Hladovej chlap

Ty se vracíš domů a setkáváme se oba zachumlaní v předsíni za radostnýho vítání Šakala, kterej nám záměrně brání v polibku. Odcházíme ruku v ruce z domu a Šakal nám vesele kříží vodítkem schody dolů.
Ani si nepromluvil a už ti v přítmí pouličních lamp odezírám z očí řízky, klobásy, pikantní guláše, ostrý fazole a moje nadejchaný kremrole.
Promluvím první, "Jak ses měl, celej ten boží den?". Nahneš se mi do kapuce, kousneš mě do nosu a laškovně pravíš: "Pracovně bohově, akorát mi nezbyl vůbec čas, pozřít jakýkoli boží dar. "

Cože si to řek? Já ti imrvére vyvářim, podstrojuju laskominy, při jejich výrobě vymejšlim lotroviny a ty, no ty láskyplně opečovávanej blázne co nejí "nic", se jenom usměješ, jakože nic...

Hezky si tím nožíkem nasranosti tiše zadělávám na vrásky z lásky a kouzelným úsměvem ti zavírám tvoje hladový ústa otázkou: "Tortilla u turka?, je to kousek..."
Hned blikáš na cestu těma svejma měňavejma očima rychlejc jak rozbitej semafor.
„Vem si Šakala!“, podáš mi vodítko a pelášíš si to přes přechod k Turkovi, „My na tebe tady počkáme“, hlásím tvým vzdalujícím se krokům.
Autobusová zastávka a park.
Park Šakal miluje, obkroužíme uslintaně jedno kolečko, přesně 5 minut, doba za kterou už si bude ten můj hladovej blázen plnit břuch.
Deset minut a břuch furt nejde.
Zakotvíme se Šakalem do útlého stínu stromu. Šakal hypnotizuje přechod, já zas lidi na zastávce.
Široký nástupiště, dobře osvětlený, každýmu čekateli je pěkně vidět až do bot. Ach ty ponožky… (představte si, i v zimě!!). Osum večer, shon jak ráno, všichni už nakoupený, tašky nemotorně přehazujou z ramene do ruky a pak zase zpátky, kde se jim nehezky krabatí výplně naducanejch zimních bund. „Kolik z těch výplní je asi molitanovejch?“, zeptám se mimoděk poslušně sedícího Šakala.
„Vypadá to na jednoho z deseti.“, štěkne na mě a zavětří na balíkama ověšený lidský hračky.
Najednou mi padne do oka bunda s černou sedmičkou na zádech. V levý ruce drží pečlivě zabalenou kytici. Nohy v šedivejch teplákách končí v netrpělivě podupávajích teniskách. Zapaluje si cigáro, pravou ruku strčí do kapsy tepláků a vykouzlí si pouhým gestem ženský bok. Při každým potáhnutí nese k ústům i tu kytici. Pro koho asi je? Sedmička začíná netrpělivě sledovat čas, já vlastně taky.
„Půl hodiny Šakale, zavoláme mu?“, místo odpovědi na mě ironicky zívne.
„To musíš čekat aspoň na trojitou porci!“, směju se sarkasticky do telefonu." 
„Hmm, víš, já už sem dávno doma a nadlábnutej, kde vlastně trčíte?“
„Hmm, víš, my tady na tebe pořád čekáme.“
„No a proč nic neřeknete?“
S trpkým úsměškem hovor ukončím. Zafouká vítr, zanese k nám bílkově křehké kvítky vonící po letním jasmínu. Ohlédnu se po větru a spatřím na zastávce černou sedmičku jak vztekle rve krásnou kytici do koše. Okolo se vznáší okvětní plátky, ženy na zastávce se naoko pohoršují a my se s úsměvem obracíme k domovu, čeká na nás najedenej chlap, nemusím už vařit a Papagéna může začít psát...