Trust me, I'm an engineer!

bylo mi asi 19 let a bydlel jsem na kolejích baarova v plzni. pamatuji si, že to byla sobota, protože na kolejích bylo asi tolik lidí, jako v pondělí ve 2 hodiny ráno v centru ústí nad labem, nikdo. možná pár alkáčů a feťáku. rozhodně ne davy lidí, který si právě představuješ. seděl jsem v buňce, bylo asi okolo pátý ráno a pařil sem ňákou střílečku. kurevsky dobrá pářka. znáš to, kolejní život, všude kolem prázdný flašky od tvrdýho, bordel jako svině, smrad z cíg a dlouho nepranýho oblečení, na stole bong, vedle něj toustovač, klasicky zašitovanej od sejru, kterej tam bude po dalších x generací. prostě láčis. spolubydla byl doma, takže sem měl volnej bejvák pro každou neřest. odpaluju bong, nádech, výdech, cejtíš vítr v zádech a slyšíš kroky na chodbě. kurva. podpatky klapou na vydlaždičkovaný podlaze. kurva kolejbába. jak to vysvětlím? ten odér musí bejt cejtit až do rokycan. no jo, plzeňský pálo. nebuď paranoidní, říkám si. otvírám všechny okna dokořán a zkouším zastřít vůni po 30 otevřenejch plzních naráz hugo bossem. byl jsem paranoidní. podpatky na dlaždičkách sou blíž a blíž. no worry, hugo splnil svůj účel. kecy, furt to tu smrdí skunkem. sem zmaštěnej. nebudu dělat zagorku a du prozkoumat, co to je na chodbě za vetřelce. seberu špinavý nádobí a du ho umejt do společný kuchyně na chodbě. jak můžu bejt takový prase?! dyť jsem tu sem tejden a ten sajrajt na talířích je nepopsatelnej. beru jar a du čelit konfrontaci s kolejbábou. třeba to nebude kolejbába, třeba to bude studentka vracející se z party, třeba se i bude chtít kamarádit. to mi dodalo sebevědomí. otvírám dveře a vcházím do chodby. hovno studentka. týpek v obleku, úplně na sráč s igelitkou v ruce. chodbu si vyjížděl, jak velentino rossi. pěkně od krajnice ke krajnici. aj aj. to vysvětluje tu ozvěnu podpatků. procházím kolem něj. nebylo moc místa na manévry. čus. bez odpovědi. chápu. týpek bydlel hned vedle mě. zacházím do kuchyňky. slyšel sem otevřít dveře, ale neslyšel sem zavření. kabát, na plný koule pustil kabát. maj gat. umejvám první várku talířů. kabát ztichnul. friendly to enviroment. vedle v pokoji se začínají ozývat rány. další. další. co dělá? asi se nemůže dostat z obleku, co já vím. další rána. ne vážně, teď to vypadá, že se tam s někým pere. ticho. kabát. meju talíře. slyším, jak vchází do chodby. stále v lakýrkách. ten klapot o ty malý modrý dlaždičky se krásně doplňuje s beaty kabátů. na poblití. vchází ke mě do kuchyňky. v ruce igelitku. máš hlad? ptá se. nene díky, du si dělat tousty. domejvám nádobí a odkládám na odkapávadlo. stoupne si vedle mě a pokládá igelitku na linku. fakt si nedáš? já sem neska udělal státnice, sem inženýr, tak du dělat kapra. to by vysvětlovalo ty rány v pokoji. man versus wild. k sakru, kdo má živý kapry na koleji? beru nádobí a vydávám se směrem k chobě. slyším cinknout mikrovlnku. počkej, to jako vážně, on si chce udělat kapra v mikrovlnce? kurva, tak teď kdo je víc high. blížím se ke dveřím od kuchyňky. neudělal jsem asi 3 kroky a za mnou se ozvala rána následovaná bouchnutím dvířek od mikrovlkny o okno. otočím se a vidím kapra letícího přes celou délku kuchyně. jak?! lítací kapr, vole. jeho pouť ukončila lednička stojící proti mikrovlnce. kusy kapra, všude kam se podíváš. šílenost. vcházím do chodby blížím se k mýmu pokoji. slyším znovu cinknutí mikrovlnky. trust me I’m an engineer….