslední den. Neděle 3. září 2006 měla být ve znamení klidného chystání na první den v nové škole, novém životě. Já ho celý prospala! Byl to důsledek – takže se přece jen musím zmínit o prázdninách – týdenního pobytu u rodiny v Jeseníkách se třemi předškolními dětmi. V době prožité ve společnosti malých uličnic jsem neměla příležitost uvědomit si, do jaké míry mě to zmáhá. Nedokážu si vysvětlit, co jsem tedy přisuzovala svému záhadně dobrému spánku. Že by horský vzduch?!
V den D jsem se ale naštěstí přes doznívající únavu, bludnou okružní „jízdu“ po gymnáziu a po nesmyslných otázkách typu : Kde mám třídu? (Odpovědí byla - pro mě zcela nečekaná - otázka: A která třída to má být?) pár minut před zvoněním dostavila do své nové třídy, mezi nové spolužáky (nutí mě to dodat Do nového života, ale nechci se opakovat!). Na první pohled jsem nedokázala říct, zda si s nimi budu rozumět. Nevysvětlujte si to tak, že mi nebyli sympatičtí, ale měla jsem už zkušenosti z dřívějška – takže jsem si usmyslela: nedávat pouze na první dojem.
Když se druhý den rozjelo vyučování, třída byla nečekaně tichá, vzhledem k mému zvyku z předchozích let, kdy jsme se všichni znali a v hodinách, natož o přestávkách, byl hluk maximální.
Od bývalých spolužáků ke mně neustále docházely zprávy, že se už po týdnu slušně rozjíždějí a u nás pořád nic. Ale jaké je známé přísloví – Trpělivost přináší růže! Platí to do poslední maličkosti, totiž: asi polovinu spolužáků jsem do měsíce poznala natolik, že jsem si troufla nazývat je kamarády. Trochu starosti mi dělala jen moje spolusedící. V hodinách byla tichá až soustředěná, to se ještě dalo vysvětlit tím, že jí na učení FAKT záleží, ale že mlčela i o přestávkách a na mé otázky, které měly alespoň mírně probudit ROZHOVOR , odpovídala ANO a NE, to už se mi přestávalo líbit. Nikdy jsem nebyla příliš komunikativní. Hlavně proto, že jsem často nevěděla, o čem mluvit a tak sama začít rozhovor pro mě nebyla zrovna snadná záležitost. (Mimochodem snažila jsem se a snažím to změnit a doufám, že úspěšně.) V tomto případě, kdy jsme se neznaly, se ale dalo mluvit prakticky o všem…
Nedalo. Jestli to zmiňovaná osoba právě čte, nebo poslouchá, určitě se mým směrem šklebí! Ale je to pravda a ty to víš! A já zase vím, že to chtělo jen čas. Troufnu si říct, že jsme kamarádky. A ty nech toho šklebení, nebo si to rozmyslím! Ve slohových pracích se to nedělá, ale za tuto větu patří vysmátý smajlík!
Když už pominu téma vztahů ve třídě, které ještě nedostali příležitost ke změně k horšímu, přichází na scénu učení. Říkám si, že kdybych se na základní škole učila aspoň z poloviny tak, jako na gymplu, mohla bych mít samé „výborné“ po celých devět let. Ale tak to bohužel nebylo. „Bohužel“ říkám až v současnosti, neboť tehdy jsem ani lepší známky mít nechtěla, aby na mě pořád nepokřikovali Šprte!. Kdybych věděla, že se z toho ne zrovna příjemného označení nevyvleču ani s „chvalitebnými“, tak bych toho flákání učení nechala. Troufám si říct, že dnes už jsem chytřejší, když jde o mety, kterých chci dosáhnout. Do příštího pololetí jsem si dala jakési předsevzetí nebýt průměrem třídy, jakým jsem nyní. Přeji si vyznamenání a budu se pro to snažit dělat, co jen bude v mých silách.

Zkrátka, ve škole jsem se zabydlela, už jsem i vcelku obeznámená s tempem a systémem učení a s novými kamarády si také rozumím. Myslím, že jsem šťastná a doufám ve stálé trvaní tohoto stavu. Co mě snad trochu tíží je fakt, že po maturitě, kterou doufám udělám, se zase všichni rozprchnou do různých koutů světa a kolektiv zmizí. Můžu si namlouvat, že je to ještě hrozně daleko, přesto vědění, že tři a půl roku není nic proti stáří vesmíru, ve mně bude stále vyvolávat bázeň. Ale takový je prostě život.