Náhoda?, osud?

Dnes večer se mě nezdálo o hovně, a jsem za to rád, jelikož bych neodolal a šel jistě po dlouhé době vsadit sportku.Ale mé dnešní filozofické psaní bude nejen o osudu, náhodě, ale právě i o hovně, tam to všechno tehdy začalo.

Tak tedy.
Šel pán s psíkem, byl podzim, raním mlhavým oparem již prosvítalo slunce, a pán byl zamyšlen, a jako na potvoru šlápl do hovna.Hovno bylo velké a hutné,a tak se pánovi pěkně přilepilo na botu.
Pán se snažil hovno pořádně odstranit, ale protože byl spíše filozofického ražení, zcela se mu to nepovedlo, a kus hovínka si přinesl domů.

Vešel do předsíně a vzápětí byl koberec od hovna.Jeho manželka právě pekla, a když zaslechla z předsíně jeho, Jejda, to se nemělo stát, běžela do předsíně a v ruce držela dřevění váleček ještě zaprášený od mouky.
Neměla svůj den, a on taky ne.Vzteky ho majzla válečkem do ramene a když namítal, praštila ho rovnou do hlavy.
Osud, či náhoda??, začalo to nevině, u hovna, pán jezdí na vozíku a jeho žena sedí na Pankráci.
Tento příběh jsem si vymyslel, ale kdoví, třeba se to někde již stalo, ale já o tom akorát nevím.

-.-.-.-.-.-


Teď napíši ještě jeden příběh, ale ten se zakládá na pravdě, a jak se říká, to by jsi nevymyslel.

Tak tedy.
Asi tak před deseti roky jsem s pejskem pravidelně potkával velmi příjemnou paní, tak kolem šedesáti.Měla malého pudlíka, a když jsme se potkali, vždycky jsme si popovídali.
Já někdy o své ženě, že má zase trable se zdravím, ona tak různě,
a popovídání bylo vždy příjemné.

Jednou jsme zase stočili řeč na ty naše nejbližší, a ona mi začala vyprávět svůj příběh ze života.

Můj manžel, začala vyprávět, rád sedával v křesle u televize a pravidelně jedl oříšky, které zbožňoval.Seděl v křesle a házel si je doslova do pusy.
Několikráte jsem mu říkala ať to nedělá, aby mu nezaskočilo.
Marně, dělal to pořád a to skoro celý život.
Jednou večer jsem slyšela z obýváku jak kašle, až se spíše dusí.Rychle jsem běžela, abych mu pomohla.Mlátila jsem ho do zad, no prostě jsem se mu snažila všemožně pomoci.
Trvalo to nějakou chvíli, ale po opravdu dramatických okamžicích, se nám povedlo to zvládnout.Ale to nebyl zdaleka konec.

Vyčerpaný a zpocený manžel si opět sedl do svého oblíbeného křesla, a za nějakou neurčitou dobu si opět začal házet ty své oblíbené oříšky do pusy.
Celá věc se znova opakovala, já běžela do obýváku ..... , no, ale tentokrát jsem mu už pomoci nemohla, udusil se mi přímo před očima.

Na tento příběh oné paní si někdy vzpomenu, a to až mě zamrazí.
U tohoto příběhu se kolikráte ptám, byla to náhoda nebo snad osud?,
mě vychází tak, nějak, osud.