Běžný den

Rudé mraky se prohání po obloze. Cesta je prašná. Smetí se mi zespoda dere do nohavic. Ptačí trus, přežvýkané žvýkačky, barevné obaly čokoládových tyčinek. Uplatňují svoji politiku opruzování. Běžná činnost. Zprava útočí skupina japonských turistů-byznysmenů. V rukou drží hot-dogy připravené z libového masa plemene Shiba Inu. Ukusují velká sousta, žvýkají je a polykají. Uskakuji doleva a protahuji svoji osobu skrze vchodové dveře fakultní budovy. Velká dřevěná vrata. Jsem pozřen.
Mé tělo se objevuje uvnitř budovy-instituce. Změna prostředí – žádné útočící odpadky, žádní Japonci s prázdnými žaludky. Vstupuji hlouběji do útrob školy. Jiné hrozby se objevují. Obklopen jsem ryčícími a hýkajícími studentkami. „Pozřela jsem včera jednoho erasmáka,“ říká první. „Budu prezidentkou Světového sdružení ctižádostivých,“ odpovídá druhá. V rukách drží modré, žluté, zelené, tyrkysové i purpurové propisovací tužky. Nástroje, skrze které naplňují své vany plné ctižádosti. Krásné ksichtíky a mozky plné informací.
Závist mě nutí jít dál. Pět pater mezi mnou a velkým mentorem, který rozdává Moudrost. „Dvacáté století bylo přelomové pro celou řadu vědních odvětví,“ uvádí svoji rozvahu ctihodný kmet, jehož někteří uctívají, jiní zesměšňují. „Velcí vědcové vyrozumovali mnohá vědění,“ pokračuje. Škrabot purpurových propisek zesiluje. Blonďaté hlavy, brunátné tváře, všichni hltají mohutné vědomosti, kterých je velký mentor nositelem. Ten mezitím pokračuje ve svém vystoupení: „Jedni tvrdí, že jablko je zelené. Druzí zas, že je červené. Plyne z toho jasná informace. Máme zelená a červená jablka.“ Hltač informací nalevo po mém boku zívá. Hltačka informací přede mnou vytahuje svačinu. Zakusuje se do žlutého jablka. Šťáva tryská na všechny strany, ředí přísun informací, které se ke mně hrnou.
Přes jablečnou mlhu nic nevidím. Zdaleka se line hlas velkého hlasatele: „Ale co když jablko není jablko, ale hruška?“ Zezadu se ozývá chrapot. Otáčím se. To jen hltač informací s kódovým označením 347948 usnul. V rukách se mu bezmocně kroutí tyrkysová propiska. Došla jí energie. Nyní je nástrojem bez užitku. Vana uvedeného hltače bude dnes večer prázdná.
Jedlík neexistujícího jablka už dokončil svoji vědeckou herezi. Po jeho konzumaci není důkazu, který by vědce přesvědčil. Žlutá jablka tak zůstávají na nějakou dobu tabu. Do sálu pro příjem podstatných informací vstupuje člen japonské výpravy. Nese velkému mentorovi svůj hot-dog. Mentor jej odmítá. „Já radši domácí vepřovou šunku,“ tvrdí. „Nejsem si jist, jakou metodologií byl Váš hot-dog vyvinut. U své šunky vím, že k její výrobě byly použity prvotřídní postupy a prvotřídní vzorek,“ pokračuje velká kapacita a dloube se v uchu. „Co když byla k výrobě Vašeho párku použita zastaralá metoda?“ zakončuje svůj přednes mocný učitel a směje se od ucha k uchu. Huba se mu otevírá a polyká ječícího Japonce.
Většina hltačů informací není novou situací znepokojena. Mnoho z nich si pamatuje, jak velkohubý mentor spolykal půlku hltačů-adeptů při ústním zkoušení. Sami unikli s olíznutým uchem. Je to jedlík.
Moje vlastní propiska je čirá. Žádá si palivo. Rozsekávám si ret, piju krev. Můj nástroj chytá červený odstín. O pár vteřin později je rudý. Píšu, ale tělesná tekutina cáká všemi směry. V představě se mi zhmotňuje vana, moje prázdná nádoba ambicí. Čím ji naplním, když všechno stříkám vedle? Povstávám v sále a řvu: „Ulovil jsem rybu, která nebyla velká!“
Kolem ticho.
Ctihodný mentor pomalu, pomalu otáčí svoji hlavu.
Směje se od ucha k uchu.