Labyrint bez úniku

Dodatek pro paní učitelku Kripnerovou:

Tímto dodatkem Vám chci dokázat, že povídka je skutečně mé dílo. Nikde jsem ho neopsala, ale poctivě na něm pracovala. Nikdo jiný k této stránce nemá přihlašovací údaje, tudíž by tento vzkaz Vám nemohl nikdo jiný dopsat.

 

Náhle jsem se probudil.  Nebylo to žádné pozvolné probouzení. Bylo to, jako bych se něčeho vylekal. Zprudka jsem dýchal, mé tělo bylo lesklé potem a okamžitě mi mozkem projelo, nezdálo se mi to. Srdce mi bušilo zběsilým tempem a cítil jsem, jak mě zachvacuje panika. V hlavě mi třeštilo a jedna myšlenka střídala druhou. Násilím jsem si řekl, dost. Musím si to v sobě urovnat, nebo se zblázním.

„Uklidni se a dýchej“ opakoval jsem si stále dokola.

Položil jsem se zpátky na polštář a vnímal jsem jen nádech a výdech. Vnucoval jsem si, že hlavu mám prázdnou, že se nic nestalo, že to všechno není pravda, ale je. Znovu to začíná, panika a srdce mi buší. Rychle vstanu, zakopnu o kalhoty pohozené na zemi a utíkám do koupelny. Pustím sprchu a nechám na sebe tryskat ledovou vodu. Lapám po dechu a v ten okamžik mi bleskne hlavou, žiju, ale jak dlouho ještě budu?

O rok dříve

Byl to šíleně dlouhý týden. Nemohl jsem se dočkat, až roztřídím papíry před sebou. Poslední z úkolů před volným víkendem. Napil jsem se kávy a zakručelo mi v břiše. Zase jsem se nestihl ani najíst. Zvedl jsem hlavu a viděl, jak se Saša marně snaží nacpat všechny šanony do police. Najednou mu poslední desky vyletěly z ruky a všechny papíry co byly uvnitř, se rozletěly.

 „Sakra“ zařval.

„Mám toho tak akorát dost.“

 Kouknul na mě, obešel stůl a zhasnul.

„Co blbneš, potřebuju to dodělat.“

Naprosto mě ignoroval a skrz zuby prohodil něco v tom smyslu, že práce počká. Alexandr, nikdo mu neřekne jinak než Saša. Je skvělý parťák, pracovitý, zodpovědný a je s ním sranda. Jen má občas nečekané výpadky, zrovna jako teď.

Kouknul na mě a povídá: „Končíme, zvu Tě na skleničku a něco k snědku.“

A tak jsme se sbalili a vypadli. Nedá se nic dělat, nový týden začne restem. Papíry neutečou.

Vyšli jsme z budovy a okamžitě ze mě spadl stres. Vyhlídka volna byla jako balzám. O hodinu později jsme již seděli v nedaleké restauraci a v ruce drželi třetí sklenku whisky. Naprosto jsem se uvolnil a bylo mi skvěle. Tělem mi prostupovalo příjemné teplo a vůbec se mi nechtělo domů. Stejně tam nikdo nečeká, tak co. Poslouchal jsem hudbu, vnímal Sašovo vyprávění tak na půl, když vtom jsem uslyšel „Ahoj.“

Stála před námi a víc než srdečně se vítala se Sašou.

„Promiň, to je Stela.“ Řekl.

Jako by měla dvě tváře. Byla okamžitě vážná, mile se na mě usmívala a podávala mi ruku.

„Velice mě těší.“ řekla

Měla příjemný, melodický hlas, který vyvolával mrazení na šíji. Od první vteřiny mě neskutečně přitahovala, jako magnet. Každý její pohyb, pohled a slovo ve mně probouzelo vzrušení. Vší silou jsem se snažil ovládat. Usedla naproti nám a já si uvědomil, že pro mě večer, teprve teď, opravdu začíná. Cítil jsem hmatatelné jiskření a každá další sklenička ten pocit zesilovala. Její parfém byl všude kolem mě. Večer rychle utíkal a já se pohledem snažil posouvat ručičky hodinek směrem dozadu. Přestal jsem počítat skleničky a vnímal jen ji. Najednou mi bylo jasné, jak tento večer skončí. Saša se už dávno rozloučil, když řekla „Na co ještě čekáš?“

Ta slova mě zasáhla jako elektrický proud. Již nějakou dobu jsem žil sám a občasné povyražení bylo vlastně jedna velká nuda. Takové sáhnutí do minulosti, jistota, kterou znám. Tohle byl příslib dobrodružství, neznáma, vášně a drzosti. Byla opravdu drzá a neznala hranice. Nic nebylo tabu, a když jsem naprosto vyčerpán zjistil, že svítá, řekl jsem si, že přesně tohle jsem potřeboval. Po mém probuzení byla pryč, žádné ahoj, žádný telefon, žádné příště. Docela se mi ulevilo, jsem zvyklý žít sám a nechtělo se mi případně lhát.

Současnost

„Vodu, prosím, mohl bych dostat sklenici vody?“

Poslední slovo se mi zadrhlo v krku. Najednou jsem se chytil křečovitě židle, začalo mi hučet v uších a viděl jsem bílo. To není pravda, to přeci nemůže být pravda.

„Prosím, mohl byste mi opakovat, to, co jste právě řekl?“

Doktor se ve svém pohodlném křesle se narovnal, zhluboka se nadechl a řekl: „Je mi to líto, vaše testy jsou pozitivní. Pozitivní na vir HIV.“

Od toho momentu se mi jeho další slova vzdalovala, přecházela v šumění a vše kolem mi splývalo dohromady. Umřu, na to jediné jsem myslel.

„Posloucháte mě?“

Snažil jsem se vší silou soustředit.

„Vaše reakce je zcela normální. Víte co? Uděláme to jinak. Domluvíme si další schůzku a vy si teď půjdete odpočinout. Souhlasíte?“

Kývnul jsem hlavou jako loutka. Podal mi ruku, nález s dalším termínem, já se otočil a zabouchl dveře. Jen tak, jako by nic. Ale nic není jen tak. Chtělo se mi řvát, vybít ze sebe ten šok, lítost a vztek. Emoce se střídali jako na houpačce. Aniž bych se ovládal, pěst mi vystřelila do zdi.

Ostře to zabolelo a vzápětí jsem uslyšel: „Chlape, zbláznil jste se?“

Nereagoval jsem, jen jsem si třel pohmožděné klouby a koukal na toho, kdo na mě nevěřícně zíral. Bez jediného slova vysvětlení jsem se otočil a krokem, připomínající chůzi opilce jsem se ploužil z budovy ven. Foukal ostrý vítr, zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl se kolem sebe. Jak je možné, že je tu vše jako před hodinou, jako by se nic nezměnilo. Změnilo, ale pro mě a zásadně. Kolik času mi zbývá, co musím stihnout a dalších tisíc otázek se mi honilo hlavou. Vzápětí mi hlavou projela bolest a tupé dunění.

„Promiňte, pane, nechtěl jsem.“

 Stál přede mnou kluk, sahal mi do pasu a držel v ruce kopací míč.

 „Děláš si srandu? Tady není hřiště, táhni odsud.“

Kluk vyvalil oči, začala se mu třást brada, otočil se a začal utíkat.

„Počkej!“ křičel jsem za ním, ale on utíkal, jak nejrychleji mohl. Vybil jsem si vztek a strach na někom, koho jsem měl laškovně vytahat za ucho a mrknout na něj. Musím se krotit. Potřebuju kafe a spát.

Zavolal jsem do práce, že přijdu až zítra. Cestou jsem si koupil sekanou a rohlíky s vědomím, že to stejně kupuju zbytečně. Nedostanu do sebe ani sousto. Snad jen v sobě buduju zdání, že je vše jako dřív. Opravdu jsem si šel lehnout, ale oči mi neustále těkaly po místnosti a jedna myšlenka střídala druhou. Trvalo dlouhou chvíli, než jsem měl pocit, že padám. Úplně jsem se tomu poddal a konečně usnul.

Nejhorší je utřídit si vlastní myšlenky. Co dělat, jak se k tomu postavit. Jak to říct v práci, své rodině. Jak dát najevo, že nestojím o žádný soucit, že nechci poslouchat jakékoli otázky.  A to nejdůležitější je, jak ten fakt začít respektovat a naučit se s ním žít? Nejde udělat nic, výsledek bude pořád stejný. Milion otázek a nápadů, bez dobrého konce. Labyrint bez úniku.

Probuzení, šok, sprcha, kromě šoku, vše jako každý obyčejný den. Ze sáčku na mě vykoukli rohlíky a já si uvědomil, že mám hlad. Alespoň jedna normální věc. Žvýkal jsem sekanou a přemýšlel o tom, jak přijdu do práce a řeknu: „Lidi, na nic se mě neptejte, jsem HIV pozitivní.“

Pěkná blbost. Musím se s tím poprat co nejdřív, ať to mám za sebou.

Jen co jsem otevřel dveře, byl slyšet klasický cvrkot.

„Ahoj“ volá na mě Saša od svého stolu.“

„Co se tváříš jak citron, měl jsi volno, co já bych za to dal.“

Nedal, to mi věř, říkám si v duchu. A v tom momentě jsem měl jasno v tom, že nikomu nic neřeknu. Zatím.

Dny potom plynuly jeden jako druhý. Stále jsem odkládal návštěvu rodičů. Byl jsem si moc dobře vědom toho, že neumím lhát, a že bych musel s pravdou ven. Vymlouval jsem se proto na nachlazení a doufal, že realitě trochu obrousím hrany. Alespoň jsem si to nalhával. O tom jsem se měl přesvědčit následující návštěvu u lékaře. Šel jsem tam s rozhodnutím nepodléhat panice. Bohužel, panika mě zachvátila okamžitě při vstupu do ordinace.

„Dobrý den,“ vítal mě lékař.

Natahoval pravici a já si hned pomyslel, že se mě neštítí a chce mi to dát najevo. Hezké a milé gesto, řekl bych za jiné situace, ale teď mi to přišlo povrchní a průhledné. Najednou jsem ve všem viděl něco víc, i to co tam není. Začal jsem být paranoidní a odporný sám sobě.

„Dobrý den“ odpověděl jsem.

„Prosím, posaďte se. Vypadáte lépe. Jak vám je?“

Co na to říct? Nikdy mi tak dobře nebylo. Nebo, nebojte se, nic se u mě nezměnilo.

Odpověděl jsem: „Bez komentáře.“

„Vím, že zpráva, kterou jsem Vám dal minule, je pro vás naprosto zdrcující, ale věřte mi, že Váš život smysl neztratil. Je velmi důležité si životní styl, vámi nastavený, jako je práce, vztah, udržet tak, jak jste zvyklý. Samozřejmě přizpůsobený současnou skutečností.“

Nadechl se a pokračoval:

„Jistě, jsou zde jasná a důležitá omezení jako je sex, otevřená, krvácející zranění a další. Vím, myslíte si, to já všechno vím, ale je důležité vědět, že na tom teď opravdu záleží. Jste zodpovědný sám za sebe a jen vy můžete svou opatrností a zodpovědností rozhodnout o žití a nežití těch druhých. Jsou to tvrdá slova, já vím, ale musím Vám to říct bez obalu. Navrhuji toto. Je třeba udělat spoustu výchozích vyšetření, proto, abychom je postupem času porovnávali s budoucími a správně vyhodnocovali Váš zdravotní stav. Vypíšu vám žádanky a vy si dojdete na odběry a další vyšetření. Spolu se domluvíme přesně za měsíc. To už tu budou veškeré výsledky hotové. Nechci Vás zbytečně zatěžovat a tím pádem stresovat.“

Když jsem nic neříkal, zeptal se: „Domluveno?, Máte otázky?“

Stresovat, jako by to víc šlo, pomyslel jsem si. Zavrtěl jsem hlavou, zvednul se a s nataženou rukou čekal na ty papíry „smrti.“

Zvláštní, jak jsem si okamžitě začal život dělit na časová pásma. Mám měsíc. Měsíc života, téměř jistý. Dokonce jsem pocítil i trochu radost. Vážně, hotový případ pro psychiatra.

Večer jsem si otevřel láhev, zkoumal tu medovou barvu whisky a vychutnával její výraznou chuť. A náhle jsem věděl, že jsem připraven. 

Vzal jsem telefon, vytočil číslo a po třetím zazvonění: „Ahoj, zlatíčko.“

„Ahoj, mami, jak se máte?“

„Dlouho jsi u nás nebyl, už jsi v pořádku?“

„To víš, že ano, mám tě rád, mami.“

„Já tebe taky, moc, přijeď domů.“

„Přijedu o víkendu a zůstanu.“

Rychle jsem se rozloučil, protože se mi svíralo hrdlo, štípalo mě v očích a hrozilo, že to nevydržím. Nesmím jim ublížit a pravda bude horší než lež, které se vůči nim dopustím. Nalil jsem si další sklenku a vypil ji na ex. Chtěl jsem se opít, ale mozek mi říkal ne.

Dny, které nadcházeli, byly plné napětí a stresu. Snažil jsem se vypnout, ale čím víc jsem chtěl, nešlo to. Bouchal jsem jak saze a v práci mě nikdo nepoznával. Moje nesoustředěnost vyústila i ve slovní potyčku se Sašou a to mě opravdu mrzelo.

„Chováš se jak blázen, jestli se ti něco stalo, vezmi si dovolenou.“

Věděl jsem, že je čas to opravdu udělat. Pokud se budu nadále chovat takhle, ohrozím svou práci. A nejen jí, i dlouholeté přátelství. Záleželo mi na obojím a nesmírně mě štvalo, že moje současná situace ze mě dělá někoho, koho ani sám neznám.

Zbývající dny volna jsem nedělal nic. Postel se stala mou nerozlučnou přítelkyní. Psychicky jsem se připravoval na víkend a setkání s rodiči.

V pátek jsem vstal, dal si rychlou sprchu a šel matce koupit kytku. Už dlouho jsem jí žádnou nepřinesl. Dokola mi hlavou běželo, že musím mlčet. Nesmím ukázat svůj strach. Musím se chovat naprosto přirozeně. Cestou jsem si pustil hudbu a snažil jsem se dostat do pohody. Hudba, jindy zaručený recept, ale dnes nefungovala.

Cesta utekla, a když jsem spatřil dům rodičů, znovu se o mě pokoušela panika. Tichý hlas našeptával, otoč to, ale přeci nejsem srab. Co jsem si nadrobil, musím sníst. Ze všech sil jsem nasadil úsměv a otevřel dveře.

„No, konečně“ popadla mě matka kolem krku.

Táta stál za ní a trpělivě čekal, až mě matka pustí. Pak mě objal, bouchl do zad a řekl: „Vítej doma.“

Posadil jsem se na sedačku a okamžitě byly přede mnou talíře s jídlem. Jako bych nejedl minimálně týden. Napadlo mě jak hodná máma je, a že musím jíst, i když na to nemám pomyšlení. Ona totiž razí heslo, zdravý člověk jí. Když jsem dojedl, nabídli mi víno, ale odmítl jsem s tím, že dobírám léky a nemůžu. Nechtěl jsem riskovat, že se uvolním natolik, že rodičům řeknu své tajemství. Bylo to mé tajemství, které jsem chtěl udržet co nejdéle. Nevěděl jsem, jak jinak zabránit tomu, aby se nezhroutili. Jak jim mám vysvětlit, že se to stalo zrovna mně? Bylo to víc než jasné, ale jak povědět mámě a tátovi to, že jsem si přivedl do postele někoho, koho ani neznám. Každou touto zkušeností, jako byla tato návštěva, jsem si uvědomil, že lžu. Lžu, i když nechci. Musím je chránit od bolesti, a až nebude jiné cesty, teprve pak, jim vše řeknu. Všechno má svůj čas.

Ráno jsem vstal později a našel mamku na zahradě, jak pleje záhon.

„Ukaž, pomůžu ti.“

„Jsi hodný, to víš, už nevydržím dlouho ohnutá,“ usmála se na mě.

Plel jsem jak robot a poslouchal, ne to co říkala, ale jen intonaci jejího hlasu. Byla to taková kulisa a já mohl v klidu přemýšlet, jak ten víkend nezkazit.

„Posloucháš mě?“

„To víš, že ano.“

„Mami, kde jsou nůžky, zastřihnu ti ty kytky.“

Podala mi je z košíku, který měla vedle sebe.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem tam strčil prst a ucítil ostrou bolest.

„Au“ vykřikl jsem a instinktivně vyskočil na nohy.

„Ukaž, utíkej si to rychle umýt, já ti to zavážu.“

Pospíchal jsem do koupelny, kde bylo hned jasné, že rána není hluboká, ale silně krvácí.

Fascinovaně jsem zíral na tu jasně červenou krev a říkal si, musím sám.

„Ukaž, zavážu ti to“ ozvalo se vedle mě.

„Já sám, mami, nic to není, jen škrábnutí“ a natáhl jsem se pro gázu, kterou mi podávala.

Když byl prst ošetřen, důkladně jsem umyvadlo vyčistil a pro jistotu vydezinfikoval.

„To jsi nemusel, zlato.“

Musel, mami, jen netušíš, proběhlo mi hlavou.

Zbylý čas strávený u rodičů již proběhl klidně, bez dalších ohrožení. Byl jsem rád, protože příhoda ze zahrady mě naprosto vykolejila. Když jsem odjížděl, na zadním sedadle auta se válela cestovka plná dobrot. Jen nevím, kdo je sní. Vezmu to do práce. Naposledy jsem se otočil, poslal mamce pusu a zamával oběma.

„Tak co, už jsi to zase ty?“ vítal mě Saša v práci.

„Chyběl jsi tu, nejsem zvyklý, že tu nejsi.“

„Jo, v pohodě, promiň, posledně jsem měl nějaký výpadek“ usmál jsem se na něj a byl jsem opravdu rád, že ho vidím.

Nyní přede mnou byli další testy. Vstal jsem brzy ráno, připravil moč k vyšetření a jel do laborky. Napadlo, mě, jak je zvláštní, že mi dělají odběry ve stejné laborce jako ostatním. Dříve mě nenapadlo na to jen pomyslet. Bylo divné pozorovat sestru při odběru krve a mít v hlavě, jsem nakažený.

Tolik bych potřeboval na tu skutečnost chvíli zapomenout, ale je to nemožné. Cokoli dělám, v práci, když poslouchám hudbu, když jím, s lidmi i bez nich, pořád to mám v hlavě. Počítám dny, které mi krátí měsíc, a každou volnou chvilku sbírám informace o mém onemocnění. Vím, a přesto věřím, že něco najdu. Je to jako předem prohraný útěk. Nemožný útěk. Cesta neexistuje. Nelze se s tím smířit.

Přestal jsem kohokoli kontaktovat, chodil jen do práce a domů. Byl jsem schovaný jako krtek. Chvilku na světlo a hned utéct do tmy. Moje nová situace mě naprosto izolovala, odcizila ostatním, donutila mě lhát i rodičům. Nenáviděl jsem sám sebe.

Můj stav změnil ještě něco. Jako bych najednou viděl všechno jinak. I déšť jindy protivný, byl najednou dokonalý. Každý paprsek slunce byl zázrak a barvy měli několik podtónů. Všímal jsem si tváří, které chodili naproti mně, a cítil jsem, kdo je šťastný a kdo ne, kdo cítí bolest, kdo pospíchá, kdo přemýšlí. Chtěl jsem vnímat naprosto vše, co se dá a co jsem schopný do sebe vstřebat. Motýl byl najednou MOTÝL a žížala, ŽÍŽALA.

Pořád jsem odpočítával čas, kolik roků mi zbývá, jak dlouho to budu skrývat, jaké intervaly budou mezi prohlídkami, úplně mě to vysávalo.

Další možnou cestou, rádoby únikem byl nápad pravidelně cvičit. Nasadil jsem tempo, tak vysoké, že nebylo možné vydržet. Přikládal jsem to mému stavu. Až v klidu jsem si uvědomil, že vlastně nejím a slabost plyne z toho. Jenže je problém říct si, jez. V krku mám záklapku, polknu sotva malou snídani. Bylo mi jasné, že ani sportem cesta nevede.

Často mě napadlo, že mám myšlením zavařenou hlavu. Docházelo u mě i na stavy, kdy jsem v současnosti viděl dokonce klady. Například to, že nemám vlastní rodinu. Představa ženy a dítěte, byla pro mě naprosto šokující. Jak lidé, jako já, ti, kteří mají doma někoho, kdo je čeká, dokážou žít sami se sebou? Koukat na ně a říkat si, umřu. Řešit i další věci jako je jejich zabezpečení po smrti. Jen si to vybavím a mám husí kůži.

Říká se, že člověk potřebuje 21 dní, aby si vypěstoval návyk. Na cokoli. Opravdu? Vždyť není možné si zvyknout na skutečnost, že umírám. Pak jsem si řekl, že je to trest. Za to, co jsem dopustil. Chtíč zvítězil nad rozumem. Je jedno, jakým směrem se ubírají mé myšlenky. Cokoliv vymyslím, i když to vypadá nadějně, závěr zůstává stejný. Nic mi nepomůže. Zemřu. Jinak, než jsem si maloval, ne jako starý dědek v teplé posteli. Zemřu jako člověk, kterému selže imunita. Jako někdo, kdo bude odkázán na pomoc druhých. Jako někdo, koho se ostatní budou bát. A mají proč.

Čím déle jsem to věděl, místo toho, abych se uklidnil, zachvacovalo mě naprosté šílenství. Pak jsem dostal nápad. Musím se někomu svěřit. Ale komu? Rodiče nepřipadají v úvahu, s nikým se od té doby nevídám a jediný opravdový přítel je Saša. Ale je možné se mu svěřit s něčím takovým? Až zjistí, co mi je, bude se mi stranit. Nasadím mu brouka do hlavy, vždyť to byl on, kdo mě se Stelou, seznámil, i když náhodou. Je to víc než těžká zkouška přátelství. Rozhodl jsem se, říct mu pravdu.

Ten den jsem ho pozval na to samé místo, jako on mě před rokem. Chvíli jsme si povídali o pracovních věcech, a když jsme vše probrali, už ani minutu jsem své přiznání neodkládal.

„Musím ti něco důležitého říct, Sašo.“

„Hm, znám tě, když začneš takhle, je to opravdu důležité.“

,,Pamatuješ, jak jsme tu seděli loni, jak přišla Stela?“

„A jak jsi jí sbalil?“ začal se smát.

„Člověče, ty jsi měl víc štěstí než rozumu. Každej kluk na střední jí chtěl.“

„No, právě, rozum jsem neměl žádnej a štěstí taky ne.“

Zhluboka jsem se nadechl a vyslovil to, co mi změnilo život už navždy:

„Sašo, já jsem HIV pozitivní.“

Seděl, vytřeštil na mě oči a otevřel pusu. Pak zamrkal a řekl: „Zbláznil ses?“

„Jak to, jak dlouho?“

Odmlčel se, zakroutil hlavou a řekl: „Co budeš dělat?“

„To nevím. Výsledky prvních testů znám jen pár dní. Proto ten výbuch v práci, ta dovolená.“

„To chápu, ale víš jak?“

„Jistě nevím, napadla mě jen Stela, vždyť víš, byl to úlet na jednu noc.“

„Vůbec nevím, co ti mám říct, je mi to vážně líto, ale nevím, jak ti pomoct.“

„Stačí, aby sis to nechal pro sebe. Až přijde čas a bude nutné to v práci oznámit, udělám to. Ani rodiče nic netuší. Jsi jediný, potřeboval jsem ti to říct, strašně dlouho jsem váhal, ale jsi můj přítel, doufám, že pořád.“

„Neumím si představit, že jsem v tvé kůži a že ti to říkám. Jasně, známe se tak dlouho. Jsem tu, kdykoli.“

„Děkuju.“

Ještě jsme chvíli poseděli a pak se rozloučili. Cítil jsem nesmírnou úlevu. Konečně je to venku. Můžu na něj koukat a vědět, že mu nelžu.

A opravdu jsem cítil, že se pouto mezi námi nenarušilo. Byl stejně přátelský, tak jak jsem ho znal. Opravdový přítel. I když se má situace nezměnila, žilo se mi najednou o něco volněji. Reagoval jsem na jeho vtípky a cítil, jak se po dlouhé době uvolňuju. Jenom díky němu. Říct mu pravdu byla ta nejlepší volba.

Ten čas jsem špatně spal, ale pokaždé, když přišlo naprosté vyčerpání, usínal jsem, jako bych upadl do bezvědomí. Byl to hluboký spánek a po probuzení jsem se cítil zas o něco silnější. Silnější, čelit té hrůze.

Domů rodičům jsem volal pravidelně, ale rozhovory zbytečně neprotahoval. Máma s tátou byli rádi, že mě slyší a já měl dobrý pocit z toho, že se vůči nim neodmlčuju.

Už mě nebavilo sedět jen doma a tak jsem se rozhodl, že vymaluju, alespoň se zabavím. Vzal jsem to opravdu důkladně, natřel jsem i topení, a když vše vonělo novotou a čistotou, připadal jsem sám sobě užitečný. Horší to bylo poté, když už nebylo co dělat. Seděl jsem v křesle se svou sklenkou whisky a civěl do zdi. Přestalo mě bavit jen chodit do práce a domů, kde jsem se utápěl v hořkosti. Nejhorší byla má nepřipravenost vyrazit mezi lidi, byl jsem jako časovaná bomba. Alespoň mi to tak připadalo.

Má fantazie neznala mezí a já si představoval, jak to povím rodičům, jak to oznámím v práci, až bude nutné odejít. A na úplný závěr má hlava vysílala obrázky o konci. Bude to bolet? Budu všem odporný? Dají mi to najevo a umřu sám? Nebo mi jen selže imunita a osudnou mi bude obyčejná chřipka? Milion možností, milion otázek.

Snažil jsem se získat co nejvíce informací. O nemoci, o lidech, kteří nemocní jsou, o omezeních v jejich běžném životě.  Byl jsem dost překvapený zjištěným faktem, že lidé jako já, žijí dále sexuálním životem. Od doby, kdy jsem věděl o svém onemocnění, mě ani nenapadlo, že můj život po této stránce může fungovat dál. Fakticky jsem si to neuměl představit. Možná by bylo jiné, kdybych měl partnerku, se kterou bychom se milovali. Po počátečním šoku z mé nevěry, pokud by mi odpustila, by bylo nutné si ujasnit pevná pravidla a umím si představit, že bych vedl uspokojivý sexuální život. Ale v mé situaci je nezávazný sex vyloučený. Vždyť by mě každá žena odmítla. Jsem tím pádem, až do svého konce, odkázán jen na sebeuspokojování.

Každým dnem mě napadali další a další věci. Naprosto běžné, v mém dřívějším životě, které najednou nejsou. Lehkovážnost, která byla potrestána nemocí. Teď platím daně, ale sakra velké. Občas jsem upadal do stavů sebetrýznění. Tak jako v den, kdy jsem si naordinoval film o AIDS. S úšklebkem, ať vím, do čeho jdu. Znám ho, ale najednou jsem daleko víc chápal pocity dotyčného a hlavně ten strach. Nemohl jsem ho dokoukat. Zvedl jsem se a rychlým krokem přešel do koupelny, kde jsem ponořil hlavu do umyvadla. A stačí, nebo vážně ztratím rozum.

Sžírala mě samota a tak, po dlouhé době, jsem vytočil číslo, které znám nazpaměť.

„Ahoj, to jsem já.“

„Copak, myslela jsem, že jsi umřel.“

Trefné, vážně, napadlo mě.

„Měl jsem toho teď hodně. Nechceš večer přijít? Dali bychom si víno.“

Po chvilce zaváhání, řekla: „Tak dobře, v osm.“

Chvíli mi bylo jako dřív. Opravdu jsem se těšil.

Bylo nutné nakoupit. Abych ukrátil čekání, rozhodl jsem se, že připravím i večeři. Maso, zeleninu, tak, jak to má ráda. Na víně jsem nešetřil a koupil k němu různé druhy oříšků. Přesně v osm zazvonila.

„Tak jsem tu“ usmála se.

„Jsem moc rád, že tě zase vidím, a promiň, fakt toho bylo hodně, proto jsem se neozval.“

Dala mi pusu a já instinktivně ucuknul. Zarazila se, v duchu jsem si spílal, jaký jsem blbec. Nechci jí nic říct, proto se musím chovat normálně.

„Pojď dál“ pozval jsem ji.

„Povečeříme spolu a povíš mi, co je nového“ mrknul jsem na ni.

„Vlastně nic nového nevím, co ty?“

„Jo, mám se fajn“ lhal jsem.

„Už jsem si říkala, že nezavoláš“ spolkla první sousto masa a vyzývavě na mne pohlédla.

„Proč bych neměl? Jen nebyl čas.“

Večer pomalu plynul a já se cítil dobře. Vždycky se mi líbila. Mohli jsme spolu mlčet, a přesto nám bylo dobře. Po večeři jsme se přesunuli na sedačku, pili víno, jedli oříšky a ona se o mě uvolněně opřela.

Na ten dotek mé tělo okamžitě zareagovalo. Chtěl jsem jí, stejně jako ona mě. Zaklonila hlavu, pootevřela ústa a čekala. Začal jsem jí hladově líbat a mé vzrušení se stupňovalo.  Vybízela mě k laskání a já vklouzl rukou pod její šaty. V okamžiku, kdy se její, téměř nahé tělo dotklo mé hrudi, zpanikařil jsem.

„Promiň.“

„Co se stalo, udělala jsem něco špatně?“

„Ne, vůbec, jen jsem unavený, zlobíš se?“

Tvářila se překvapeně. Nedivím se, moc dobře cítila, jak mé tělo na její doteky reaguje.

„To je v pořádku, mám odejít, chceš být sám?“

„Ne, zůstaň. Nechci být sám, jen dneska, nemůžu.“

„Dobře, to nevadí.“

Oblékla se, znovu se o mě pohodlně opřela a řekla: „Stejně jsi fajn.“

Bylo zvláštní vedle ní ležet a nedotknout se jí. Ještě nikdy se to nestalo. Ráno jsem se probudil překvapen tím, jak dobře jsem spal. Poprvé od doby, co znám svůj osud. Na posteli ležel lístek: „Musela jsem běžet, nechtěla jsem tě budit, až budeš chtít, ozvi se.“

Uvědomil jsem si, že se usmívám.

Celý den jsem byl uvolněný a dokonce mě napadlo, že se cítím dobře. Je to vůbec možné? Začínám si zvykat na vidinu smrti. Ne, není to možné, jen jsem zkusil zas jednou mít normální den, vlastně večer. Jako by se nic nestalo a já měl dlouhé, desítky let před sebou. Za ten pocit to stálo.

I Saša si všiml, že je mi fajn a měl z toho radost. Celý den jsme byli samý vtip a hodiny utíkali jako nikdy. Škoda, že nejde vrátit čas, ale dost smutku, dneska chci být v pohodě.

Ten den byl doslova regenerace. I žaludek se mi ozval po dlouhém hladovění. Nacpal jsem se k prasknutí, dal si sprchu a šel spát. Jako bych potřeboval všechny dluhy vůči vlastnímu tělu dohnat. Usnul jsem, jako když mě do vody hodí. Vůbec nic se mi nezdálo. Žádné noční můry. Nic!

Toho dne, jako by se ve mně něco zlomilo. Přestal jsem se litovat a přešel jsem na taktiku, můžeš si za to sám. Skončil jsem s válením a koukáním do zdi, přestal si vymýšlet nesmyslné činnosti a zakousl se do práce.

Kupodivu mě naplňovala, dřel jsem jako kůň, nekoukal se na hodiny a Saša mě pozdě odpoledne doslova vykopával z kanceláře. Domů jsem nepospíchal, chodil jsem pěšky přes park a koukal kolem sebe. Nasával ostrý vzduch a těšil se z toho, že vůbec něco cítím.

Blížila se další kontrola a já si nechtěl připustit strach. Vlastně už není z čeho. Od těch osudných slov bylo žití peklem a nic horšího už mě nemůže potkat. Výsledek znám. Prošel jsem si duševním očistcem. Zaslouženě, tak co si dál nalhávat?

Jsem připraven jít dál. Slyšet další rozsudky a čelit smrti. Doufám, že čeká někde hodně daleko. Nemíním se vzdát.  Tak moc bych rád, žil co možná nejnormálněji. Jen se bojím toho, že každá návštěva u lékaře mě hodí zpět. Bojím se toho, že pokaždé budu procházet tím, čím teď. Od začátku, znova a znova. Vlastně si protiřečím, jsem připraven a zároveň se bojím.

Měsíc utekl jako voda, i když je to zvláštní. Dny, kdy se cítím zle, se z pravidla vlečou. Teď to uteklo tak rychle. V práci jsem nahlásil, že nepřijdu, což při posledních přesčasech nebyl žádný problém.  K Nemocnici jsem se vlekl rychlostí šneka. Byl jsem objednán na určitou hodinu, ale trvalo dlouho, než mě sestřička zavolala dovnitř.

„Dobrý den“ zdravil mě doktor.

„Dobrý den“ odpověděl jsem.

Oslovil mne jménem, vzal do rukou mou kartu a odmlčel se.

„Víte, ani nevím, jak vám to mám říct.“ Poškrábal se na čele, podíval se na mě a pokračoval.

„Došlo k neomluvitelnému omylu. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát.“

„Prosím Vás, můžete už mluvit konkrétněji?“ Byl jsem celý nervózní z jeho řeči. Polévalo mě horko, které střídala zima. Naklonil jsem se dopředu a nedočkavě čekal na to, co mi řekne.

„Takže, v laboratoři při prvních testech došlo k záměně. Záměně vzorků, které byly přiděleny jiným pacientům. Tak se stalo, že pozitivní výsledek přišel pod vaším jménem. Další vzorky, odběry, které jste podstoupil, jsou jasně negativní. Mylně jsem Vám diagnostikoval HIV. Omlouvám se, je mi to líto. Tuším, čím jste si asi prošel. Na druhou stranu je to pro Vás vstupenka do života. Ale jak říkám, je to neodpustitelný omyl.“

Seděl jsem, zíral na něj a nebyl schopný říct půl slova.

Jsem v pořádku, nic mi není, neumřu, můžu žít. Myšlenky se mi v hlavě valily jedna přes druhou. Děkuju, děkuju, děkuju.

Už jsem v té ordinaci stresu nechtěl být ani vteřinu. Vrhnul jsem se k doktorovi, popadl ho za ruku a řekl: „Děkuju.“

„Jsem rád, že jste zdráv“ řekl a já vystřelil ze dveří.

Cítil jsem vlastní puls a nedokázal se uklidnit. Bylo to absolutní štěstí, nečekané a proto tak intenzivní.

Utekl jsem hrobníkovi z lopaty. To snad není pravda, musím spát, to je tak dokonalé, že to nemůže být pravda. Ale je!

Cestou domů jsem koupil láhev whisky a víno, po dlouhé době na oslavu. Uvědomil jsem si, že mám vlastně nesmírný hlad a tak jsem koupil samé dobroty jako salámy, klobásky, sýry, okurky a několik druhů pečiva.

Sašovi jsem poslal SMS: „Neuvěříš, zítra večer u mě!“

První co mě napadlo, že nechci být sám už ani minutu. Jak jsem si dřív mohl myslet, že je nudná.  Byl jsem hloupý. Byla skvělá, chápavá, i když nic nevěděla.

Stačilo jí říct: „Promiň“ ona se neurazila a věděla, že chci být s ní, jen jinak.

Bušilo mi srdce jako před prvním rande, když jsem vytáčel její číslo.

„Ahoj.“

„Ahoj, nečekala jsem, že zavoláš tak rychle.“

„Chci Tě. Přijdeš, viď a pospíchej!“

„Úplně jsi mě zaskočil, ale ráda přijdu, dej mi dvě hodiny.“

Položil jsem telefon a uvědomil si, že se usmívám, jen tak. Bylo mi skvěle.

Nebylo co uklízet po mém nedávném běsnění s výmalbou, jen jsem umyl pár kousků nádobí, připravil talíř a sklenky a naložil se do vany.

Mé tělo se postupně uvolňovalo.  Stále jsem dopouštěl horkou vodu a nechal plynout myšlenky. Pořád jsem cítil euforii a těšil se na večer. Důkladně jsem se oholil a použil novou kolínskou.

Oblékl jsem si košili, kterou jsem nechal napůl rozevřenou a rifle.

Zvonek. Konečně!

Jen jsem jí uviděl, začal jsem ji divoce líbat. První se mne snažila zarazit, ale poté reagovala tělem na každý můj dotek. Strhl jsem jí na postel a naše milování bylo rychlé, tvrdé a živočišné. Když jsem dospěl k vrcholu, bylo to tak silné, že mi to sebralo dech.

„Já netuším, co se u tebe od poslední návštěvy změnilo, ale tohle bylo dokonalé.“

Políbila mě na špičku nosu a lehla si mi na rameno. Cítil jsem naprosté uspokojení a totální, duševní únavu. Hladila mě špičkami prstů, nic neříkala a já jen vnímal její přítomnost.

Po dalším milování jsme seděli na posteli, uždibovali z talíře a pili víno. Na nic se neptala, jako by pochopila, že není nic důležitějšího, než být spolu.

Zůstala do rána.  Řekli jsme si spoustu věcí, které byli mezi námi dřív naprosté tabu. Uvědomil jsem si, jak moc po ní toužím, jak moc mi na ní záleží, a že udělám vše pro to, aby mi ze života neodešla. Loučili jsme se s tím, že si zavoláme co nejdříve. Ten slib jsem mínil dodržet.

Celý den jsem prospal a probudil se uvolněný a odpočatý. Musel jsem opět nakoupit, abych měl čím pohostit Sašu. Přišel v podvečer, celý zvědavý, co měla znamenat ta SMS.

„Vše se dozvíš, teď si sedni a jez.“

Koulel na mě očima a povídá: „Koukej to vysypat, už tě znám natolik, abych poznal, že se něco stalo.“ A podle tvé nálady to musí být dobrá zpráva.

„Sedíš?“ utahoval jsem si z něj.

„Jo, nenapínej mě.“

„Nemám HIV, jsem čistej.“

Koukal na mě jako na zjevení a pak se rozesmál. Smál se tak, až slzel.

„To jsi jako zkoušel, co vydržím, jo?“

Když se uklidnil, vyprávěl jsem mu vše od začátku. Jeho pobavený výraz se změnil napřed v úlevu, potom ale v rozhořčení, pramenící z křivdy.

„Zažaluj je, vyhraješ to, utrpěl jsi psychickou újmu a ještě na tom vyděláš.“

„Nemíním se soudit, jsem rád, že je ta hrůza za mnou. Chci ti jen poděkovat, že jsi zůstal při mně, i když jsem ti řekl pravdu. Málokdo by to ustál. Jsi vážně přítel, Sašo, děkuju ti.“

„Je čas slavit, nebo ne?“

„To je pravda, nalej, kamaráde, mám za tebe takovou radost.“

Už se zase široce usmíval.

Ten večer láhev whisky padla a ráno to bylo znát. Zbytek volna jsem prolenošil a jen jednou zvedl do ruky telefon, abych napsal SMS: Chybíš mi, brzy se ozvu.

Zbývala mi naplánovat návštěva u rodičů. Těšil jsem se, jak matku chytnu a řeknu jí: „Tak rád tě vidím.“

Zavolal jsem domů a vesele se ozvalo: „Přijeď, budeme moc rádi.“

Pomyslel jsem si, že mamce koupím opět kytku. A budu jí je vozit pravidelně. Posledně z ní měla obrovskou radost.

Pracovní týden byl jeden z nejpříjemnějších, jaké jsem kdy zažil. Saša na mě neustále mrkal, jako, že ví, a že je rád. Po práci jsem opět chodil pěšky domů, ale tentokrát proto, abych vnímal vše kolem sebe. Viděl jsem jinak, tak jako předtím, jen víc a tentokrát s radostí. Každý večer jsem telefonoval s tou, kterou jsem chtěl mít čím dál víc u sebe. Napořád. Je čas změnit můj život. Je čas ho žít, opravdu žít. Není radost, když není s kým, se o ni podělit.

Než jsem odjel, při jednom pravidelném večerním hovoru, jsem se zeptal, jako by nic: „Co kdybys u mě už zůstala?“

Ticho, dost dlouhé na to, abych si řekl, to jsi neměl.

„Myslíš to vážně?“

„To víš, že ano, chybíš mi, chci se domů těšit. Už nechci žít sám. Je mi s tebou dobře, znám tě, ty znáš mě. Nechci tě ztratit.“

„Jsi doma?“

„Jsem.“

„Za chvíli jsem u tebe. Promluvíme si.“

Ta chvíle byla nekonečná, a když konečně dorazila, objala mě a zašeptala: „Jsem tu a zůstanu.“

Držel jsem jí tak dlouho až sama chtěla pustit. Byl jsem šťastný.

K rodičům jsme jeli oba. Tu noc před odjezdem jsem jí pověděl pravdu. Vyslechla mě a neřekla ani slovo. Když jsem domluvil, tekly jí slzy. Chytla mě a řekla: „Mrzí mě, čím sis musel projít, ale jsem šťastná, že jsi v pořádku.“

Doma, u rodičů, jsme se zdrželi celý víkend. Našim jsem nic neřekl. Zbytečně by je to trápilo. Takhle nic nenarušovalo příjemnou atmosféru.  Na kytku jsem nezapomněl, a když mamka viděla, že jsem šťastný a ne nervózní jako posledně, byla spokojená. Loučení bylo veselé s příslibem brzkého návratu.

„Vaši jsou skvělí“ řekla.

„To jsou, jsem rád, že jsi jela se mnou.“

„Je dobře, že jsi jim nic neřekl.“

„Taky si myslím, mamka by brečela a to já nemůžu vidět, navíc, když bych jí trápil já.“

„Dokázala by se do tebe vcítit, věděla by, čím sis musel projít.“

Byl jsem o tom přesvědčen. Také bych jí zklamal v tom, že jsem nebyl zodpovědný, protože určitě by padla otázka: „Vždyť jsi musel vědět, že to nemůže být pravda?“

Musel bych odpovědět, ale jak?

„Mami, ale já jednou uklouzl.“

Nebo „Mami spal jsem s někým, koho jsem neznal, nechráněnej.“

Jak vlastně rodičům vysvětlit něco takového. Je dobře, že jsem je toho ušetřil.

„O něčem jsem přemýšlela, uděláme si hezký večer a povím ti o tom.“

Po večeři jsme si sedli, a protože nejsem trpělivý, nenapínala mě.

„Prožil sis něco, co téměř nikdo z nás. Lidí, kterým byl diagnostikován vir HIV je mnoho. Ale oni tu nemoc vážně mají. Neměli to štěstí jako ty. Slyší od doktorů, rodiny, přátel, jak se mají chovat, co nesmí dělat, jak se mají cítit. Vždyť ty sám víš. Napadlo mě, že bychom se spolu pokusili nasbírat co možná nejvíce materiálu o tomto onemocnění. Mohli bychom pak najít skupinu lidí, kteří jsou nemocní a pravidelně se scházejí. Určitě taková skupina existuje.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Protože tím, že jsi část jejich katastrofy zažil, jim lépe porozumíš. Lépe než jakýkoli psycholog. Ti lidé si připadají izolovaní, určitě uvítají přítele, který není nemocný a přitom ví, jak jim je. Co ty na to?“

„Promiň, jsem rád, že je to za mnou, neumím si představit, že se v tom pitvám znovu.“

„Nevadí, ale ještě o tom popřemýšlej, nemusíme hned.“

„Dobrá, stejně ti děkuju, jsi skvělá.“

Dal jsem jí pusu, objal ji, zavřel oči a tak jsme usnuli.

Druhý den v práci jsem si dokola přehrával její slova. Přicházel jsem postupně na to, že to není tak špatný nápad. Sám, kdybych byl nemocný, bych uvítal někoho takového. Člověka, který mi opravdu rozumí.

„Na co dneska pořád myslíš? Jako bys byl duchem jinde.“

Řekl jsem Sašovi o mém vztahu a našem rozhovoru. Byl tím nápadem nadšený.

„Neblázni, co si chceš rozmýšlet?“

„Sotva je to za mnou a už bych měl začít od začátku.“

„Blázne, má to alespoň smysl. Jdi do toho, pomůžeš lidem. I kdyby to byl jen jeden člověk. Ta tvoje holka je fakt třída.“

„Uvidím“ řekl jsem.

Uplynulo několik dnů, měli jsme za sebou stěhování a konečně to u mě vypadalo jako domov. Prožíval jsem nejkrásnější období v životě. Občas mi v hlavě vyskočilo téma HIV, ale nikdy jsem se u toho nezastavil. Tu myšlenku jsem odháněl jako děsivou noční můru. Až jednoho odpoledne jsem v televizi přepínal programy. Už jsem chtěl opět přepnout, když v tom mě upoutal dokument. Byl tam muž, ležící na posteli. Hubený, napojen na hadičky a šeptal. Šokoval mě výraz jeho tváře. Jako by z ní koukala smrt. Celý dokument jsem dokoukal téměř bez dechu. Byla to stručná osvěta a výstraha k tématu, které se mě nedávno týkalo. Náhle jsem byl rozhodnut. Zjistím o té hrůze vše, co se dá.

„Lásko, půjdeš do toho se mnou?“ zeptal jsem se, když přišla domů.

Okamžitě věděla, o čem mluvím.

„Věděla jsem, že ti to nedá. Dáme se do práce.“

„Jdeme do toho“ řekl jsem a usmál se na ni.

V následujících dnech jsem se ponořil do hledání na internetu a sbíral dostupné informace. Pokud chci vědět všechno, musím začít od začátku. Nejprve jsem pročítal různé články, četl diskuse a až potom jsem si utřiďoval materiál, který se mi zdál nejlepší. Nečekal jsem, že mě to tak pohltí. Informací bylo hodně, víc než to, bylo jich neskutečně mnoho. Získával jsem rozmanité střípky, které jsem se rozhodl uspořádat později. Na stole se mi kupili papíry a nejednou se stalo, že jsem slyšel: „Posloucháš, mě?“ Splnila, co slíbila. Pomáhala mi se sbíráním faktů zase jinak. Přinesla si z knihovny dostupný materiál a četla a četla. Během chvilek na jídlo, nebo při procházkách jsme si vzájemně povídali o tom, co už víme. 

Bavilo nás to oba. Nejednou jsme byli zaskočeni příběhy nemocných. Často byli izolováni vlastní rodinou pouze kvůli předsudkům.

Zkoušel jsem dohledat nějaký spolek, kde bych tyto lidi našel. Musí být pro ně určitou úlevou, když ví, že všichni zúčastnění jsou na tom stejně. Zavolal jsem lékaři, který mi dal zprvu špatnou a pak dobrou zprávu. Byl vstřícný a ihned jsem ho zaujal. Domluvili jsme si schůzku.

Ještě pořád nebyl roztříděný materiál, ale potřeboval jsem vědět, že to nedělám zbytečně. Nejvíce na mě působili fotky. Většina lidí, těch, u nichž následně propuklo onemocnění AIDS, byla podvyživená. Okamžitě jsem se zařekl, že nikdy tyto fotografie v případné diskuzi nezveřejním. Ti lidé, ví, co je čeká a nepotřebují to připomínat.

K lékaři jsme šli společně s mou přítelkyní. Nečekali jsme dlouho a sestřička nás pustila dovnitř.

„Tak rád vás vidím“ povídal lékař.

„Koukám, že jdete s přítelkyní, daleko veselejší návštěva než dvě předešlé“ usmíval se.

„Dobrý den, pane doktore.“

„Tak co máte na srdci?“

„Jsem tak rád, že nejsem nemocný, a právě proto, čím dál víc na ty nemocné myslím. Napadlo nás, že bychom se mohli s nimi vídat pravidelně a ukázat jim, že nejsou sami. Sám víte, jak se na ně ostatní dívají. Jen netušíme, zda existuje nějaké sezení, přednášky, scházení se lidí, takto nemocných. Mohl byste nám s tím pomoct prosím?“

Po chvíli ticha odpověděl: „Naprosto jste mě šokoval. Musel to být pro vás otřes, čekal bych, že se k tomu už nikdy nebudete chtít vrátit. A vy, právě naopak. Cením si toho, ani nevíte jak.“

Ze stolu vytáhl papír, něco na něj napsal a předal mi ho.

„Zde je adresa mého přítele. Bohužel, onemocněl stejným virem. Dali jsme spolu dohromady malou skupinku. Je to již pár let, ale scházíme se pravidelně. Řeknu mu o Vás a příští měsíc Vám zavolám. Sešli bychom se spolu u něj, souhlasíte?“

Jak bych mohl nesouhlasit. Byl jsem rád, že nám pomůže a navíc získávám čas, zjistit si další, nové informace. Nechtěl jsem s těmi lidmi mluvit jen o jejich nemoci, ale hlavně o sociálním zařazení. O tom, co je trápí v soukromí. Spousta z nich určitě bude mít za přátele jen ty zúčastněné.

Večer jsme ten krůček oslavili a bylo nám fajn. Měli jsme obrovskou motivaci. Přišel čas na vytřídění a uspořádání materiálů, které jsme shromáždili. Šokovalo nás, že jsme jich sehnali tolik. Utřídili jsme si zvlášť materiál o narkomanech a osobách nakažených při sexu. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si opět uvědomil, že chvíli jsem patřil mezi ně. Další ze složek byly těhotné ženy a nakažený plod. Bylo to nesmírně citlivé téma. Je jiné nakazit se vlastní nezodpovědností, ale tito dosud nenarození lidé, jsou odsouzeni zemřít ještě před vlastním narozením. Rodí se s osudem jasné smrti.

„Přemýšlela jsem“ řekla.

„Neumím si přestavit, že jsem těhotná a můj partner je nakažený.“ vzdychla a v očích měla slzy.

„Ale ještě horší je vědět, že jsem těhotná a nemocná. Že nosím dítě, které je nakažené. Umíš si to představit?“

„Neumím, je to hrůza, doufám, že nikdo takový v té skupině není.“

„Taky doufám, tohle bych nezvládla.“

Veškeré fotografie jsme uložili do krabice s původním odhodláním, nikdy je nepoužít.

Nezbývalo než čekat na telefonát doktora. Brzy jsme se dočkali.

„Dobrý den.“

“Zdravím Vás“ řekl jsem.

„Nerozmyslel jste si váš návrh?“

„Vůbec ne, přijme nás váš přítel?“

„Ano a velmi rád. Byl mile překvapen a těší se, až se s vámi seznámí.“

„To jsem rád, tak povězte mi, kdy a v kolik, případně kde?“

„Před domem na adrese, kterou jsem vám dal. Přesně za týden v 17 hodin. Hodí se vám to?“

„Ano hodí se nám to. Moc vám děkuji a už teď se opravdu těším.“

„Nemusím vám říkat, s jakými lidmi se tam setkáte, přesto buďte připraven i na negativní reakce.“

„Samozřejmě, moc dobře vím, jak jsem se cítil sám.“

„Ti lidé jsou skvělí, ale dejte jim čas.“

„Rozumím, ještě jednou děkuji.“

Týden utekl a mnou cloumala nervozita.

„Čeho se bojíš, vyjde to, uvidíš.“ říkal mi Saša v práci.

Vyjde to, to byla věta, na kterou jsem myslel, když jsme čekali před smluveným domem. Pak už jsem podával ruku hubenému muži. Stál, napřahoval pravici a čekal, zda ji přijmu. Ani na okamžik jsem nezaváhal a v očích toho muže zažehla světýlka.

„Toto je můj přítel Theo a toto je muž, o které jsem ti povídal“ představil nás pan doktor.

„Má přítelkyně, pane Theo.“

„Jen Theo, prosím“ usmál se na mě a to mi dodalo odvahu.

Zavedl nás do obýváku, kde sedělo asi šest lidí. Muži i ženy. Všichni byli hubení, s kruhy pod očima. Zvědavě si nás prohlíželi.

„Jsem“…kdo vlastně? Zadrhl se mi hlas.

„Chci být vaším přítelem. Chci být vaší oporou. Někdo, kdo si zaslouží vaší důvěru a získá vaše přátelství. Vím, jak se cítíte.“

„To si snad děláš srandu, ne?“ Z rohu se ozval drsný hlas patřící asi třicetiletému muži.

„Přijdeš sem a začneš říkat takové nesmysly. Vím, jak se cítíte, houby víš. Kdo si myslíš, že jsi?“

„Ne, to určitě ne, ale“ odmlčel jsem se a pak ze mě vyletěla ta věta.

„Jsem jedním z Vás“

„Tedy, byl jsem.“

Poté má ústa vypouštěla gejzír slov a vět a já jim vypověděl svůj příběh. Šok, bezmoc, vztek, strach, touhu, smíření a nakonec štěstí.

„A tak, jsem tady, protože, když jsem prožíval to, co vy všichni, nechtěl jsem být sám“ zakončil jsem své vyprávění.

Nějakou dobu bylo naprosté ticho. A pak jedna z žen řekla: „Závidím Vám.“

Jako by se tím prolomila stěna mezi námi. Každý z nich mi vyprávěl svůj příběh. Každý z nich byl jiný. Přesto všichni budou mít stejný konec. Smutný a nezměnitelný. Byl to večer plný emocí a na jeho konci jsem se cítil naprosto unavený, ale obohacený. Ti lidé mi ukázali, že život má smysl v každé situaci. Nerozhodujeme o tom, jestli se narodíme, ale spoustu věcí ve svém životě rozhodneme sami a je poté zapotřebí, nést veškeré následky. A tito lidé, přes svá vlastní selhání, sklidili můj nesmírný obdiv. Získal jsem nové přátele, kteří mají mne. Toto jsem s jistotou věděl, když jsem odcházel, s příslibem dalšího setkání.

„Bylo to fascinující“ řekla „A ty jsi byl skvělí.“

Dlouho jsem nemohl usnout, vše se mi prolínalo hlavou a byl jsem tak šťastný. Objal jsem tu, která mi ukázala, jak pomoct těm, kteří to štěstí neměli. Vídali jsme se pravidelně. Po čase se čím dál častěji stávalo, že jsem některé viděl i jinde, než u Thea. Některé návštěvy mých přátel se konaly v nemocnici, a vždy se oslavoval jejich návrat domů.

Muž, jenž se se mnou střetl při mé první návštěvě, byl nemocný nejdéle. Jmenoval se Martin. Nakazil se při oslavě vlastních narozenin, v naprosté opilosti. Ani nevěděl, jak se jmenovala. Připomněl mi mou vlastní minulost. Jeho hubenost přešla do vychrtlosti. Pomalu přestával jíst, jen pil a dál hubnul. Musel být hospitalizován v nemocnici v době, kdy už byla nutná trvalá nitrožilní výživa. Jeho obličej se propadal do polštáře a vystupovaly z něj jen tmavé oči z hlubokých důlků. Připomínal mi muže z dokumentu, na který jsem se jednou díval.

Stali se z nás semknutí kamarádi a mě nesmírně bolela představa, že ho určitě brzy ztratím.

„Vidíš, jak jsem dopadl.“

„Pořád jsi to ty“ řekl jsem.

„Už dávno ne“ smutně se usmál.

„Zase přijdu, odpočívej.“

 

 

Pálilo mě v očích, musel jsem ven a nadechnout se čerstvého vzduchu. Když jsem se rozhodl, že se budu scházet s těmito lidmi, nenapadlo mě, jak těžko se budu vyrovnávat s jejich odchodem. Myslel jsem si, že je to logické vyústění této nemoci. Ale tito lidé jsou mými přáteli a Martin pro mě znamenal ještě víc. Opravdu to bolelo. Bylo dojemné vidět ostatní, stejně nemocné, jak dávají Martinovi vědět, že jsou tu. Koukali do vlastní budoucnosti a nezřekl se toho ani jeden z nich.

Zemřel týden na to. Rozloučil se se mnou, jako by věděl, že je konec. Už jen šeptal, když mi řekl: „Žij lépe, než já.“

Zprávu o jeho úmrtí mi předal lékař, který rozdával karty i mě.

„Mrzí mě to, ale je to pro něj vysvobození.“

„Já vím.“ Tekly mi slzy a vůbec jsem se za ně nestyděl.

„Něco pro vás mám. Od Martina. Dal mi to pro vás včera.“

Nechápavě jsem na něj koukal, když mi předával kousek papíru.

„Děkuji, uvidíme se u Thea“ rozloučil jsem se.

„Určitě“ řekl.

Nevydržel jsem to až domů, před nemocnicí jsem usedl na první lavičku a rozevřel lístek. Byl krátký, napsaný kostrbatě, ale jeho obsah se mi vryl do srdce.

„Jsi jeden z nás, děkuji Ti, příteli.“

 

 

DOSLOV

Problematika onemocnění virem HIV a následné propuknutí nemoci AIDS je enormně rozsáhlá. Vzhledem k tomu, že o této nemoci s jistotou víme již téměř 40 let, je šokující, že stále není léčitelná. Údajně propukla mezi homosexuály, přesto toto, zůstává domněnkou. Nakažených přibývá i přes rozsáhlou osvětu.

Tímto příběhem jsem záměrně nakousla toto téma. Můj úmysl, nezveřejnit až do konce jméno hlavní postavy a jeho přítelkyně, je též cílený. Proč? Může to být příběh každého z nás. Každého. Jen, s největší pravděpodobností, bychom neměli takové štěstí.