Odraz ode dna

Tak už se zase chlapec zachvěl.Zachvěl se strachy z toho, jestli bude stále smutný a smutný, beznadějně smutný a bylo mu teprve čerstvích dvacet.
Ale tentokrát se Zachvěl více nežli obvykle, z ničeho nic se zastavil na Venclu, přesně na rohu kde kdysi býval za komančů známý mléčný bar.
Stál, a bylo mu blbě, hrozně blbě, příšerně, a do toho všeho mu vlítla otázka, která se ho zeptala.
Kdybys měl teď u sebe pistoli, použil by jsi ji, zastřelil by ses.
Chvilku, vteřinu, byl snad touto náhlou otázkou zaskočen, ale za další dvě, tři vteřiny si Jasně odpověděl, Ano, tak mu bylo zle.

Ještě nikdy v životě se takhle bleskově nezpotil, od hlavy až k patě,
byl úplně mokrý.
Byl prosinec a kdyby tu pistoli u sebe opravdu měl, tak by se jistě zabil, a to ho tak rozechvělo, jako už nikdy nic jiného v jeho dalším žití.
Přežil, sice byl ještě rok jako někdo úplně jiný, byl smutný, ale pak se občas i usmál, už měl občas chuť jít i ven, mezi kámoše.
Trvalo to cirka rok, než zase začal opět žít.

A teď po letech, má takový pocit, jako by mu tenkrát tu otázku položil sám smrťák.
Třeba mu to někdy prozradí, ale jedno je jasné, přežil, a ve svém životě pomohl mnohým lidem, snad proto neměl u sebe tu pistoli.
A komu, že za to děkuje nejvíce, když navíc nevěří na náhody, no Tomu Nejvyššímu,¨nebo jak by to řekl Karel Kryl, Velkýmu Šéfovi.