Cesta ven

Musela jsem chvátat, protože jsem nevěděla, kdy se Albert vrátí. Urychleně jsem naházela nějaké oblečení do malé cestovní tašky, přihodila pár dokladů, nějaké drobné a doufala, že až se situace uklidní, budu si moci přijet pro zbytek věcí. Nechtěla jsem ho teď ani vidět.
Zapínala jsem zip na tašce, když jsem slyšela, jak bouchly dveře. Nestihla jsem to, do prkenný ohrady, teď bude scéna… rozbrečím se nebo to ustojím?
„Kateřinko, drahoušku, už jsem zpátky.“
S taškou přes rameno jsem vyšla z obýváku a zamířila do chodby, kde stál. Doufala jsem, že se jen mineme, že neproběhne ten rozhovor… Rozpřáhl náruč a pokoušel se mě obejmout, aniž by si všiml mé zabalené tašky a toho jak jsem se tvářila.
„Musím jít,“ pokusila jsem se mu vyhnout.
„Nikam nemusíš, tomu taxikáři už jsem zaplatil, říkal, že na tebe čeká, neměla jsi s sebou dost peněz, viď?“
Zcepeněla jsem na místě.
Albert mi sundal tašku z ramene: „Akorát ses vrátila?“
Myslel si, že mám zabaleno z nemocnice. Jeho bezstarostný výraz se změnil, až když jsem si vzala tašku zpátky a řekla: „Nech mě, odcházím.“
„Co prosím?“
Prosmýkla jsem se kolem něj a brala za kliku.
„Kateřino!“ pevně mě sevřel nad loktem a trhnul semnou zpátky. „Přeskočilo ti?“
„Myslela jsem, že tě znám, ale stále se divím, co jsi vlastně zač…“
„Co se zase stalo?“
Zakroutila jsem hlavou. „Prostě mě nech být.“
„Sakra, to teda nenechám! Čekáš moje dítě! Nemůžeš jen tak zmizet.“
Neříkala jsem nic, jen jsem se pokusila vykroutit z jeho sevření.
„O co jde? Jde o ty letenky? Nebo o Žanetu? Rozleželo se ti to v hlavě?
„Ne,“ špitla jsem.
„Tak máš ty svý těhotenský nálady? Nechceš si raději zajít k psychologovi, než se zbůhdarma sebrat a odstěhovat?“ zvyšoval hlas a trochu semnou zatřásl.
„Ne,“ zopakovala jsem a cítila slzy na krajíčku.
„Tak sakra! Nemyslíš, že si zasloužím vysvětlení?“
No dobře. „Mluvila jsem se Sandrou. Chtěl ses s ní vyspat.“
„To ti řekla?“ zeptal se míně pobaveným tónem.
„Jen to řekni! Že si to celé vymyslela, že ty jsi vlastně oběť, stejně jako s tou druhou kurvou!“
„Ty jsi tak dramatická Kateřino!“
K mému údivu se Albert rozesmál. Vytrhla jsem se mu a měřila si ho znechuceným pohledem. Nenapadalo mě nic, co bych mu teď měla říct, proto jsem se konečně otočila k odchodu.
„Drahoušku, ty jsi prostě přesvědčená, že jsem parchant. Můžeš mi říct, od kdy to tak cítíš?“
„Od té doby co jsi Alžbětě řekl, že se jí narodí blbeček.“
„Dobře, bylo kruté, ale ta šance tady byla. Nicméně mi ještě řekni, kam se chystáš odejít, ke své matce?“
„Ano.“
„Fajn a vzpomeneš si, co ti řekla tvoje matka, když jsi jí oznamovala, že jsi těhotná?“
Pevně jsem zavřela oči, až se mi bolestivě stáhly svaly v obličeji. Už zase dokázal dostat mě tam, kam potřeboval. Nemohla jsem se ani otočit a podívat se na něj.
„Pokud si dobře pamatuji, zrovna nám negratulovala. Řekla ti ty samá fakta, která jsem řekl Alžbětě - a sice že se s Johnem znala chvíli, jako my dva. Jenže tvoje matka neví co mezi námi je, stejně jako já nevěděl, co spojuje Alžbětu a Johna. A ty, mě teď viníš z toho samého, z čeho svoji matku omlouváš.“
„Ale neřekla, že se mi narodí blbeček!“
„Uvědom si prosím, že tvoji rodinu nevyvraždil narušený maniak.“
Stála jsem k němu otočená zády a skrz sevřená víčka se mi prodraly první slzy. Albert mi zase vzal tašku a dlaněmi mě sevřel kolem ramen.
„Já chápu, že to máš teď rozhozené, že jednáš pod vlivem hormonů, ale drahá, ty se vyloženě snažíš hledat problémy, a když jim budeš věřit…“
„Žádné problémy nehledám, řekla mi, žes jí dělal návrhy a tys to nijak nevyvrátil! Takže není zas takový problém tomu věřit.“
„Kateřino, ten návrh jsem jí udělal jen proto, že jsem věřil, že by mi mohla dát tvoji adresu. Myslel jsem… ale spletl jsem se… musel jsem nechat sledovat Jamese, víš? Všechno to bylo jen na oko, abych mohl najít tebe.“
Pomalu jsem se otočila a zahanbeně pohlédla do jeho modrých očí.
„Už je to dobré?“ zeptal se a starostlivě pozoroval můj výraz. „Už nechceš odejít?“
Zakroutila jsem hlavou. „Promiň.“
„V pořádku,“ přitisknul mě do svého mohutného objetí. „Jen mi prosím tě slib, že to bylo naposled, je to únavné tě pořád dokola přesvědčovat o pravdě.“
„Promiň, promiň mi to,“ vzlykala jsem mu v náručí. „Když já nepoznávám ani sama sebe.“
„To bude dobrý, to k tomu prostě patří, mysli na naše miminko, na svatbu, na hezké věci a neposlouchej zlé jazyky, ano?“
„Když to bude holčička…“
„Ne, nechci ji pojmenovat po své sestře.“
„Elizabeth?“
„Barborka?“
A tak jsme pojmenovali naši dceru. Jenže ještě než se narodila, se ten milující Albert, který mě tehdy konejšivě hladil ve vlasech a opět mě přesvědčil, že je vlastně úplný světec, stal zrůdou, jakou byl celých osmnáct let.
Proč jsem neodešla? Neměla jsem kam. Moje máma zemřela, když mě chtěla překvapit a jela na naši svatbu. A sílu odejít jsem neměla, Barunka byla hodně nemocné dítě. Sama si nedovedu představit, jak bych to zvládla. Byla jsem Albertovi vydaná na milost a nemilost. Když jsem byla jeho ženou, všechno bylo v pořádku. Když jsem, ale byla Kateřinou, tou kterou jsem skutečně byla, většinou to nedopadalo dobře. Mile se usmát na muže, který mi přidržel dveře, bylo nepřípustné. Barunku jsme odmalička tlačili do nadprůměrných výkonů, aby se mohla rovnat svému otci. Už v pěti letech měla anglickou slovní zásobu rozsáhlejší, než děti v její věkové kategorii ve svém rodném jazyce. Borise jsme vychovávali stejně tak. Naše druhé dítě mě tehdy od myšlenek na rozvod definitivně odvrátilo.
Nezůstala jsem s ním jen kvůli dětem, ale i kvůli tomu, že nás dokázal zabezpečit. Většina mých kamarádek se potácela od nuly k nule, jejich Pepa Hnátek je možná miloval, ale z lásky nenakrmíš tři hladové krky. A tohle všechno mě k Albertovi přivázalo.
Všechny ženy, které manžel nebo přítel nikdy neuhodil, se jednohlasně shodnou: jen jedinkrát by na mě vztáhnul ruku a okamžitě bych odešla, nic by ho neomluvilo. Jenže milé dámy, on, než na vás tu ruku vztáhne, si vás omotá kolem prstu. Postará se o to, abyste neměly cestu ven. Dá vám pocit, že bez něj jste nic, nuly. Ať už je váš tyran boháč nebo chudák, vždy vás přesvědčí, že nejlíp se máte s ním.
Týrání ženy není jen o samotném aktu úderu. Psychologická hra, která je toho součástí neskutečně svazuje ruce. Když jsem vzdala školu kvůli dětem, říkával mi Albert, že kdybych se s ním teď rozvedla, mohla bych prodávat poloviční jízdné do autobusu, když jsem vystudovaná jen napůl. A tak mi podsouval vnitřní pocit a nejistotu, že bych se sama s dvěma dětmi neuživila.
Ono se řekne, osmnáct let je strašná doba. Ale abych pravdu řekla… minuly ani nevím jak. Jako kdyby se ta léta odečetla od mého věku a mě zase bylo těch čerstvých osmnáct. Láska, která mě nyní spalovala, mi konečně dávala sílu vidět dál, než do zítřejšího dne.