Perla životodárnosti

Chci jít dál… místo splněných přání sedím v přeplněné čekárně.
„Číslo 279.“
V ruce třímám lísteček , který obsahuje pár znaků, tvořící dohromady cifru 355.
„Rozdělte se do skupinek! Černí nalevo a bílí napravo. Míšenci a jiné rasy za mnou.“ Nesnáším škatulkování… Vždyť přeci všichni dohromady tvoříme svět. My= lidé, zvířata, příroda, hory, voda…
„Rychleji! S takovým přístupem můžeme náš institut brzy zavřít.“ Fuj, kam se poděla lidská solidarita? Brečela bych… jenže tak nikomu nepomůžu.
Zvláštní místo s atmosférou smrti. Nad polovinou z nás se vznáší lehce, na druhé těžce dopadá. Tváře zde trnou nad nejistou budoucností… tělo se třese… na duši přichází mdloby.Cítím beznaděj! Za okny poletují ptáčci, omamně kvetou šeříky, zurčí pramenitá voda a… doléhá ke mně okouzlující dětský smích působící, jako balzám. Snažím se odreagovat. Avšak prostředí ostře bílé testovací budovy nepodporuje snění…
„Další! Kolikrát mám ještě opakovat číslo tři-pět-pět.“
Zpět do svého těla mě přivedl nekonečný soprán místní sestry.
„Dobrý den.“
Slušnost nepropagují, přesto zpoza stolu sympaticky vyhlíží pan doktor.
„Jdete na testy kvůli nákaze virem HIV?“
Právě vyřčená věta zněla, jako bodnutí nože a já se ptám cože? Překvapila mě tvrdá a nezvratná realita.
„Bohužel, ano.“
„Naši prevenci proti dalšímu šíření viru podporujeme výzkumem skrze formuláře.“
Vyjeveně koukám na napřaženou ruku s několika papíry formátu A4. Na objednací kartičce se jasně psalo: ANONYMNÍ, navíc tučně vytištěnou kurzívou. Proto mě zcela udivují nějaké dotazníky! „Slečno, haló. Žádné osobní údaje neobsahuje, nebojte se.“
Křížkuji už půl hodiny, občas se vcelku nudný průzkum proline otázkou typu : „Střídáte sexuální partnery častěji než 2krát do měsíce?“ Takže celkový vzhled počmáraných lejster vypadá následovně: 1. Ano// 2. x // 3. Ne // 4. x // 5. x // 6. Často….
„Hej vy! Teď běžte na konec chodby, zaklepejte, předejte žádanku, vyčkejte na vyšetření krve a ostatní náležitosti."
Nádech, výdech, nádech… Trpím panickou hrůzou z odběru té odporné rudé kapaliny! Místnost, která se skrývá za zavřenými dveřmi pro mě znamená utrpení… I když v poslední době všechny moje prožité měsíce vypadají, jako zlý hororový sen.
Vzpomenu si na začátek… rodiče mě vydědili, bratr poštval svou mafii proti mé mini firmě, milenec - podváděl, žárlil a navíc mě vyhodil z bytu, přátelé si o mě otřeli boty a ani se neohlédli, na vejšce mi neuznali diplomovou práci, ve vydavatelství odmítli uveřejnit sbírku říkanek pro děti…
Ptát se proč, již neoplývá žádnou cenou… prostě už nemůžu spoléhat na druhou šanci… promeškala jsem jich již mnoho…
Dopotácela jsem se až na scestí… a vybrala si lehčí, smilnější, sexuplnější, nedokonalý a nadnebeský směr… Náplní práce a mým denním chlebem se stalo nejstarší řemeslo na světě… Nesvalím však vinu, za svůj hořko- sladký konec, na nikoho a na nic… Trpím za sebe a pro sebe…
„Číslo 355, pojďte za námi.“
Znovu odkládám kabát, kabelku a klobouk na určené místo… již výše zmiňovaná zubatá se vtíravě plíží dovnitř… z lékařových úst slyším ortel smrti: „Pozitivní.“
Mimochodem jmenuji se Anděla…