Tramvaj č.5

TRAMVAJ Č. 5
Byla to pro ni tramvaj do stanice touha. Dojíždí na konečnou zastávku točna ve Vřesině. Má čas a jízdenky v kapse. Sedí na lavičce a sluní se. Pětka stojí a čeká na další zájemce o svezení, všechno je O.K.. V telefonu jí příjemný hlas říká: V pohodě to stíhám a budu na místě po půl desáté. A tady začíná informační šum spojený s jejím zlenivělým a přesluněným mozkem. Ozve se ostrý táhlý hvizd výpravčího a další, pětka se rozjíždí směr koupaliště a konečná Zátiší. Volá, že tramvaj právě vyjíždí z točny a pomalu se sune pryč ode mne. Z druhé strany telefonu se ozve: „Čekám už v Zátiší na tvou tramvaj“. Chce se jí brečet, takhle promarnit půl hodiny čekáním na další spoj. U cesty zastavuje autobus, ptá se řidiče, jestli nejede potřebným směrem. Smůla, jede do Klimkovic, opačným směrem. Má počkat na tramvaj číslo 5. Sedá si zpět na lávku a po obličeji jí tečou slzy, je přecitlivělá víc a víc. Telefon zvoní. Raději jej nezvedá, přijde zpráva: „Mam tady na tebe čekat“? Omlouvá se. Slzy jí tečou, ještě víc odpovídá: „Neomlouvej se! Moje chyba! Počkej - jestli Chceš“. Píše mu. Sedí na lavičce a čeká půl hodiny. Slzy jí nejdou zastavit. Byla by hrozně bohatá, kdyby se její všechny slzy změnily na perly. Myslí si: „ Pitomý přechod, její přecitlivělost a spolu ruku v ruce, nálada je pryč, slunce už nevnímá. Hřeje, ale pořád. Jede jiná tramvaj číslo 5. Utírá slzy zpod brýlí, a předstírá, že si čte knihu v tabletu. Hvízdot a další. Jedeme. Uvažuje: „Proč jsem si nepřečetla jeho smsku pořádně. Až do konce“. Slzy jí nejdou zastavit. Proč? Musí přemýšlet nad něčím jiným. Čte si na internetu maily a myslí na něj. „Počká na mě? Nebudu mít ubrečené oči? Jestli se teď začnu omlouvat, slzy mi poletí jak hrachy dolů“. Usmívá se, dává jí pusu, voní pivem.

Jdeme spolu k penzionu. Povídá mu: „Děláš, co mi na očích vidíš a co jsem si všechno přála: milování v přírodě - několikrát, výšlapy, procházky, jídlo, potraviny, snídaně do postele, tulení a mazlení, líbání a milování. Povídá mu: „Žádný hodinový hotel, pokaždé vymyslíš místečko jinde. Tohle jsem nezažila a děkuji ti“. Směje se. Je jí krásně. Jsou na pokoji číslo jedna, on v koupelně napouští rohovou vanu horkou vodou a jde chystat jídlo. „Jsi neskutečně pozorný, jak víš, že mám hlad“? Povídá. Ano má hlad, asi po něm. Usmívá se, jak zručně chystá jídlo a ona otvírá víno. Nějak divně voní, ale asi to tak má. Víno se snad nezkazí nebo ano? Přemýšlí: „Archivní vína přece leží dlouho na dřevěných policích ve sklepech“. „Je mi s tebou moc dobře“. Usmívá se na něho. Z vany se kouří a pára stoupá i se sirným zápachem. Jdou z vody, hezky do postýlky, tulit se a mazlit, hladit a líbat. Usmívá se, směje a ze rtů jí padají rudé růže přímo na postel. Je šťastně bohatá. Je nad ní a v ní. Šeptá mu: „Cítím tě a chci to s tebou“. Usmívá se. Celé letiště je pokryto velkými rudými růžemi.