Jak jsem potkal Annu

(Jakási forma platonické lásky mi začala už v dětství, kdy si živě pamatuji jak jsem koukal na milostné páry a říkal si...."jednou....jednou vyrostu a budu zažívat přesně to samé co ti lidé. budu šťastný a budu milován." Bylo mi devět let a moje rodina mne PŘITOM MĚLA RÁDA. I proto dodnes nechápu jak jsem mohl už v dětství takové pocity mít.... no a pak přišla puberta a první nešťastná platonická láska, pak střední škola a více nešťastných platonických lásek.... Zkrátka vždycky jsem se do nějaké úžasné ženy bezvýhradně zamiloval, vždycky prošel strašným zklamáním a v podstatě se to POŘÁD opakuje až dodnes, kdy mi je 26 a člověk by řekl, že bych už mohl mít trochu rozumu.... zjevně nemám. Nejhorší na tom je, že z valné většiny si s těma slečnama opravdu rozumím a většinou jsme si psali nebo volali třeba i hodiny. Přesto jsem byl opakovaně odmítnut.)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na sklonku roku 2012 jsem byl na pokraji zhroucení. Byl jsem po "rozchodu" s jednou brněnskou slečnou, která se ukázala býti ledovou královnou, měl jsem příšerné pocity, že mě něco rozežírá zaživa, chodil k nejmenovanému doktorovi do Bohnic a látky ovlivňující psychiku bral jen velice sporadicky. Doktor mi nakonec předepsal antipsychotikum Dogmatil, se kterým mám dlouhodobé zkušenosti a nechal mě udělat psychologický dotazník, který jsem vyplňoval snad dvě a půl hodiny. Opakovaně jsem se pak u něj dožadoval odpovědi, co z dotazníku vyšlo a nikdy mi to nebyl schopen říct. Jediné co jsem z něj nakonec vypáčil, bylo, že hodnoty poruch všech příznaků jsou na tak vysoké úrovni, že není vůbec jasné, co že mi to vlastně je.

"Schizofrenii máte v krajních hodnotách, paranoiu máte v krajních hodnotách, Obsedantně kompulzivní poruchu máte v krajních hodnotách a to nemluvím o dalších příznacích," řekl mi.
"Skvělý... a co mám teda podle vás dělat?"
"Mně se z toho dotazníku zdá, že zkrátka voláte o pomoc. Měl bych pro vás řešení. Existuje tu jistý program ambulantní terapie, kam by podle mého názoru bylo velice dobré Vás zařadit."
"Dobře, tak já to teda zkusím," řekl jsem už fakt zoufalej a zároveň jsem chápal, že milý pan doktor si zkrátka už se mnou neví vůbec rady.

A tak jsem na konci dubna 2013 začal docházet na ambulantní terapii. Čekal jsem na ní půl roku a během toho jsem většinou nespal, hrál od noci až do svítání modifikovaný System Shock 2 a čekal na vysvobození. 
Pak nastal onen den. Blížil se konec dubna a byla tu Terapie. Začínala v osm ráno a končila většinou v 16:00. Nerad bych někoho odsuzoval, ale v podstatě se tam prostě jen kecalo v kroužku těch největších zoufalců, co jsem kdy viděl. Jeden měl gamblerské sklony, OCD a záchvaty vzteku. Další holka zas těžké deprese a další holka záchvaty úzkosti a ze všech vyzařovala neuvěřitelná beznaděj a touha po pomoci. Byla tam jediná hezčí holka a jeden týpek, u kterého jsem měl dojem, že jsme se potkali na Freezefestu nebo tak někde. Jmenoval se Mirek (jako jeden z mých nejlepších kamarádů z dětství) a okamžitě jsme si padli do noty. Celkově nás tam bylo tak deset a seděli jsme ve zvláštním malém přízemí, kde byly kytary, knížky, zdravotní balóny a působilo to tam docela příjemně. Každé ráno začínalo nějak takhle:

"Dobrý den." Přišla jedna ze dvou doktorek co tam pracovaly.
"DOBRÝÝÝ DEEEEN." Odpověděli jsme jí sborově. (Připadalo mi jako kdybych se vrátil do školy.)
"Tak zavřete oči. Snažte se uvolnit, na nic nemyslete a zhluboka dýchejte." To jsme dělali běžně tak první půlhodinu. Já ve svých hrůzných stavech samozřejmě zavřít oči ani nemohl, natož abych se uvolnil... a tak jsem prostě jen seděl, poslouchal oddechování ostatních a čekal až to skončí.
"Táák. A teď si řekneme jaký jsme měli víkend. Tak začněte třeba vy Aneto."
"Nooo, tak já jsem většinou ležela a měla deprese. Koukala jsem se na televizi a bála jsem se dojít na nákup, takže jsem byla o hladu."
"To není moc dobrý přístup Aneto. To se vám nestala ani jediná pozitivní věc? Vůbec nic?"
"Ne."
"Ale no tak, přece se Vám muselo něco přihodit! Cokoliv."
"No dobře....tak bylo asi dobrý, že se mi podařilo vyměnit povlečení a vyčistit si zuby. Na to jsem vlastně docela hrdá."
"No vidíte! To je ten PRAVÝ PŘÍSTUP! A co vy Mirku, jak jste na tom?"
"No tak mně se podařilo celý víkend nehulit, vypral jsem si prádlo a byl jsem za rodičma." řekl ten dredatej týpek co mi byl sympatickej a trochu se u toho křenil.
"NO TO JE NAPROSTO VÝBORNÉ!" Neskrývala svůj úžas doktorka. "A co vy Filipe? Co vaše gamblerství?"
"Nooo mně se podařilo celej víkend nejít na ruletu, ale pak jsem to nevydržel a zahrál si s kamarádem karty o peníze."
"No to je škoda, ale cením vaší snahu." řekla doktorka. 

Takle nějak to šlo od dalšího k dalšímu až konečně přišla řada na mně...

"No a co vy Jiří, jaký jste měl víkend?"
"Nooo.....tak já jsem byl na jednom festivalu. Poprvé jsem zkusil ketamin a docela se mi to líbilo, protože jsem konečně nemusel myslet na své tělo, celou noc a ráno jsme šňupali látku podobnou kokainu, pak i ten kokain, slušně jsem se opil a pak jsem doma chytil nějakej druh psychózy a prohledával celej byt tak dlouho, dokaď jsem nenašel aspoň jedinej prášek na spaní. Pak jsem díky němu vymaloval stěnu, která se loupala a která hrozně vadila mému otci a měl sem z toho celýho naprosto nádhernou euforii."

Na to zavládlo v místnosti hrobové ticho. Všichni na mě čuměli s vytřeštěným výrazem v očích... (a já se v duchu velice bavil.)

"Ehm....No... tak Jiří.....to se Vám moc nepovedlo.....to určitě není dobré.....Obávám se, že jestli se takhle budete chovat dál, budu vás muset poprosit abyste sem přestal docházet. Neudělal jste ani jedinou pozitivní věc." Řekla zaraženě doktorka.
"No právěže udělal! Vymaloval jsem tu stěnu přece."
"Hm to sice ano, ale zkuste si na ty drogy dávat větší pozor. A je to rada i pro ostatní. Pokuste se nepít a nic nebrat. Návykové látky opravdu nejsou slučitelné s tímto programem." řekla doktorka nakvašeně.

Pak nám většinou dali cigaretovou pauzu, kdy jsme stáli venku a dělali si ze sebe vzájemně prdel. Já byl samozřejmě okamžitě označen za feťáka a z toho týpka s OCD si dělali srandu, že nechal doma zapnutý sporák.
"JEŽIŠ VY DEBILOVÉ! STE SE POSRALI NE. UŽ MI TO NEŘIKEJTE."
"Dyť je to uplně jasnýýýý....nechal sho zaplej, to je bez diskuze," řekl týpkovi Karel.
"TY SES POSRAL! VŠICHNI STE SE POSRALI. TEĎ MUSIM DOMŮ TO BĚŽET ZKONTROLOVAT!" Nato Filip a vážně si vzal věci a s úprkem zdrhl. Všichni se tomu smáli. Mně to teda moc vtipný nepřišlo, ale později se ukázalo, že si to Filip zasloužil víc než kdokoliv jinej....Pak jsme většinou zase kecali o blbostech anebo nás doktorky nechaly samotné a hráli jsme activity, scrabble a podobně. Celý den byl zavržen tím, že jsme pak prováděly v pavilonu 21 různé prostocviky a hráli pingpong. Prostě ztráta času, která mne velice brzo přestala bavit a zhruba osmý den jsem ty svoje strašný návaly už fakt nevydržel a sehnal si 20 tablet hypnogenu. Na komunitě jsem si jich část za sebou drze vyskládal na stůl a ujídal je, kdykoliv začala být nuda nebo moje hrůzné stavy přílišné. Zdálo se, že to nikomu nevadí a nikdo si toho snad ani nevšiml. Během sezení jsem si buď kreslil nebo kreslil portréty ostatních a ukazoval jim je, díky čemuž jsem si u nich získal celkem na oblibě. Když se mne doktorky zeptaly jak jsem se měl, vymýšlel jsem si absurdní příběhy jak jsem v lesích potkal veverky, pomáhal starým lidem přes přechod, atd. Všichni mi to žrali i s navijákem. Kromě toho gamblera s OCD. Zdálo se že mne nenávidí. Navážel se do mne kdykoliv jen mohl, venku na mne kropil vodu a dělal mi různé naschvály. To mi bylo ale celkem šumafuk. Protože pak přišel ten den....den kdy jsem potkal Annu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoho rána jsem dorazil asi o hodinu později, samozřejmě už s trochou hypnogenu v sobě. 
"Jiří, Jiří....opět jste přišel pozdě. Řekla mi jedna z doktorek.
"Já se vám HLUBOCE omlouvám," řekl jsem jí a zhluboka se jí zahleděl do očí. Pak jsem se teatrálně uklonil, což vyvolalo salvu smíchu a posadil jsem se. 
Den probíhal jako každý jiný a jako obyčejně se rozhodlo, že půjdeme do pavilonu 21, hrát pingpong. To už mne opravdu nebavilo a všiml jsem si, že v jedné z místností mají piáno. Piána jsem odjakživa miloval, tak jsem řekl ostatním ať se mnou tentokrát nepočítají, zapnul si diktafon, začal se nahrávat a nádherně sjetý hypnáčkem jsem hrál a hrál. V místnosti se mnou byl jediný člověk, který si tam něco dělal na počítači. Hrál jsem asi hodinu a někdo okolo mne proplul.
Jen matně jsem zaregistroval, že to byla žena a posadila se vedle mne. Pak jsem toho nechal a poprvé se na ní pořádně podíval. 

To, co jsem spatřil bylo neskutečné. 

Naprosto PŘIROZENĚ krásná lesní víla, jejíž absolutní křehkost prostoupila všechno okolo. Zalila celou místnost zlatavým vodopádem a vyzařovala z ní neskutečná aura. Brunetka se strašně milým obličejem, hnědýma očima a usmívala se. Neschopen slova jsem na ní hleděl dobré tři minuty s otevřenou pusou. Na mysl mi z jakéhosi důvodu okamžitě vytanuly plástve medu, a dotyk ebenového dřeva. Nejenže to byla moje vysněná dívka, ale připadalo mi jako bych jí znal celý život. Přpadalo mi jako bych jí znal z dob z dávno minulých. Snad i z předchozích životů nebo co. Byl to asi nejmagičtější okamžik, jaký jsem kdy zažil.
"Dobrý večer," řekl jsem naprosto zaskočen a neadekvátně situaci.
"Ahoj....teda dobrý večer," řekla strašně nesměle a moc hezkým hlasem: "Můžu poslouchat...? Nebo...aspoň se dívat?"
"Ehm....Jo, samozřejmě. A....ale já to moc neumim...." drmolil jsem.
Na to začala něco drmolit ona....skočil jsem jí do řeči.
"Já mám....hrozně dojem, že jsem tě viděl už....že Tě odněkud znám." (A bylo to poprvé v životě co jsem tuhle otřepanou frázi myslel stoprocentně vážně.) "Jak se jmenuješ?"
"É...Anička?"
"Aničko já jsem Jiří."
"A ty seš tady...jako pacientka?"
"Hmm...." řekla smutně.
"A můžu se zeptat s čím?" 
"S depresí...." Odpověděla ta holka, která prozářila svou pozitivní aurou snad celou budovu.

A tak jsme se s Aničkou okamžitě skamarádili a já se do ní samozřejmě naprosto oddaně a na první pohled TOTÁLNĚ zamiloval. Zažil jsem to už mnohokrát, ale nikdy ne TAK STRAŠNĚ silně. Hrál jsem pak dál na piáno a z fleku omámen její duší nahrál jednu ze svých legendárních písní, pak se ke mně přidala i ona a vyloudili jsme pár zázračných tónů, přičemž jsem měl po celou dobu zapnutý diktafon, takže mám naše první setkání dodnes i zaznamenané v audio podobě. Pak měla skupinovou terapii, já na ní počkal před dveřmi a strávili jsme spolu zbytek dne. Vždycky jsem tušil, že svou osudovou ženu naleznu přesně v Bohnicích a ono se to opravdu stalo. Bylo mi jako bych našel část svého já, svou naprosto spřízněnou duši. Hrozně jsme si rozuměli a shodli se snad ve všem. Na to, že jí bylo teprve 18, působila na mne hrozně vyspěle, moudře a dookonce i docela sebevědomě. Tak jsem pokračoval v docházení na terapii, jen abych jí mohl každý den navštěvovat. Zmínila se, že je křesťanka a taky má kluka. Ta první skutečnost se mi líbila, ta druhá už méně. Strávili jsme spolu dny procházením se po Bohnicích anebo jsme někdy opustili celý areál a já jí ze všeho nejvíc tahal do hospod a lokálů pochybné pověsti. Jednak jsem byl nervózní z její totální krásy, nevinnosti a z nulových sklonů chovat se jako rajda, a za druhé (poprvé v životě) jsem zjistil, že alkohol pomáhá na mé neuvěřitelné vnitřní napětí. Ze všeho nejvíc mi ale pomohla ona... Anně se líbily mé herecké sklony, sem tam si přede mnou taky něco zahrála a utěšovala mne přes esemesky, když mi bylo mizerně. Byla zkrátka neuvěřitelně milá a hodná, čehož jsem si nikdy u žádné předchozí slečny, co jsem potkal, nevšiml. Začínal Květen a snad až symbolicky, stejně jako má láska k ní, rozkvétaly i stromy, tráva byla barevnější a všechno bylo tak nějak lepší...Svěřovala se mi s největšími tajemstvími svého života, já se jí svěřoval se svými, sedávali jsme u vltavských labutí, posílali po řece vzkazy v láhvích a zároveň jsem jí více a víc naprosto adoroval a zbožňoval...

Jednoho dne ale přišlo nevyhnutelné. Anna opustila areál, protože už byla údajně lepší a doktorky na terapii mi řekly, že s mými odpornými pocity v podstatě nemohou opět nic udělat. Neměl jsem tedy důvod už do Bohnic dál docházet. Vydržel jsem tam přesně dva týdny. Smůla byla, že Anička nebyla z Prahy ale z jednoho středočeského města, takže jsem po většinu dalších dní začal strašně chlastat a brát sedativa, jen abych jí dostal aspoň na chvíli ze svého chorého mozku. Sice jsem v té době objevil Sběrné suroviny v Krymské, (kde to v té době ještě stálo za to,) začal tam hrát, ale mojí zmařenou lásku to moc nezmírňovalo. Pamatuju na ty květnové dny, kdy jsem se snažil dělat všechno pro to abych na ní nemyslel. Většinou jsem jí ale volal a nebylo přílišnou výjimkou, že naše telefonáty trvaly i desítky minut. Jako jediné ženě ve svém životě jsem jí dokonce poslal poštou na vánoce i dárky(!!!). Intenzivně jsme si psali a naše setkání proběhlo k mé radosti pak ještě několikrát, jednou spali dokonce ve společném loži a jednou jsem byl i u ní DOMA v jejím městě a setkal se s její despotickou matkou. Přesto K NIČEMU VČETNĚ POLIBKU mezi námi nikdy nedošlo. Jednak jsem se nikdy neodvážil byť na ní jen sáhnout a jednak moje láska k ní byla natolik silná, že jsem to nechtěl jakkoliv zkazit. Přesto ale kazil. Složil jsem o ní spoustu písní, napsal spoustu básní a nakonec jí dal samozřejmě najevo, že jí bezvýhradně miluji. I přes nesmírné porozumění z obou stran tyto pocity bohužel nebyly vzájemné. Jako ostatně vždy. Věnoval jsem jí opravdu ohromné úsilí, přišel kvůli ní o koncert Reginy Spektor a na oplátku nedostal nic. Tak jsem jí aspoň čím dál víc odkrýval zákoutí své zkažené mysli a čím dál víc jí tím samozřejmě odrazoval. Beznadějně jsem jí platonicky miloval. V návalech zoufalství jsem jí také napsal pár docela ošklivých zpráv, ale ona vždycky všechno nakonec zázračně přešla a zůstala dodnes mou kamarádkou. Momentálně se z ní stává slavná malířka, dodnes jí miluji a VÍM, ŽE NIKDY NEPŘESTANU a nezbývá mi než být potěšen, že ALESPOŇ naše přátelství vydrželo až do dnešních dob...

End